Co to tak strašidelně smrdí? Tak by asi zněl komentář mluvící myši, která by dostala čichnout k pachu kočky nebo jiného nepřítele. Vědci identifikovali pach strachu, jehož nepatrný závan přivede malé hlodavce k panice.
Je dlouho známo, že strach zvířat před nepřáteli, jejich lovci, má svůj genetický původ. Je výhodné, aby kořist nemusela při prvním setkání s dravcem dlouho přemýšlet a rovnou utekla. Vědci se doposud domnívali, že strach před šelmou má komplikované genetické pozadí. Ukázalo se však, že hlavní roli u myší hraje jen jeden gen ovlivňující čich. Zároveň je tato schopnost geneticky hluboce zakořeněna.
Přirozený strach před nepřáteli mají totiž i myši chované dlouho v zajetí. Badatelé například použili kmen hlodavců chovaný v laboratořích od roku 1930. To znamená, že přibližně sto generací předků těchto myší se nikdy s žádným dravcem nesetkalo. Přesto je vůně strachu dokázala vyděsit.
