Potřebuju oporu

Dobrý den Mourrisone, omlouvám se, že už sem píšu po druhé, ale opět jsem potřebovala nějakou oporu a zjistila jsem, že moje minulá zpráva nebyla tak úplně upřímná a spoustu věcí jsem vynechala. Také se omlouvám, jelikož přesně nevím, jak si mé problémy v hlavě uspořádat, a tudíž je pro mě složité zformulovat je do podoby, která by byla srozumitelná.  Takže, nejspíš začnu tím, jak jsem se do této pozice dostala. Dříve jsem mívala spoustu kamarádů na internetu, v mém osobním tudíž  „reálném" životě jsem měla maximálně jednu dobrou kamarádku, jelikož jsem většinu svého času věnovala právě těmto virtuálním kamarádům. Jenže, tenhle „životní styl" se logicky nedal zvládnout, poněvadž těch kamarádů nebylo 10, ani 20, ale někdy i kolem 200. Nikdy mi to nebylo dost, pořád jsem si připadala, že jsem na to sama, a tak jsem stále a stále sháněla nové lidi. Začala jsem se dost uzavírat ve svém vlastním pokoji, dalo by se říct i ve svém vlastním světě a toho si všimli i moji rodiče. Začaly obrovské hádky, neboť jsem mým kamarádům na internetu věnovala všechen můj čas, nezbýval mi čas ani na rodinu, tak ani na domácí mazlíčky, školu, či jídlo a hygienu. Začala jsem být více agresivní k mým rodičům a vyvrcholilo to až do situace, kdy jen pobývání v mém pokoji bylo nesmírně náročné. Chci tu jen vyzdvihnout pár nejhorších situací během hádek s mými rodiči, které později měli velký důraz na mojí psychiku. Když se moje matka snažila zabít, celkově dvakrát, důsledkem našich hádek. Jednou dokonce i omdlela, několikrát dostala neskutečný záchvat a zhroutila se mi celá rodina před očima, bylo to něco strašného a doteď si procházím panickou atakou kdykoliv jen na tuto událost myslím. Také mi můj otec záměrně rozbil telefon, když jsem na něm bývala dost závislá (z důvodu mých přátel, které jsem na něm měla) a tu noc jsem doslova prosila mé rodiče, aby mě zbavili života, že už tu nechci být, no zkrátka jsem jim udělala velké divadlo. Od té doby jsem čekala na psychology, na psychiatry, ale stále nikdo nebyl volný. Až tento prosinec jsem se konečně dostala na psychiatrii a byla mi diagnostikována úzkostní deprese. Dostala jsem dva prášky, antidepresiva a prášky na spaní. Spravila se mi váha, s rodiči už vycházím skvěle, to samé i s mým starším sourozencem, ale těch kamarádů, kteří na mě měli velice špatný vliv, jsem se zbavila teprve nedávno. Mělo to hned několik důvodů, jeden z nich byl ten, že jich na mě jednoduše bylo moc a chtěla jsem se soustředit na sebe a na školu, ale ten hlavní důvod byl, že neprospívali mému zdraví. Chytala jsem neskutečné úzkosti kdykoliv, když jsem měla jen otevřít svůj telefon, a tak nějak jsem se začala jen a jen zhoršovat. Další, pro mě nejhlavnější důvod byl jasně ten, že jsem, se svým způsobem, vydávala za někoho, kdo jsem nebyla. V té době jsem byla neuvěřitelně zmatená a bylo mi vtloukáno do hlavy, že mě budou mít lidi radši jako kluka. Proto jsem si ostříhala vlasy, celkově změnila vizuál a začala se chovat, přezdívat si a dokonce i tvrdit, že jsem kluk. Neskutečně toho nyní lituji, jelikož už vím, že to tak nebylo a já jsem byla jen zmatená. Proto jsem je všechny z mého života odstřihla, zablokovala si je, bez jediného slova. Uvědomuji si, že to ode mě nejspíš bylo zbabělé a nesprávné, proto se také cítím tak špatně, ale potřebovala jsem to udělat. Zlom ale nastal, když tito mí bývalý kamarádi začali psát kamarádům z mého okolí, (s kterými například chodím do školy) spoustu nadávek na mě, jak mě nesnáší, že mám umřít, a že si zasloužím jen to nejhorší. Konečně jsem si myslela, že se to všechno jen zlepšuje. Našla jsem si pár kamarádů, mám lepší váhu, ale tohle mě zase položilo. Cítím se strašně, ale na jednu stranu se jim nemůžu divit. Asi jsem vážně špatný člověk, proto možná nemám více přátel. Také mě neskutečně tíží to, že nemám ani kapku sebevědomí. Nesnáším své vlasy, oči, pleť, všechno. Každý den se setkávám s pocitem, že mě nikdo nemá rád, že jsem k ničemu, a že mě nesnáší. Ale někdy mám zase stavy, kdy si myslím, že jsem milována svou rodinou, svými přáteli, ale potom mě přepadne špatná nálada a nic jiného než nůž či žiletka v ruce nepomůže. Omlouvám se za dlouhou zprávu, jen jsem se potřebovala někomu konečně svěřit. Přeji Vám hezký zbytek dne.

Odpověď

Milá anonymko, opět ti říkám, že se nemáš za co omlouvat. Jsem rád, že ses dostala k odbornému lékaři, který ti pomohl. Předepsal ti antidepresiva, která už zabrala. Asi ti ale nemusím říkat, že prášky neřeší příčinu, ale důsledek. Teď, když už ti je dobře a máš sílu, by bylo moc dobré, kdyby sis našla psychologa, kterému bys důvěřovala. Tomu bys mohla popisovat vše, co se ti v hlavě odehrává a co tě trápí. Spolu byste časem přišli na všechny odpovědi a ty by ses naučila na různé situace (třeba na ošklivé chování tvých bývalých virtuálních kamarádů) reagovat jinak. Říká se, že jsme takový „naprogramovaný počítač“, který se chová podle naučených krocích a občas je dobré některé programy přeprogramovat. Zvláště když nám ubližují nebo nepomáhají. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak jsi dopadla. Mourrison

Pohádali jsme se s nejlepším kamarádem

Kamarád se mi přiznal, že je gay

Sdílej
 
 

Na sockáchh mě pořád kontaktují cizí lidé

Ahoj Mourrisone, mám svůj účet na několika místech na sociálních sítích a poslední dobou mě tam kontaktujou pořád stejný lidi, který navíc vůbec neznám. Je mi to nepříjemný a nechce se mi zakládat nové účty, co bys mi tedy poradil? Linda (14 let)

Rodiče po mně chtějí víc, než zvládnu

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat, co mám dělat. Rodiče pořád chtějí, abych měl samé jedničky, do toho musím chodit dvakrát týdně na klavír a dvakrát týdně na volejbal, prý abych pořád neseděl u učení nebo u klavíru. Když nemám žádný kroužek, tak se musím učit nebo cvičit na klavír. No a v sobotu a v neděli jedeme na výlet, protože rodiče říkají, že si mě chtějí užít. Já to ale přestávám zvládat, jsem strašně unavený, a navíc mě už klavír i volejbal přestává bavit. Co mám dělat, aby mě rodiče pořád do něčeho nenutili? Děkuji předem za radu, Vítek

Holka, která se mi líbí, mě bere jen za kamaráda

Zdravím Mourrison. Chcel by som sa opýtať. Mám jednu kamarátku, s ktorou sa dobre bavím a je celkom v pohode. Nejaký čas sa mi páči, ale keď som jej to napísal, tak odpovedala, že ma berie ako veľmi dobrého kamaráta. Prosím skús poradiť. Ďakujem Alex P.S.: ABC je strašne skvelý časopis a je môj najobľúbenejší.

Jsem zoufalý, nemám žádné kamarády a jsem sám

Ahoj Mourrisone, potřebuji pomoc, jsem sám, nemám žádný kamarády a někdy jsem dokonce i tak zoufalý, že se pletu do cizích rozhovorů (př. Slyším, jak se kluci ze třídy povídají o učitelce, tak jdu za nimi a něco řeknu k danému tématu), někdy to dokonce dopadne i tak, že jsou na mě naštvaní, či mě pomlouvají, poradíš mi prosím? Předem děkuji za tvou odpověď a přeji hezký zbytek dne. Mrkvička, 13 let.

Tampon ano nebo ne, když jsem panna?

Ahoj Mourrisone, vím, že na nic nemusím spěchat a že je to úplně jedno, ale jen by mě zajímalo, jestli když bych chtěla nosit tampon, jestli je lepší a jednodušší ho tam zavést, když už nebudu panna, nebo jestli to vyjde nastejno. Vím, že to s tím, že tampon nemůžou nosit panny je mýtus, ale jen mě zajímá, jestli je to snazší. Dík moc, 13 let.

Začínají mi modrat prsty

Cítím se divně a začínají mi modrat prsty, co mám dělat?????????

Bojím se, že překážím kamarádům

Ahoj Mourrisone. Chtěla bych se ti svěřit s něčím, o čem se mi těžko mluví s někým jiným. Ve škole mám dva kluky, kteří jsou moji úplně nejlepší kamarádi na světě, a mám je hrozně ráda a cokoli bych pro ně udělala. Ale vždycky mám pocit, že jim překážím, a že mě mezi sebe nechtějí, a že jsem navíc, že přátelství předstírají (i když vím, že to by nikdy neudělali), a že bych měla radši být sama, abych neobtěžovala jiné. Mám z toho vždycky hrozný pocit. Když jsem se s tím svěřila mamce, tak jen řekla, že oni nebudou vždycky moji kamarádi a že jednou odejdou, a ano, asi jsem citlivka, ale to mě rozbrečelo. Nevím, co mám dělat, abych si nepřipadala tak navíc, protože oni jsou ke mně hrozně milí, a říkají mi sami od sebe, jak mě mají rádi, ale já se s tím prostě nedovedu smířit. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc. 13 let.

Strašně jsem se zamilovala, ale je to introvert

Ahoj Mourrisone, strašně jsem se zamilovala do jednoho kluka ze třídy, problém je, že je to introvert, takže, když si s ním chci povídat, tak je takovej, já nevím. Prosím poradíš mi. Anička

Zapomněl jsem jít na 15 ti letou prohlídku

Ahoj Mourrisone, před pár dny mi bylo 16 let, a zapomněl jsem na 15 ti preventivní prohlídku. Plno poraden, např. U lékaře tam psali, že 15 ti prevent. prohlídka, že to je jako 13 ti letá, takže „Zrak, sluch, váha, krk, tlak, měření, pulsy, a genitálie", akorát že doktorka mi dělala všechno - „Zrak, sluch, váha, krk, tlak, měření, pulsy", kromě genitálií, nekontrolovala mi ani koule, ani penis, nevím proč. Ale když mi kontrolovala pulsy tak maximálně na tříslech. Děkuji, Anonym, 16 let, kluk

Bojím se rodičů a máma mi vyhrožuje psychologem

Bojím se rodičů. Už nějakou dobu, vždy když se mě rodiče zeptají na nějakou otázku, která souvisí s tím, jak se cítím, nebo mým názorem, zaseknu se. Stáhne se mi žaludek, zablokuje mi to hlasivky tak, že když mluvím, tak mluvím takovým tím ubrečeným tenkým hlasem, často brečím a třesu se nebo mám tiky. Máma si myslí, že mým mlčením jí jen manipuluju a tak mě za to pořád trestá. Já to ale nedokážu přemoct, nějak se jich bojím a vlastně ani nevím proč. Skoro nic jim neříkám, porušuji jejich zákazy, protože se bojím, co by udělali, kdybych se jich zeptala na daný zákaz. Už vím, že se mě nebojí uhodit, takže se možná i bojím toho. Ale ani ostatním lidem nikdy doopravdy neříkám, jak se cítím, ani nic co se mě nějak osobně týká. Mám s tím velký problém, protože potom se necítím a nejsem sama sebou a tím pádem nemám skoro žádné kamarády. Začala jsem si textovat s někým online, ale bohužel na to máma přišla, když mi zabavila telefon a asi mě čeká tlačítková Nokia. Mám s tím ale fakt velký problém hlavně doma ale zase se bojím jim to říct. Navíc vždy když takhle přestanu mluvit, oba dva na mě jedou proud otázek a to mě dostává do té 'spirály' ještě hlouběji. Navíc máma mi teď vyhrožuje psychologem, což by asi nebyl až tak špatný nápad, kdyby v místnosti nechtěla být se mnou. Vím, že pak neřeknu už vůbec nic. Nevím, co mám dělat. Předem děkuji za odpověď. 13 let