Návštěvníci Zoo Praha mohou nově ve venkovní expozici Pavilonu šelem a plazů spatřit karakaly. Aktivní kočkovité šelmy zaujmou především svými charakteristickými štětičkami na uších. Nový pár by mohl navázat na několik úspěšných odchovů v minulosti, pražská zoo se totiž k druhu obývajícímu africké a asijské savany vrací po sedmi letech.
„Rozhodovali jsme se, jaký druh úspěšně ‚rozehraje‘ volnou expozici po ocelotech slaništních. Ačkoli tu úspěšně odchovali koťata, pro návštěvníky bylo obtížné tyto drobnější šelmy ve zhruba stometrových voliérách pozorovat,“ říká kurátor savců Zoo Praha Pavel Brandl.
„Nakonec jsme se vrátili právě ke karakalům, mimo jiné i proto, že pár těchto koček už více než rok chováme v zázemí.“ Karakalové se vrátili do stejné expozice, ve které už byla v minulosti odchována tři mláďata. Chovatelé proto doufají, že by mladý pár mohl na úspěšný chov brzy navázat.
Karakal vs. rys: Proč mají tyto kočkovité šelmy podobné uši?
„Návštěvníky karakalové nejčastěji upoutají výraznými rysími štětičkami na uších. Přes tuto podobnost však karakal nemá k rysům bližší vztah, řadí se do příbuzenské linie ‚zlatých koček‘ z afrického kontinentu,“ vysvětluje Pavel Brandl.
Velké boltce mu slouží k hledání kořisti i vzájemnému dorozumívání. V suchém prostředí savan umí karakal výborně hospodařit s vodou a navíc v něm díky barvě své srsti dokonale splývá.
Jak loví karakal? Výskok do tří metrů i lov ptáků v letu
Karakal (Caracal caracal) je rychlý běžec, kterého nezpomalí ani náročný balvanitý terén a rozeklaná skaliska. Chodidla zadních nohou má porostlá chlupovými polštáři, což mu umožňuje pružný odskok a rychlý start.
Výskokem do výšky až tří metrů dokáže chytit ptáka přímo v letu a loví i těžko polapitelné damany. Někdy si nanejvýš dvacetikilogramoví karakalové dokonce troufnou i na kořist dvakrát větší, než jsou sami. V minulosti byli cvičení karakalové využíváni jako pomocníci při lovu.
Jsou to samotářská zvířata, která se setkávají jen v období páření. Samice rodí nejčastěji dvě mláďata, která obvykle odchovává v opuštěné dikobrazí noře nebo v jeskyni. Zhruba v pěti měsících mláďatům naroste stálý chrup a začínají se od matky osamostatňovat, sourozenci se ale mohou držet pospolu i dalších několik měsíců.
Jejich domovem jsou stepní až polopouštní oblasti Asie a Afriky. Vzhledem k rozsáhlému areálu výskytu dosud není považován za druh ohrožený, v Červeném seznamu IUCN je řazen do kategorie málo dotčený.
