Co dnes jedí lidojedi

Co dnes jedí lidojedi
Sdílej
 
Reportáž ze zabiječky na konci světa... Pořád tomu nemohu uvěřit! Sedím v letadle směr Irian Jaya a přemýšlím jestli se mi to všechno jenom nezdá.

To byl ale nápad, zajet si na zabíjačku na druhou stranu zeměkoule. A navíc do největší divočiny, jaká snad ještě na naší planetě zůstala.

 

Vítejte v Prasátkově

Dostat se až na místo, konkrétně do oblasti Jayawijaya s hlavním městečkem Wamena, mi z Prahy trvalo celých sedm dní. Ale co, hlavně že jsem tu! A že jsem tu správně, poznávám hned podle jména města. Název Wamena je totiž odvozen z domorodého jazyka zdejšího etnika Daniů, ve kterém slovo wam neznačí nic jiného nežli prasátko. Když tedy dorazíte do Wameny, vězte, že se nalézáte v Prasátkově.

Městečko dělá svému jménu čest, prasata tu potkávám na každém kroku. Zdejší kňouři se pyšní mohutnými klektáky, kterými si domorodci rádi propichují nosy, čímž získávají zlověstnější výraz bojovníků. Pokud jsou na "válečné stezce", otáčejí si v nose klektáky směrem dolů, do podoby zamračeného smajlíka. Pokud vyjednávají o smíru, otočí si zlověstnou ozdobu směrem nahoru a získají tak jakýsi dvojitý úsměv.

Svérázná ozdoba bojovníka - kančí kly provlečené nosem •  archiv ABC

Jak se shání prase

Zúčastnit se zdejší zabijačky není jen tak. Nejdřív si musím celou akci dohodnout s někým schopným. Bosonohý becakář (dročkař cyklista) mi radí, vyzkoušet to ve vesnici Jiwika asi 40 km severozápadně od Wameny.

Prasátko se totiž musí koupit na trhu mimo vesnici a pak je ho třeba do vsi dopravit. Rukama nohama se to vše snažím domluvit s místními, kteří mne posílají od čerta k ďáblu, až nakonec "zakotvuji" u náčelníka vesnice. Je to bodrý chlapík, který umí dokonce trochu indonésky, čili se s ním svou lámanou malajštinou mohu tak nějak domluvit.

Náčelník byl lišák a hned mi nabídl, že bychom mohli prase píchnout a sníst u něj na dvorečku. Jeho rozsáhlá rodina by mi navíc předvedla techniku místního získávání soli, lidové tance, ukázku domorodých bojůvek a jako bonus vyuzeného náčelnického předka! Okamžitě jsem to přijal, tolik štěstí jsem ani nečekal.

 

Chcete ho se solí?

Za dva dny se vracím do Jiwiky. Před vesnicí na mne čeká náčelník, který se ujišťuje, že to prasátko chci vskutku se solí. Kývám, a tak mi přiděluje trojici polonahých žen a jednoho jako uhel černého muže oděného pouze do čelenky a penisového pouzdra horim (koteka). Nesou s sebou useknuté, jako paže tlusté stonky banánovníku, jejichž význam zatím nechápu.

Vyrážíme ke kaňonu za vesnicí a krasovým pralesem stoupáme ke slaným pramenům. Je po dešti a tak se co chvíli brodíme vodou a bahnem, kloužeme po kořenech pralesních velikánů, přecházíme liánové mostky nad bouřícími potoky.

Mokří a špinaví dorážíme nakonec ke slanisku, kde se domorodci dávají do loupání banánových stvolů. Ty namáčejí do jezírka se slanou vodou, posléze je vytahují a rozmělňují na vlákna a opět vkládají do kalužiny. Nakonec solí prosycenou hmotu naporcují na drobnější kousky, které zabalí do čistého listu banánovníku. Ve vesnici pak vlákna spálí a popelem prosyceným solí sypou pokrmy.

 

Z hosta válečným zajatcem

Když jsme se s nákladem soli blížili k vesnici, zpozoroval jsem za jedním z terénních zlomů jakousi prapodivnou strážní věž. Ve vrcholovému koši stojí hlídka s lukem, v níž poznávám náčelníka. Ale jaká to proměna - z mírumilovného vesničana se stal divoký bojovník pomalovaný válečnými barvami. Vypadá trošku jako leopard, navíc hlasitě hrká svazkem šípů, to když spatřil, že se blíží "nepřítel".

Najednou jsem obklíčen kruhem divochů. Krčím se za objektivem fotoaparátu, abych neschytal nějakou tu ránu oštěpem či šípem přímo do oka. Pak se situace prudce mění a já se stáváme pouhým divákem boje dvou "znepřátelených" kmenů. Svaly válečníků jsou napjaté jako struny, šípy létají vzduchem, válečný pokřik yahííí zní nad planinou.

Když se pánové dostatečně vyblbnuli, opět obracejí pozornost k bílému vetřelci. Zajímají mě a vedou do vesnice, ze které je už z dálky slyšet zpěv žen oslavující vítěze.

lidojed •  archiv ABC

Poprava se nekonala

Chlapi mne dotáhli doprostřed plácku, zatímco ženy za mocného halekání křepčí kolem. Náčelník se rozhoduje, jestli mne popraví hned nebo až později, ale nakonec se zdá, že to nebude prodlužovat a vkládá šíp do tětivy luku.

Dlouze na mne míří, pak s úsměvem sklání zbraň a vesele mi vysvětluje, že tímhle šípem s ostrým bambusovým hrotem se střílí na prase a nikoliv na lidi. Na lidi se přece střílí šípem se zpětnými háčky, to dá rozum. Ženy řičí nadšením, že se z nepřítele vyklubal jejich dnešní chlebodárce, který jim zajistí vydatný oběd. A oběd již chrochtá v nedalekém chlívku.

 

Vypusťe prase!

Muži se připojují k tančícím ženám, vesnice žije dnešní velkou událostí. "Vypusťte prase!", velí náčelník a dva kotekáři otevírají dvířka malého chlívku. Čuník vyráží do "dvorany" a ke slovu se dostávají vesničtí psi. Vrhají se po prasátku a zahánějí ho do kouta.

Zde ho popadnou oba kotekáři a vlečou doprostřed dvora, kde už na něj čeká "řezník" s oním ostrým bambusovým šípem. Prase kvičí, jak ho řezničtí asistenti natahují, aby to náhodou neschytali šípem místo kňoura. Náčelník dlouze míří, natahuje tětivu a ze dvou metrů vypouští šíp, který zasahuje sele přesně na komoru. Prasátko kvikne a je po něm. Kotekáři si zjevně oddychli.

 

Příprava pece

Náčelník rozdělává oheň třením liány o zápalné dřevo, které si přidržuje nohou. Za pár minut stačí přiložit dostatečně suchý troud a rozfoukat oheň. Hranice hoří a celá vesnice do ní stěhuje velké a malé kameny. Děti dostávají na starost odštětinění prasete.

Dva asi desetiletí chlapci vhazují mrtvolku čuníka přímo do ohně a čekají, až se pěkně nafoukne. Pak ji oškrabují bambusovými noži a noži vyrobenými ze stehenní kosti kasuára.

Muži zatím vystýlají již dříve vyhloubenou jámu na okraji dvora listím ze stromů a travou. Do ní pak za pomoci dřevěných kůlů rozštípnudých do tvaru kleští všichni přenášíme těžké rozžhavené kameny.

 

Mistr porcíř

Prase je za pár chvil odrané, nic již nestojí v cestě jeho naporcování. To má na starosti nejstarší muž kmene, kterému familiárně přezdívám mistr porcíř. Kňourovi nejprve odřízne ocásek a ouška ostrým bambusovým nožem.

Stejným nožem pak porcuje celé prasátko - ale ne jako u nás od zadku k hlavě, nýbrž přes sanici na boky, a to po obou stranách prasečího těla. Silnější kosti, které brání otevření zvířete, přesekává ostrou kamennou sekyrkou, a vyvržené vnitřnosti dostávají na starost vesnické děti.

Ty s nimi běží k potoku, kde je dokonale vymyjí, hlavně střeva, která si pak mohou nechat a opéci si je na žhavém uhlí. To považují za obrovskou pochoutku.

Zemní hrnec se vystele listím a vyloží žhavými kameny •  archiv ABC

Setonův hrnec na papuánský způsob

Mezi tím se jáma zaplnila žhavými kameny, na které se pokládá další vrstva trávy a na ni se nasype několik desítek kilogramů místní zeleniny jako jsou sladké batáty, taro a neloupaná kukuřice. Následuje další vrstva trávy, žhavých kamenů a nadzemních listnatých částí batátů a jedlého kapradí.

Vyvržený a očištěný vepřík je nasolen popelem a nyní se úhledně uloží do jámy tak, že nahoru zůstane obrácený kůží, zatímco obnažené maso leží na listech a kapradí. Vše se zahrne další vrstvou jedlých listů, na samý vrchol se slavnostně položí velký list banánovníku, který se poklade horkými kameny a zasype trávou.

Pak se celý "hrnec" stáhne liánovými obručemi, načež se na něj vhodí pár zbylých kamenů jako zátěž, aby se snad během pečení-dušení neotevřel.

 

Hostina ve velkém stylu...

Za hodinku a půl "zelený hrnec" zhnědnul, poněkud povolil a prosákl vonnými parami. Domorodci nedočkavě pomlaskávají a pak se jako na povel vrhají k "hrnci", který téměř extaticky rozebírají.

Jeden vyvolený muž odnáší horké prase před pánskou honai, kde již čeká náčelník u prostírky z banánových listů. Muži se usadí do kruhu kolem pečeně a o nic víc se již nestarají.

Skoro na mě zapomněli, ale nakonec dostávám to nejlepší, co se z prasete dá získat. Je to kýta, špek a játra. Musím uznat, že vepřové s jedlým kapradím a sladkými batáty je vskutku velkou pochoutkou a mohu ho všem cestovatelům po Irianu jen a jen vřele doporučit.

Ženy zasedli přímo u "hrnce", na rozdíl od bojovníků konzumují pouze zeleninu. Za půl hodiny je po obědě a vesničané se stahují do svých chýší. Budou teď trávit až do soumraku, který tady, kousek od rovníku, přichází velice brzy.

Salamat tidur Irian Jaya...

Papue Nová Guinea (pdf)

Původní obyvatelé ve světě (pdf)


Petr Kalač •  archiv ABC

Petr Kalač, 36 let

Bydliště: Praha

Studia: knihovnická fakulta FF UK

Zaměstnání: knihovník Národního muzea v Praze

Záliby: cestovatel, fotograf, publicista

 

Autor

Petr Kalač

Klíčová slova:
lidojedi, reportaz
 

Články odjinud