Uchráníme naši Zemi? Vesmír útočí

Uchráníme naši Zemi? Vesmír útočí
Sdílej
 
Každý den do zemské atmosféry vletí každý den cizí tělesa o celkové hmotnosti několik set tun, včetně prachu. Drtivá většina těch menších z nich v zápětí bezezbytku shoří. Co když se ale přiblíží těleso nesrovnatelně větší?


Sluneční soustavou létá po nejrůznějších drahách nespočet těles, která podle velikosti, stavby a složení dělíme na planetky (asteroidy), komety a meteoroidy. Většinou jsou to zbytky prvotního materiálu, které zůstaly po vzniku Sluneční soustavy nevyužity při stavbě planet, nebo pozůstatky po srážkách větších těles. Menší kameny mohou být ojediněle i vyvrženy z planet nebo planetek.

Proč vymřeli dinosauři?



Asi tisíc objevených planetek s průměrem větším než 1 km má dráhu podobnou dráze Země a odhaduje se, že srážka nějaké z nich se Zemí v průměru nastává zhruba jednou za 300 000 let. Čím je planetka větší, tím menší je pravděpodobnost (četnost) srážky. Podle nálezu řady velkých kráterů je ale jasné, že ke srážkám už v minulosti došlo. Nám nejbližší jsou asi krátery Ries a Steinheim v Německu.


Náraz planetky zde vyvrhl část přetavené hmoty i do Čech, čímž vznikly polodrahokamy známé jako vltavíny. Před 65 miliony let spadlo do oblasti mexického poloostrova Yucatán těleso větší než 10 km a vytvořilo kráter Chicxulub o průměru až 300 km. Do atmosféry se tehdy dostalo 100 miliard tun síry a prachu, půl roku byla tma a deště obsahovaly kyselinu sírovou. Tato událost se uvádí jako jedna z možných příčin vyhynutí dinosaurů. Podobné katastrofy se na Zemi opakují průměrně jednou za sto milionů let.

Hvězdný ohňostroj



Čas od času se na naší obloze objeví kometa se zářivým ohonem. Komety jsou tělesa o průměru maximálně desítek kilometrů složená z ledu a prachu. Často obíhají po velmi nepravidelných a nestabilních drahách a podle toho je také dělíme na periodické (pravidelně se vracejí) a aperiodické, které jednou přiletí ke Slunci a pak zmizí v hlubinách kosmu.


Kometa se při přiblížení ke Slunci ohřeje a z jejího jádra se uvolňuje množství plynu a prachu, čímž právě vzniká tzv. kometární ohon. Slunce vlastně komety ničí a některé rozpadající se komety jsou zdrojem meteorických rojů, které obíhají po podobné dráze jako kometa.

Dokonce se spekuluje, že by komety mohly přenášet zárodky života. Komety jsou jediné přirozené objekty ve Sluneční soustavě, které se nepohybují jen vlivem gravitace. Unikající částečky prachu a plynů totiž působí na jádro komety jako raketový motor.

Podívej, padá hvězda!



Dalšími vesmírnými cestovateli jsou meteoroidy. Tělíska od velikosti zlomku milimetru až po cca sto metrů (větší jsou už považovány za planetky). Při průletu naší atmosférou se rozžhaví, třením se zbrzdí a vzniká světelný úkaz zvaný meteor.

Ty se někdy vyskytují v celých rojích, dobře pozorovatelné jsou tzv. Perseidy, které se objevují každoročně mezi 9. a 13. srpnem, když Země prochází drahou Swift-Tuttleovy komety. Halleyova kometa je zase zdrojem tzv. Orionid, které spustí "hvězdný" ohňostroj na obloze každým rokem v říjnu.


Velmi jasné meteory se nazývají bolidy. Meteoroid větší než jeden metr se už v atmosféře nevypaří a na povrch Země dopadne jako tzv. meteorit.

Kráter po dopadu však vytvoří pouze meteoroidy těžší než několik tun.

Nejznámějším "svědkem" dopadu meteoritu je Barringer Meteor Crater v Arizoně s průměrem asi 1200 m, hloubkou 200 m a stářím 50 000 let. Odhaduje se, že tento meteorit měl v průměru přibližně 30-50 m. Podobně velkých kráterů bylo na Zemi nalezeno kolem 120. Hmotnost největšího nalezeného meteoritu (Hoba, Namibie) činí 60 tun.

Záchrana? To je jen fikce



Tělesa o průměru kilometrů mohou na Zemi vyvolat větší katastrofu, což se zřejmě v její minulosti několikrát stalo. V začátcích historie naší planety však přinesly časté dopady asteroidů a komet na Zemi velké množství životně důležité vody.


Astronomové sledují větší objekty v našem planetárním okolí, které by mohly být potenciální hrozbou. Nějakou dobu ale potrvá, než se budeme schopni přímé hrozbě tohoto typu aktivně bránit a například odklonění tělesa výbuchem jaderné nálože ještě na dlouho zůstane jen doménou filmů jako Armageddon nebo Drtivý dopad.

Pořádná rána



Jednou z největších záhad spojených s pádem vesmírného tělesa je případ tzv. Tunguzského meteoritu z roku 1908, který svým dopadem vyvolal v Sibiřské tajze lokální katastrofu. Nejspíš to nebyl meteorit, ale úlomek kometárního jádra s průměrem okolo 70 m. Těleso vybuchlo ještě ve vzduchu, takže se nevytvořil kráter, stromy v okruhu 50 km byly vyvráceny a explozi bylo slyšet až v Londýně!

Hlavní pás asteroidů



Mezi Marsem a Jupiterem se nachází tzv. Hlavní pás. V této oblasti se nachází přes milion planetek s průměrem nad 1 km, kterým silná gravitace Jupitera zabránila zformovat se v další planetu. Asi dvě stě z nich má průměr větší než 100 km . Největší z nich je Ceres, s průměrem 950 km už je považován za tzv. trpasličí planetu. Existují i jiné skupiny asteroidů. Oběžné dráhy stovek až tisíců z nich zasahují do vnitřních oblastí Sluneční soustavy a často protínají dráhu Země. Některé obíhají i uvnitř dráhy Země, jiné se shlukují kolem Jupitera.


 

Meteoroidy dělíme podle složení na:



1. kamenné (chondrity - složením podobné plášti a kůře Země, těch je absolutně nejvíc, achondrity - jiné horniny)
2. kovové (siderity - železo, nikl)
3. železnokamenné (siderolity)