Když jsem byl kluk, lezl jsem po stromech bez zaváhání. Že bych mohl spadnout mě tehdy vůbec nenapadlo. Nevím jak a kdy, ale během dospívání jsem si vypěstoval strach z výšek a už nad dvoumetrovou hloubkou cítím, jak se mi podlamují kolena. Smířil jsem se tedy s tím, že lezení po skalách není nic pro mě. Jenže nikdy neříkej nikdy! Rozhodli jsme se o lezení napsat reportáž a mě nenapadlo nic hloupějšího, než si to sám vyzkoušet. O týden později stojím pod umělou stěnou s lanem u pasu a chce se mi brečet, zvracet a teleportovat se.
Jako Spider-Man
Na reportáž jsme zajeli do lezeckého centra LezeTop v Písku. Patří k největším v České republice. Na jednom konci lana je přes jistící brzdu připevněný Martin Altman, majitel centra, k druhému konci právě přivazuje mě. Vysvětluje mi vše potřebné a já vyrážím do 14metrové stěny. Má mírný sklon a do překližkového povrchu jsou přivrtány chyty. Jde to jako po másle. Než se vzpamatuji, mám strop už jen nějakých pět metrů nad sebou.
Panika!
Zastavuji a odpočívám. Z ničeho nic se dostaví zrádná myšlenka podívat se dolů. Stačí mrknutí a celé tělo mi strne hrůzou. Devět metrů pode mnou vypadá jako nekonečná hlubina. Křečovitě zarývám prsty do chytů. „Asi musím dolů,“ hlásím po chvíli rozhodování. „To dáš,“ povzbuzují mě kolegové a Martin radí, na který stup mám položit nohu při dalším kroku. Strach ze mě kupodivu padá a pokračuji v cestě vzhůru. Mám to! Dotýkám se jisticí kladky u stropu a nechávám se spustit na zem. Do stěny jdu ten den ještě dvakrát, tentokrát s povrchem imitace skály. Jednou to v návalu paniky vzdávám v půlce, jednou se dostávám opět až ke stropu.
Jako naivka
Lezení je pro mě plné překvapení. Přestože patří mezi adrenalinové sporty a vypadá extrémně nebezpečně, při důsledném dodržování bezpečnostních zásad se vám při něm prakticky nemůže nic stát. Lezení je levný sport. Individuální vybavení (boty a úvazek) jsou položky, z nichž každá se dá pořídit v ceně pod tisícikorunu a lze si je v lezeckém centru půjčit za cenu v řádu desetikorun. Vstupné do centra je pro dospělého něco přes stovku, pro děti je cena jen dvoutřetinová. Další lezecké překvapení je, že k tomu nemusíte být bůhvíjak fyzicky zdatní. Je to sport pro každého, dospělého, malé dítě i seniora. A pokud se bojíte, že na to máte chabé svaly, tak vězte, že o svalech to moc není. Leze se takticky, především nohama, a když jste unavení, můžete se zavěsit do lana a odpočívat. Při taktickém lezení nepřepínáte svaly, naopak pohyby a svou váhu rovnoměrně rozkládáte do celého těla. Martin Altman tvrdí, že lezení se tím nejvíce podobá gymnastice.
Jako visatec
A jak je to s tím strachem? Se zkušeným horolezcem v zádech je lezení kupodivu docela snadné. Prohlédl jsem si všechno jisticí vybavení, a to mě přesvědčilo, že jsem v relativním bezpečí. Každý lezec má kolem pasu a stehen pevně uchycen sedací úvazek, ke kterému se přivazuje lano. Při jištění top rope (na kterém jsem lezl) je jisticí lano provlečeno karabinou na vrcholu cesty a člověk, který lezce jistí, neustále lano dotahuje a udržuje ho téměř napnuté. Když lezec spadne, padá jen pár desítek centimetrů, po nichž se bezpečně zavěsí na lano. Zkušení lezci používají takzvané postupové jištění. Při něm jisticí lano vynášejí s sebou do stěny, a když dosáhnou jisticího bodu (skoby s karabinou), zacvaknou lano do karabiny. Nejlépe jištěni jsou tedy v okamžiku zacvaknutí lana do karabiny. Když se vydají výš do stěny, nechávají nejbližší jisticí bod pod sebou a v případě spadnutí padají několik metrů, než je lano zachytí.
Jako profík
Zmiňoval jsem lezecké cesty. Jedná se o trasy na stěně po vyznačených chytech. Horolezci je označují podle mezinárodních pravidel stupněm obtížnosti UIAA od jedničky do desítky, přičemž každý stupeň může mít dva podstupně (– a +). V píseckém centru takových cest najdete kolem 140 a každý týden se některé z nich ruší a jiné vytvářejí, aby měli pravidelní lezci nové výzvy.
