Co je to štěstí? Přečtěte si povídku, která není o mušce jenom zlaté

Co je to štěstí? Přečtěte si povídku, která není o mušce jenom zlaté
Sdílej
 
Katka Stoklasová poslala ábíčku povídku, která dokazuje, že štětstí není jen příslovečná muška zlatá. Přesvědčte se sami.

 

ŠTĚSTÍ SE VZDALUJE

Sofie zrovna procházela ulicí, která jí denně zaváděla ke škole. Dnes byl v oblacích cítit vzduch nového měsíce. Dubna. Když šla po chodníku, míjela  menší hroudičky lednového sněhu. Bylo chladno, a tak byla od hlavy k patě navlečená do zimního oblečení. Jako by její matce nedocházelo, že je již téměř dospělá.

Na ruce jí visel její šestiletý bratr, Evžen. Ač byl podle Sofie dosti velký, její matka ji nutila každý den ho vodit do školy. Sofie tedy šla po ulici a beze slova hleděla před sebe. K Evženově škole to byla docela štreka, a tak poté do své školy dojížděla autobusem. Den co den tedy byla naštvanější, protože jí cesta autobusem stála drahocenné peníze.

Když konečně dorazila do vzdálené Evženovy školy, byla už prochladlá až do morku kostí. Evžen jí vlepil pusinku na tvář a hnal se za svými kamarády před vchod do školní budovy. Sofie se otočila a zamířila k nejbližší autobusové zastávce.

Na autobus, číslo 145, musela čekat dalších patnáct minut. Autobus se k malé zastávce pomalu doklopýtal a s vrzáním brzd zastavil. Za lístek dala Sofie poslední zbytek z kapesného. Naštěstí, byl autobus téměř prázdný, a tak nikdo neviděl její slzy, které se jí valily po tvářích. Cítila se sama, protože neměla skoro žádné kamarády. Neměla peníze, protože ani její matka, která s ní a s jejími  pěti sourozenci zůstala sama, téměř žádné neměla. Byli velká chudina. Přesto Sofie, jako druhé nejstarší dítě rodiny, cítila potřebu matce peníze obstarat. Sofiin bratr Oliver, který je o dva roky starší, již pracuje na stáži ve Španělsku. Velmi ráda by ho Sofie následovala. Musí si ale počkat další dva roky, dokud nebude plnoletá jako její bratr.

Konečně dorazila na místo určení před její školu. Před vchodem zůstávali jen pořádní otužilci, a protože ona taková nebyla, zamířila do budovy. Mladiství se již hrnuli do tříd, a tak zamířila do té své. Měla ji ve třetím patře této staromódní budovy. Schody brala po dvou, aby stihla začátek výuky.
Měla štěstí.Ve třídě ještě jejich přísný učitel nebyl. Jmenoval se Vladimír Zlomyslný a jeho příjmení odpovídalo jeho povaze. Velice rád si vychutnával opozdilce a omílal to nejméně další dva měsíce.

Sofie zamířila do čtvrté řady a sedla si na poslední místo vedle baculaté dívky Katrin. Ta jen nadzdvihla obočí a pak se dále věnovala své milované četbě. Sofie jí nechala.

Učitel vtrhl do třídy a hned začal učit. Sofie unuděně přežívala zbývající hodiny výuky.

Při poslední hodině měli práce na počítači. Odbyla si úkol a začala brouzdat po internetu. Velmi příjemné překvapení pro ni bylo, když nalezla velmi slibně vypadající stránku. Byla anglicky. Když rozluštila cizí jazyk, zmohla se pouze na příjemný úšklebek. Našla, co hledala. Stránka pojednávala o volných místech na práci v nemocnici v Anglii, kde jí jistě zaplatí více, než tady. Stačil věk patnáct, ten již Sofie splňovala, a podpis rodiče. To už byl horší problém.


ŠTĚSTÍ MIZÍ

Na večír, když matka nebyla doma a Evžen s nejmladším sourozencem Ivetkou, spali, vytáhla z tašky pomuchlaný papírek. Stálo na něm telefonní číslo na autora anglických stránek.  Již předem si na papír s pomocí slovníku napsala, to, co chce do telefonu říci.  Vplížila se do předsíně tak, aby ji její sourozenci, čtrnáctiletý Viktor a stejně jako Viktor  stará Nataša, neviděli. Vytočila složité číslo a opět ji čekalo příjemné překvapení, když se ozvala Čeština. Muž mluvil česky.

Rozhovor proběhl  v pořádku, a dokonce se pan Hynek Marfuna spokojil pouze se svolením písemným. Sofie trochu udivilo, když se pro ní Hynek chtěl stavit už pozítří.

Když dotelefonovala, projel jí po zádech chlad a také pocit, že jí někdo sleduje. S úskokem se otočila. Za ní stála Ivetka. Byla v pyžamu. Její pronikavě zelené oči se vpíjeli do těch Sofiiných. Zaznělo něco ve smyslu „Děláš velikou chybu!“ , a pak se Ivetka vydala zpět do své postele. Sofie zavrtěla hlavou. To se jí muselo jen zdát, protože Ivetě nebyly ani dva roky a moc nemluvila. Naštěstí, už se vydala spát a jen doufala, že ráno je doopravdy moudřejší než večer.


ŠTĚSTÍ V OHROŽENÍ

Ráno se vše opakovalo stejně, jako včera, jen Sofie celou cestu “mlela“. Věděla, že brzy odjede, a tak vydělá mamince peníze, proto si Evžena potřebovala pořádně užít. Povídali si o všem. O škole, o kamarádech, až přišli k tématu- „Máme málo peněz a já to vím!“. Sofie ho rázně zamítla. Nechtěla, aby si Evžen, v tak útlém věku, dělal starosti.

Když šla zpět domů, měla pocit, že se nehorázně ochladilo. Bylo to velmi nepříjemné. Náhle začalo hodně foukat. Sofie se běžela schovat do jedné z úzkých uliček, aby na ní vítr nemohl. Na konci uličky uviděla siluetu malého dítěte. Holčičky. Ta se rozeběhla pryč. Sofie běžela za ní. Dostala se až na náměstí mezi staré domy. Ty domy byly již léta opuštěné. Holčička zastavila uprostřed náměstí. „Nedělej to, nedělej!“ Mezi domy se nesla dlouhá ozvěna. Pod náporem větru se bytost rozpadla v prach. Vítr jej smetl.

Sofie zůstala stát s pusou dokořán. Zafoukalo znovu. Sofie se obrátila, že se tedy vrátí domů. Tísnil jí nepříjemný pocit. Měla pocit, že se ta tři slova vyřknutá z úst toho tajemného dítěte,  odrážejí od stěn domů a pronásledují ji. „Jinak se potkáš se stvořitelem!“ Zaznělo znovu. Za stromy se to dítě objevilo znovu. Hodilo zrzavou hřívou a utíkalo dál. Pak se rozplynulo v prach. Vítr utichl.

Sofie utíkala, až jí v hrdle pálilo. Chtěla domů. Když se jí cestou prolínaly podivnosti, které před chvíli zažila, zježily se jí vlasy při jedné úvaze. To dítě jí bylo povědomé. Stejný smích. Stejné vlasy. Stejná postava. Panebože!!! To byla Iveta. Přidala do běhu.

Až po deseti minutách se dostala domů. Vytáhla klíče a rychlostí blesku s nimi otočila v zámku. „Co to má znamenat?“ Křičela z plných plic. V bytě byl binec. Na zemi se válely různé předměty. Knihy, rozbité nádobí, papíry, odpadky. Židle ležely na zemi a polštáře byly na políčkách, v kuchyni a jinde všude možně. V této době měla být v bytě Ivetka a možná i Evžen, který se vracel ze školy brzy. Nikdo tu nebyl. Sofie doběhla k telefonu. Ihned zavolala matce, zda je Iveta s ní. Ta řekla, že ne, ale Nataša před chvilkou volala, že Iveta seděla na lavičce u autobusové zastávky. Sofie mlčky zavěsila.

Byla sama v bytě. Měla strach. Nechtěla ale mamince přidělávat starosti, vždyť už teď jich má nad hlavu, a tak místo rychlého úprku mezi lidi, začala uklízet ten nepořádek. Zanedlouho byla hotova. Položila poslední věc na své místo, když se Evžen objevil ve dveřích. Otočil se na Sofie a šeptem pověděl „Ivetka utekla kvůli tobě, nechce abys odjela!“ Evžen odešel do svého pokoje a s prásknutím za ním zapadly dveře. Sofie byla zase jak na jehlách. Jak se o její stáži dozvěděl Evžen? Sofie to chtěla utajit. Dokonce i před matkou, protože věděla, že ji nepustí. Hodlala jí poslat dopis z Anglie, aby věděla, kde je a neměla strach, že jí někdo ublížil.
           
ŠTĚSTÍ MÁ NADĚJI

Ráno bylo ještě chladněji. Evžen se na Sofii koukal skrz mlhu výčitek. Sofie se neopovažovala promluvit. Nesla si na zádech batoh. Bylo v něm něco málo, co vlastnila a pár korunek, které hodlala zaměnit za libry. Ve škole chtěla přečkat jen dvě hodiny, a pak se pro ni zastaví taxi, které jí doveze na letiště.

První hodinu měli tělocvik. Zahrála, že má křeče v břiše, aby nemusela cvičit. Místo toho se na papírek snažila okopírovat matčin rukopis a podpis.
Když byla se svým výtvorem spokojená, zazvonilo zrovna na přestávku. Druhou hodinu ji čekaly práce na počítači. Její velmi oblíbený předmět. Stačilo udělat úkol, který učitel nařídil, a pak bylo volno. Tentokrát Sofie zabrouzdala na chat. Nové zprávy neměla, jak jinak, když měla jen dva přátele.

V adresáři narazila na něco velmi zajímavého. Jeden uživatel se jmenoval Kousek Od Štěstí a byl online. Sofie neváhala a poslala mu žádost o přátelství- přijal. Začala s ním chatovat. Ovšem začali přicházet až moc podivné zprávy. „Proč odjíždíš?“ nebo „Nenech nás tu samotné.“ Sofie se zalekla a raději stránku shodila.

Zazvonilo. Konečně! Sofie se valila po schodech až pryč ze školy.  


ŠTĚSTÍ VÝTĚZÍ
             

Když Sofie vyběhla ze školy, stál už tam taxi. Sofie se naposledy rozhlédla po své vlasti, když tu náhle něco uviděla na blízké lavičce. Byla to malá holčička, která vzlykala. Sofie zamžourala. Holčička zmizela.
Sofie pochopila. Ohlédla se za taxíkem a rozběhla se ke své domovině. Zůstane tady. Nač bude pracovat v Anglii, když svým odjezdem více ublíží svým blízkým, než pomůže. Štěstí ji přece čeká doma. Tam, kde se cítí nejlépe.

Při běhu ještě Sofie do kapek deště, které začaly padat, vykřikla: „Děkuji Ti, Ivetko!“



Úryvek z novin,dalšího dne

Ve Velké Británii byly zavražděny tři dívky, které do Anglie jeli za prací. Tato práce byla, ale iluze. Ve skutečnosti se jednalo o dokonalý tah známého masového vraha Hynka Marfuna.

 

 

Komiks Rex a přátelé: Setkání s dinosaury

Komiks Rex a přátelé: Setkání s dinosaury

Ábíčko ovládlo Minecraft! Logo, event, video a co bude dál?

Ábíčko ovládlo Minecraft! Logo, event, video a co bude dál?

Simpsonovi i Futurama se dočkali nové podoby

Simpsonovi i Futurama se dočkali nové podoby

 

Články odjinud

Hry