Když je někdo malý a slabý, musí se hodně snažit, aby se ubránil před nepřáteli. Velikost a váhový rozdíl hraje svou roli i v běžných klukovských rvačkách (to určitě všichni znáte), natož pak ve světě zvířat, kde jsou ti malí proti velkým a silným, navíc často vyzbrojeným mohutnými drápy a zuby, zcela bezmocní. Jak je tedy možné, že i ve světě plném dravců a šelem dovedou žít a přežít?
Jak oklamat nepřítele
Možností, jak se ubránit, mají hned několik. Nejsnazší je, co nejrychleji utéct. Ale samotný útěk ne vždy pomůže – i nepřitel bývá vybaven rychlýma nohama. Je tedy třeba ho nějak přelstít, přibrzdit.
A tím se dostáváme k naší ještěrce s límcem. Autorka vystřihovánky si ji nevymyslela, tato ještěrka žije v Austráli a podle svého vzhledu se jmenuje agama límcová (Chlamydosaurus kingi). Když ji překvapí nepřítel, „udělá se větší“ - prudce se proti němu vztyčí na předních nohách a roztáhne svůj široký barevný límec. Když k tomu ještě dokořán otevře tlamu a výhružně zasyčí, vypadá jako opravdový zmenšený drak.
Toho se útočník většinou lekne a zaváhá. A i toto nepatrné zaváhání agamě stačí, aby vyrazila na rychlý úprk do bezpečí. Navíc utíká vztyčená po zadních končetinách, což ji v očích nepřítele opticky ještě zvětšuje a zvyšuje její šance na přežití.
Běžci po vodě
Vidíte ten baziliščí pohled? Inu, jaký jiný pohled by mohl mít opravdový bazilišek. Bazilišek zelený (Basiliskus plumifrons) ze Střední a Jižní Ameriky patří mezi leguány a samci mají nejen nápadný hřeben na hlavě, ale také na hřbetě a ocase. Tuto ozdobu má ještěr proto, aby vypadal větší než ve skutečnosti je. Nesnaží se tím však oklamat nepřítele, svou impozantní postavou chce hlavně okouzlit samičku a zapudit konkurenty s menšími hřebeny.
Před nepřáteli ho chrání zbarvení, v zelené tropické džungli je téměř neviditelný. Když ho nějaký predátor přece jen objeví, spoléhá na svou rychlost a na to, že žije v blízkosti vod. Podobně jako agama límcová se dokáže vztyčit na zadní a uhánět jen po dvou. A protože má na zadních končetinách mimořádně dlouhé prsty, dokáže přeběhnout i po vodní hladině aniž by se potopil. Útočníkovi, který tohle kouzlo neovládá, tak snadno uteče na druhý břeh řeky.
Trny nejsou k jídlu
To ví i hloupá ovce – jak napovídají nedotčené bodláky na každé pastvině. A tak se mnoho bezbranných ještěrek ozdobilo mohutnými, nestravitelnými trny. Ačkoliv jde původně jen o přeměněné šupiny, nezadají si s tvrdými ostrými trny akácií, skalníků či růží. A co víc – převážná většina trnů chrání tu nejdůležitější část těla, hlavu.
Trnitou ochranu si zvolily hlavně ještěrky, které nejsou příliš dobré ve sprintu, ale o to rychleji se dovedou na místě zahrabat. Zatímco útočník váhá, jak se do pichlavého sousta zakousnout, ještěrka se mu doslova propadne před očima do země.
Přeborníkem v tom je pouštní leguánek ze Severní Ameriky, ropušník trnohlavý (Phrynosoma cornuta), který v případě nouze nejvyšší přidává ještě jeden odpuzující trik – dovede z očí vytlačit krvavé slzy, někdy dokonce pod takovým tlakem, že vystříknou až do půlmetrové výšky.
Prsten, který nelze spolknout
Trnití ještěři žijí i v jižní Africe. Kruhochvost štítnatý (Cordylus cataphractus) se naučil využívat svého trnítého hřbetu podobně jako náš ježek. Měkké bříško si chrání před útočníkem tak, že se svine do kroužku a pevně se zakousne do vlastního ocásku. Útočník, nejčastěji nějaký had nebo dravý pták, nedokáže tuhý pichlavý prstenec ani rozmotat, ani spolknout vcelku a tak se raději vydá hledat stravitelnější sousto.
Trnitý ďábel
Australská agama, moloch ostnitý (Moloch horridus), je svým vzhledem a způsobem života obdobou amerického ropušníka, ale má mnohem delší trny po celém těle. Dodávají jí tak bizarní vzhled, že jí anglicky mluvící národy říkají trnitý ďábel (thorny devil).
