Je první listopadový den a k večeru se již hodně ochlazuje. Jsme sice v subtropech, ale v nadmořské výšce 2,500 m. Když vystoupíme z auta, roztřese nás chlad. Kolem šesté jsme opustili hlavní město, Ciudad de Méxiko, a jako tisíce dalších návštěvníků vyrazili do osady Mixquic vzdálené asi 60 kilometrů.
Právě dnes se tady jako každoročně konají proslulé oslavy svátku Všech svatých a Památky zemřelých - Todos Santos a Día de los Muertos.
Horko na hřbitově
Natáhli jsme si svetry, ale na hřbitově je zase rychle svlékáme. Za brankou, byť se to zdá neuvěřitelné, nás zaskočilo horko k zadušení. Nad námi sice svítí hvězdy, ale kolem je světlo jako ve dne.
Hoří tu tisíce svíček, dýmají nádobky s kadidlem, u vchodu prodejci rozdmýchávají dřevěné uhlí pod pánvemi, na kterých se škvaří kuřecí stehýnka a kukuřičné placky tortillas.
Ale hlavně je tu strašná spousta lidí. Hlava na hlavě, tělo na tělo. Prodíráme se úzkými uličkami mezi hroby.
Posedávají na nich Mexičané, jedí, pijí, smějí se. V mámině náručí se vrtí miminko zabalené do šálu, větší děti skáčou a strkají do sebe. Zpoza zdí vříská hudba, španělské slaďáky střídají poslední severoamerické hity, občas někdo zkusí tancovat, ale v té hrozné tlačenici to prostě nejde.
Venku za hřbitovní zdi se rozložili stánkaři. Prodávají gumové kostlivce, čokoládové lebky, větrníky se strašidelnými obrázky. Prostě jedna velká pouť, jejímž tématem je výsměch smrti a strašidlům a zároveň vědomí, že 
Kostlivec v nás
Představa, že smrt a život jsou vzájemně propojené do nekonečného koloběhu, panovala v Mexiku dávno před příchodem Evropanů. Už z doby před začátkem našeho letopočtu pocházejí masky, které jsou z poloviny smějící se obličej, zatímco druhá polovina je rozšklebená lebka.
Bůh kukuřice Centeotl každoročně umíral a byl pohřben, aby se mohl znovu narodit jako mladá zelená rostlinka, dárce života a zachránce před hladem. Také indiánské pořekadlo „kostlivce nosíš v sobě a kostlivcem se zase staneš“, říká, že smrt je neoddělitelnou součástí života.
Tato tradice se v době, kdy se území Mexika ocitlo pod nadvládou Španělska, smísila s katolickou tradicí vzpomínky na mrtvé, která byla ve středověku a ranném novověku často spojená s vigiliemi (bděním za mrtvé), hlučnými oslavami a karnevalem na hřbitově a měla připomínat dočasnost pozemského bytí.
Karneval smrťáků
Dnes se Día de los Muertos – tedy oslavy Dušiček - staly také oblíbenou turistickou atrakcí. Mexičané se snaží vyjít turistům vstříc a vydělat si nějaké to peso tím, že pořádají oslavy stále barvitější a bláznivější.
Okna, veřejné budovy a parky jsou vyzdobeny obrázky a figurínami, na nichž smrťáci hodují, tančí a baví se. Symbolem Dušiček je žlutoroanžová květina, kterou u nás známe jako afrikán. Kytice, věnce a záhony afrikánů navozují slavnostní atmosféru, ale dění v ulicích spíš připomíná karneval.
Děti i dospělí se oblékají do masek čertíků a smrtek a žádají kolemjdoucí o příspěvek na calaveritas, „lebčičky“. Tedy sladkosti ve tvaru lebek, které se vrší ve výkladech cukráren již řadu dnů před oslavou.
Přípravy na návštěvu
Dojem bláznivého Halloweenu přejde, jakmile vstoupíme do mexické domácnosti. Rodina dodnes zůstává pro Mexičana tou nejdůležitější životní jistotou, zdrojem pýchy a oporou v nesnázích.
A k rodině patří i mrtví předkové, kteří se v těchto mimořádných chvílích mohou na okamžik vrátit. Je tedy třeba se připravit a využít vzácné příležitosti - uklidit a vyzdobit hřbitovy, ale také připravit domácí prostředí.
Na jídelních stolech se upravují improvizované oltáříčky s fotografiemi zemřelých a se vším, co měli za života rádi. Stojí tu láhve tequily nebo whisky, cigarety, pivo v láhvích i plechovkách, ale také ovoce, květiny, dětské hračky. Nesmí chybět pan de muertos, chléb mrtvých, velký pocukrovaný bochník, který vzhledem i chutí připomíná naše velikonoční mazance. Zdobí se kandovaným ovocem, mandlemi a nezbytnými cukrovými lebkami a hnáty.
Mrtví přicházejí
Moje hostitelka, doña María-Rosa, vytahuje ze skříně pečlivě složený svetr a přehazuje ho přes opěradlo jedné ze židlí. Patřil jejímu otci. Matčin sváteční přehoz – rebozo – prostírá na protější židli a na stůl staví sváteční talíře.
Jídla musí být od pohledu chutná a hlavně voňavá, protože mrtví jinak než „očima a nosem“ jíst nemohou. Při večeři se, jak jinak, vzpomíná. Na mrtvé i živé, kteří z nějakého důvodu u svátečního stolu chybí.
Na příhody veselé i smutné. A pak v každé rodině nastane okamžik, kdy se smích a žerty na úkor „smrťáků“ ztiší. Obličeje zvážní a já náhle cítím, že ty dvě židle nejsou prázdné. A dokud rodina zůstane pohromadě, nikdy prázdné nebudou.
