Den, kdy mrtví navštěvují živé - Tanec a hudba mezi náhrobky

Den, kdy mrtví navštěvují živé - Tanec a hudba mezi náhrobky
Sdílej
 
Dušičky, nebo také svátek zemřelých, u nás znamená hlavně povinnou návštěvu hřbitova, cídění hrobu a zapalování svíček. Vzpomínka na zesnulé probíhá v tiché vážnosti a zasmušilosti. Nechce se věřit, že někde se mezi hroby i tančí...


Je první listopadový den a k večeru se již hodně ochlazuje. Jsme sice v subtropech, ale v nadmořské výšce 2,500 m. Když vystoupíme z auta, roztřese nás chlad. Kolem šesté jsme opustili hlavní město, Ciudad de Méxiko, a jako tisíce dalších návštěvníků vyrazili do osady Mixquic vzdálené asi 60 kilometrů.

Právě dnes se tady jako každoročně konají proslulé oslavy svátku Všech svatých a Památky zemřelých - Todos Santos a Día de los Muertos.

Horko na hřbitově


Natáhli jsme si svetry, ale na hřbitově je zase rychle svlékáme. Za brankou, byť se to zdá neuvěřitelné, nás zaskočilo horko k zadušení. Nad námi sice svítí hvězdy, ale kolem je světlo jako ve dne.

Hoří tu tisíce svíček, dýmají nádobky s kadidlem, u vchodu prodejci rozdmýchávají dřevěné uhlí pod pánvemi, na kterých se škvaří kuřecí stehýnka a kukuřičné placky tortillas.


Ale hlavně je tu strašná spousta lidí. Hlava na hlavě, tělo na tělo. Prodíráme se úzkými uličkami mezi hroby.

Posedávají na nich Mexičané, jedí, pijí, smějí se. V mámině náručí se vrtí miminko zabalené do šálu, větší děti skáčou a strkají do sebe. Zpoza zdí vříská hudba, španělské slaďáky střídají poslední severoamerické hity, občas někdo zkusí tancovat, ale v té hrozné tlačenici to prostě nejde.


Venku za hřbitovní zdi se rozložili stánkaři. Prodávají gumové kostlivce, čokoládové lebky, větrníky se strašidelnými obrázky. Prostě jedna velká pouť, jejímž tématem je výsměch smrti a strašidlům a zároveň vědomí, že

Ozdobené hroby čekají na sváteční noc •  Profimedia.cz

obojí je neoddělitelnou součástí života.


Kostlivec v nás


Představa, že smrt a život jsou vzájemně propojené do nekonečného koloběhu, panovala v Mexiku dávno před příchodem Evropanů. Už z doby před začátkem našeho letopočtu pocházejí masky, které jsou z poloviny smějící se obličej, zatímco druhá polovina je rozšklebená lebka.

Bůh kukuřice Centeotl každoročně umíral a byl pohřben, aby se mohl znovu narodit jako mladá zelená rostlinka, dárce života a zachránce před hladem. Také indiánské pořekadlo „kostlivce nosíš v sobě a kostlivcem se zase staneš“, říká, že smrt je neoddělitelnou součástí života.


Tato tradice se v době, kdy se území Mexika ocitlo pod nadvládou Španělska, smísila s katolickou tradicí vzpomínky na mrtvé, která byla ve středověku a ranném novověku často spojená s vigiliemi (bděním za mrtvé), hlučnými oslavami a karnevalem na hřbitově a měla připomínat dočasnost pozemského bytí.

Karneval smrťáků


Dnes se Día de los Muertos – tedy oslavy Dušiček - staly také oblíbenou turistickou atrakcí. Mexičané se snaží vyjít turistům vstříc a vydělat si nějaké to peso tím, že pořádají oslavy stále barvitější a bláznivější.

Okna, veřejné budovy a parky jsou vyzdobeny obrázky a figurínami, na nichž smrťáci hodují, tančí a baví se. Symbolem Dušiček je žlutoroanžová květina, kterou u nás známe jako afrikán. Kytice, věnce a záhony afrikánů navozují slavnostní atmosféru, ale dění v ulicích spíš připomíná karneval.

Děti i dospělí se oblékají do masek čertíků a smrtek a žádají kolemjdoucí o příspěvek na calaveritas, „lebčičky“. Tedy sladkosti ve tvaru lebek, které se vrší ve výkladech cukráren již řadu dnů před oslavou.

Atmosféra v ulicích má daleko k pochmurné velebnosti. Kostlivce nosíme v sobě, ale pořád jsme naživu •  Profimedia.cz


Přípravy na návštěvu


Dojem bláznivého Halloweenu přejde, jakmile vstoupíme do mexické domácnosti. Rodina dodnes zůstává pro Mexičana tou nejdůležitější životní jistotou, zdrojem pýchy a oporou v nesnázích.

A k rodině patří i mrtví předkové, kteří se v těchto mimořádných chvílích mohou na okamžik vrátit. Je tedy třeba se připravit a využít vzácné příležitosti - uklidit a vyzdobit hřbitovy, ale také připravit domácí prostředí.


Na jídelních stolech se upravují improvizované oltáříčky s fotografiemi zemřelých a se vším, co měli za života rádi. Stojí tu láhve tequily nebo whisky, cigarety, pivo v láhvích i plechovkách, ale také ovoce, květiny, dětské hračky. Nesmí chybět pan de muertos, chléb mrtvých, velký pocukrovaný bochník, který vzhledem i chutí připomíná naše velikonoční mazance. Zdobí se kandovaným ovocem, mandlemi a nezbytnými cukrovými lebkami a hnáty.

Mrtví přicházejí


Moje hostitelka, doña María-Rosa, vytahuje ze skříně pečlivě složený svetr a přehazuje ho přes opěradlo jedné ze židlí. Patřil jejímu otci. Matčin sváteční přehoz – rebozo – prostírá na protější židli a na stůl staví sváteční talíře.

Jídla musí být od pohledu chutná a hlavně voňavá, protože mrtví jinak než „očima a nosem“ jíst nemohou. Při večeři se, jak jinak, vzpomíná. Na mrtvé i živé, kteří z nějakého důvodu u svátečního stolu chybí.

Na příhody veselé i smutné. A pak v každé rodině nastane okamžik, kdy se smích a žerty na úkor „smrťáků“ ztiší. Obličeje zvážní a já náhle cítím, že ty dvě židle nejsou prázdné. A dokud rodina zůstane pohromadě, nikdy prázdné nebudou.

 

Články odjinud

Hry