Potřebuju oporu

Dobrý den Mourrisone, omlouvám se, že už sem píšu po druhé, ale opět jsem potřebovala nějakou oporu a zjistila jsem, že moje minulá zpráva nebyla tak úplně upřímná a spoustu věcí jsem vynechala. Také se omlouvám, jelikož přesně nevím, jak si mé problémy v hlavě uspořádat, a tudíž je pro mě složité zformulovat je do podoby, která by byla srozumitelná.  Takže, nejspíš začnu tím, jak jsem se do této pozice dostala. Dříve jsem mívala spoustu kamarádů na internetu, v mém osobním tudíž  „reálném" životě jsem měla maximálně jednu dobrou kamarádku, jelikož jsem většinu svého času věnovala právě těmto virtuálním kamarádům. Jenže, tenhle „životní styl" se logicky nedal zvládnout, poněvadž těch kamarádů nebylo 10, ani 20, ale někdy i kolem 200. Nikdy mi to nebylo dost, pořád jsem si připadala, že jsem na to sama, a tak jsem stále a stále sháněla nové lidi. Začala jsem se dost uzavírat ve svém vlastním pokoji, dalo by se říct i ve svém vlastním světě a toho si všimli i moji rodiče. Začaly obrovské hádky, neboť jsem mým kamarádům na internetu věnovala všechen můj čas, nezbýval mi čas ani na rodinu, tak ani na domácí mazlíčky, školu, či jídlo a hygienu. Začala jsem být více agresivní k mým rodičům a vyvrcholilo to až do situace, kdy jen pobývání v mém pokoji bylo nesmírně náročné. Chci tu jen vyzdvihnout pár nejhorších situací během hádek s mými rodiči, které později měli velký důraz na mojí psychiku. Když se moje matka snažila zabít, celkově dvakrát, důsledkem našich hádek. Jednou dokonce i omdlela, několikrát dostala neskutečný záchvat a zhroutila se mi celá rodina před očima, bylo to něco strašného a doteď si procházím panickou atakou kdykoliv jen na tuto událost myslím. Také mi můj otec záměrně rozbil telefon, když jsem na něm bývala dost závislá (z důvodu mých přátel, které jsem na něm měla) a tu noc jsem doslova prosila mé rodiče, aby mě zbavili života, že už tu nechci být, no zkrátka jsem jim udělala velké divadlo. Od té doby jsem čekala na psychology, na psychiatry, ale stále nikdo nebyl volný. Až tento prosinec jsem se konečně dostala na psychiatrii a byla mi diagnostikována úzkostní deprese. Dostala jsem dva prášky, antidepresiva a prášky na spaní. Spravila se mi váha, s rodiči už vycházím skvěle, to samé i s mým starším sourozencem, ale těch kamarádů, kteří na mě měli velice špatný vliv, jsem se zbavila teprve nedávno. Mělo to hned několik důvodů, jeden z nich byl ten, že jich na mě jednoduše bylo moc a chtěla jsem se soustředit na sebe a na školu, ale ten hlavní důvod byl, že neprospívali mému zdraví. Chytala jsem neskutečné úzkosti kdykoliv, když jsem měla jen otevřít svůj telefon, a tak nějak jsem se začala jen a jen zhoršovat. Další, pro mě nejhlavnější důvod byl jasně ten, že jsem, se svým způsobem, vydávala za někoho, kdo jsem nebyla. V té době jsem byla neuvěřitelně zmatená a bylo mi vtloukáno do hlavy, že mě budou mít lidi radši jako kluka. Proto jsem si ostříhala vlasy, celkově změnila vizuál a začala se chovat, přezdívat si a dokonce i tvrdit, že jsem kluk. Neskutečně toho nyní lituji, jelikož už vím, že to tak nebylo a já jsem byla jen zmatená. Proto jsem je všechny z mého života odstřihla, zablokovala si je, bez jediného slova. Uvědomuji si, že to ode mě nejspíš bylo zbabělé a nesprávné, proto se také cítím tak špatně, ale potřebovala jsem to udělat. Zlom ale nastal, když tito mí bývalý kamarádi začali psát kamarádům z mého okolí, (s kterými například chodím do školy) spoustu nadávek na mě, jak mě nesnáší, že mám umřít, a že si zasloužím jen to nejhorší. Konečně jsem si myslela, že se to všechno jen zlepšuje. Našla jsem si pár kamarádů, mám lepší váhu, ale tohle mě zase položilo. Cítím se strašně, ale na jednu stranu se jim nemůžu divit. Asi jsem vážně špatný člověk, proto možná nemám více přátel. Také mě neskutečně tíží to, že nemám ani kapku sebevědomí. Nesnáším své vlasy, oči, pleť, všechno. Každý den se setkávám s pocitem, že mě nikdo nemá rád, že jsem k ničemu, a že mě nesnáší. Ale někdy mám zase stavy, kdy si myslím, že jsem milována svou rodinou, svými přáteli, ale potom mě přepadne špatná nálada a nic jiného než nůž či žiletka v ruce nepomůže. Omlouvám se za dlouhou zprávu, jen jsem se potřebovala někomu konečně svěřit. Přeji Vám hezký zbytek dne.

Odpověď

Milá anonymko, opět ti říkám, že se nemáš za co omlouvat. Jsem rád, že ses dostala k odbornému lékaři, který ti pomohl. Předepsal ti antidepresiva, která už zabrala. Asi ti ale nemusím říkat, že prášky neřeší příčinu, ale důsledek. Teď, když už ti je dobře a máš sílu, by bylo moc dobré, kdyby sis našla psychologa, kterému bys důvěřovala. Tomu bys mohla popisovat vše, co se ti v hlavě odehrává a co tě trápí. Spolu byste časem přišli na všechny odpovědi a ty by ses naučila na různé situace (třeba na ošklivé chování tvých bývalých virtuálních kamarádů) reagovat jinak. Říká se, že jsme takový „naprogramovaný počítač“, který se chová podle naučených krocích a občas je dobré některé programy přeprogramovat. Zvláště když nám ubližují nebo nepomáhají. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak jsi dopadla. Mourrison

Pohádali jsme se s nejlepším kamarádem

Kamarád se mi přiznal, že je gay

Sdílej
 
 

Je mi 13 a klukovi, který se mi líbí 19 let

Ahoj Mourrisone, strašně jsem se na škole v přírodě zamilovala do asistenta, který s námi byl. Chodí na peďák a je mu 19. Myslíš, že mám u něj šanci? Dík, Věrka (13 let)

Nedostal jsem se na gymnázium

Ahoj Mourrisone, nedostal jsem se na gympl a připadám si na nic. Všichni moji kámoši se dostali a já teď musím zůstat ve třídě s těma, se kterýma se nekamarádím. Bruno

Jsem v karanténě a nemůžu si užít víkend

Ahoj Mourri, kvůli tomu blbýmu covidu jsem v karanténě a nemůžu jet se třídou na společný víkend. Ach jo. Táňa

Zoufale neumím chytat

Ahoj Mourrisone, prosím nemohl bys mi nějak pomoci? Chodím na gymnázium kdesi na Moravě, a zoufale neumím chytat. Mám sice silný ruce, ale chytat vážně neumím, a tak pořád schytávám hrozný rány. Už mě kvůli tomu několikrát bolelo břicho, prsa nebo hlava. A nechtěla bych nikam chodit, ani prosit někoho ze školy nebo kamaráda, aby mě to naučil. Nejlepší kámošku jen v krajní nouzi. Možná rodinu, ale nemůžu se to naučit sama? (asi ne, co? :D) a jak dlouho by mi to mohlo trvat? Díky, Darka, 13 let

Jak si najít kamarády?

Ahoj Mourrisone, je mi 12, chtěla bych poradit. Cítím se osamělá, nikdo mně nerozumí. Nemám kamarády ve škole, sama nevím proč. O přestávkách sedím sama a všichni se baví. Chtěla bych poradit jak najít kamarády. Anonymus

Je mi 15, měřím 180 cm a pořád rostu

Ahoj Mourrsi, mám problém, za 3 dny mi bude 15 let a měřím rovných 180 cm. A pořád rostu, je to normální?

Nechci nosit oblečení od babičky

Čauky, moje babička mi dává furt nějaké oblečky, co se mi nelíbí. Nechci je vůbec na sobě nosit. Jak jí to mám vysvětlit. Pavlík

V testu mi vyšlo, že jsem gay

Milý Mourrisone, chtěl bych se Vám svěřit se dvěma věcmi. Doufám, že Vám to nebude vadit. Minulý rok jsem nastoupil na osmiletý gympl. Máme tam malou bandu kamarádů, ale obzvlášť se kamarádíme já a jedna holka. Je opravdu skvělá, rozumíme si a trávíme spolu spoustu času, třeba chodíme do knihovny a čteme si (což je naše největší a nejsilnější společná záliba), nebo si jen povídáme s knihovnicí, se kterou se kamarádíme, nebo děláme malé rošťárny. Já osobně ji nevnímám nijak víc než jako kamarádku, ale obávám se, že druhá strana je na tom trochu jinak. Jsou to jenom malé detaily, ale bojím se, že se do mě zamilovala. Nechci jí totiž zlomit srdce, mám ji opravdu moc rád, a navíc spolu sedíme a já bych při vědomí, že mě miluje a trápí se kvůli tomu, nemohl chodit do školy. Bojím se také, aby se mi třeba někdy potenciální lásku nesnažila vyznat a já abych neudělal nějakou blbost. Zároveň se trochu obávám jiné věci, která s tím souvisí - bojím se, jestli nejsem gay nebo bisexuál, nejen protože mě dívky nikdy nepřitahovaly, spíše naopak. Samozřejmě, nevnímám to jako nic špatného, ale i tak se bojím případných posměšků a jiných věcí. Už odmala jsem celkem citlivý kluk. Od začátku života, žiju téměř jen se ženam i- máma se s tátou rozešli v půlce mého druhého roku a pak u nás bydlí už jen babi s dědou. Máma si samozřejmě našla nového přítele, ale až později a zprvu jsme se skoro nevídali. Později jsem se ve školce a škole kamarádil skoro jen s holkama a s kluky jsem si nerozuměl. Skoro nikdy jsem nehrál videohry a nechápu, co na tom všichni vidí. Právě proto jsem si asi rozuměl spíš s holkami, které je u nás hrály méně. Hledal jsem si i na internetu známky homosexuality, zkoušel jsem i jeden test a vyšlo mi, že jsem gay. Předem děkuji za Vaši odpověď. 12 let PS: Ábíčko je ten nejlepší časopis v celém vesmíru.

Co dělám špatně? Jsem retardovaná?

Co dělám špatně? Kdo jsem? Jsem lhářka? Mám retardaci? Jsem divná? Ahoj, něco mě už hrozně dlouho trápí a já se ti chci svěřit. Už od 4 let mám problémy hledat kamarády, vždycky když jsem za někým šla, hned utekl nebo mě ignoroval (mluvím teď o školce), takže jsem neměla kamarády. V první třídě jsem byla ubulínek třídy a měla jsem kamarádku, s kterou se nebavím. A učitelka byla na mě zasedlá. Říkala mi, že jsem moc hyperaktivní, a až se mě dotýkala, vzala moji ruku pevně, někam mě odtáhla a tam jsme si něco řekly. Takže jsem přešla na novou školu, kde byla parta holek a já byla jejich služka. Povídali si za mými zády, ve třídě se se mnou nikdo nechtěl bavit, že jsem ubulínek a divná. A to si o mně mysleli i v jiných třídách. Pak jsem znovu přestoupila a tam to začalo být horší. Tam jsem měla jednu kamarádku, která mi ani jednou nepomohla, ale byla jediná, se kterou jsem si mohla povídat. Spolužáci říkali, jak jsem retardovaná, pí.., krá.. a divná. Až jsem se s jednou holkou porvala. A všichni říkali, že to byla moje vina. Pak jsem znovu přešla a už jsem si konečně našla kamarádky, ale mám pocit, že dvě jsou falešný. Nemůžu přestat myslet nad minulostí, a zároveň mi pár spolužáků říká, že jsem retardovaná. A učitel (zároveň je i ředitel) si na mě zasedl, pořád na mě řve, třeba že si u zápisu neudělám nadpis. Strašně špatně se mi ve škole učí, protože pořád nad něčím přemýšlím. To, jestli jsem retardovaná, nebo jestli se mnou něco je. A všichni říkám, že jsem lhářka, že se pořád jenom směju a ani nevím, kdo jsem. A v rodině? Už od začátku života, co si pamatuji, se rodiče pořád hádali a mamka mě pořád mlátila, když jsem něco neudělala. A když jsem řekla o mých spolužácích, řekla, že to je moje vina a že jsem lhářka. Ano, je na mě někdy hodná, ale ona si zároveň neuvědomuje, jak to můžu brát. Prostě nevím, kdo jsem, co dělám špatně, co mám dělat, aby mě měli rádi nebo respektovali. Prosím pomoc. (13 let, tenhle rok 14, a jméno nechci uvádět)

Jak se bavit se spolužákem, kterého miluju?

Ahoj Mourrisone! Píši sem poprvé a taky kvůli první lásce. Zamilovala jsem se do spolužáka a lámu si hlavu s tím, jestli se do mě taky zamiloval. Ve fyzice sedím za ním a normálně se bavíme. I kamarádky mi říkaly, že se na mě někdy zamilovaně podíval. Nemohl bys mi poradit, jak se s ním více bavit bez toho, abych mu to řekla? Anonym