Civilizace v prachu

Sdílej
 
Největší archeologické objevy letošního roku Historie lidstva zůstává i v dnešní době jedním z největších tajemství naší planety. V různých koutech Země stojí prastaré monumentální stavby, jež nás fascinují a dráždí svou dokonalostí. Jsou to němí svědkové zaniklých civilizací a svá tajemství nám vydávají jen velice zdráhavě a po malých částech.

Jaro letošního roku bylo však k archeologům velice štědré. Na přelomu května a června předvedli egyptologové veřejnosti dva objevy, které se bezpochyby řadí mezi ty nejvýznamnější v historii.

Údolí zlatých mumií

Odkrývání jedné ze zlatých posmrtných masek v Údolí zlatých mumiíPrvním z nich je objev Údolí zlatých mumií v oáze Bahriya, 375 kilometrů jihozápadně od Káhiry. Toto pohřebiště bylo objeveno již v roce 1930 egyptským archeologem Ahmedem Fakhrym. Ten zde nalezl hrob několika šlechticů, poddaných starostovi Gad Khensu Eyufovi, který tuto provincii spravoval za vlády faraona 26. dynastie Aprise (598 - 570 př. n. l.). Hrob samotného starosty tehdy nalezen nebyl. V následujících letech na tomto místě vyrostla vesnice a další archeologický výzkum byl na několik desetiletí znemožněn. Letošnímu obnovení vykopávek napomohla náhoda. Osel jednoho místního obchodníka se jednoho dne propadl do jámy, která byla vstupní chodbou vzácného hrobu. Letos v březnu dostala dvacetičlenná skupina archeologů pod vedením Egypťana Zahi Hawasse povolení k novým vykopávkám. Necelý měsíc poté byl objeven 10 metrů hluboký Eyufův hrob. V něm nalezený dvanáctitunový kamenný sarkofág ukrýval alabastrovou rakev. Mumie starosty byla však zničena vlivem prosakující vody z domů postavených nad hrobkou. Stěny hrobky byly pokryty pestrými reliéfními malbami. Přímo v hrobu i v rozsáhlém systému chodeb kolem něj byla nalezena keramika, šperky a sochy. Kromě toho zde bylo i velké množství hematitu, který měl být pravděpodobně ochranou před vykradači hrobů. Kromě starostova hrobu nalezl Hawass 102 zachovalých mumií z pozdější doby (asi z období 30 př. n. l. - 395 n. l.). Některé z nich měly zlatou posmrtnou masku, a proto byla tato oblast nazvána Údolím zlatých mumií. Většina nalezených mumií pochází z období největšího roz-květu této oázy, z římské doby, kdy se zde pěstovala vyhlášená vinná réva. Díky ní byli zdejší obyvatelé bohatí a mohli si dovolit mumifikování mrtvých těl.

Herakleiton

Jeden z největších objevů Dálného východu pochází z roku 1974. Jedná se o 8000 soch vojáků objevených nedaleko města Si-an. Byla to posmrtná armáda čínského císaře Čchin Šchuang-tiho vládnoucího v letech 221 - 206 př. n. l.Objevení Herakleitonu, města známého mimo jiné i z řecké mytologie, bylo oznámeno začátkem června, jen několik dnů po objevu zlatých mumií. Ztracené město nalezl pomocí nejmodernějších elektromagnetických přístrojů čtrnáctičlenný mezinárodní tým francouzského podmořského archeologa Francka Goddia. Herakleiton byl nejdůležitějším obchodním střediskem Egypta až do roku 331 př. n. l., kdy byla založena Alexandrie a toto významné postavení mu přebrala. Ležel v ústí později zaneseného ramene Nilu, podobně jako dvě sousední nalezená města Canopus a Menouthis. Nyní bylo město objeveno šest kilometrů od středomořského pobřeží Egypta u Abukiru v hloubce 6 - 8 metrů pod hladinou moře. Všechny budovy i systém silnic a kanalizace jsou pokryty vrstvou písku vysokou 50 centimetrů až 2 metry. Ve městě o rozloze asi jednoho čtverečního kilometru byly nalezeny nádherné sochy faraonů, sfingy, žulové sarkofágy, keramika, mince a šperky. Jedinečný je nález sochy bohyně Isis a několika byst.

Počátky archeologie

Letos začátkem června bylo ve Středozemním moři objeveno bájné město HerakleitonLetos začátkem června bylo ve Středozemním moři objeveno bájné město HerakleitonArcheologie jako vědní obor zabývající se lidskou historií je stará jen zhruba 150 let. Přesto je zájem lidí o vlastní minulost o mnoho starší. První důkazy o archeologické činnosti pocházejí již z období Staré říše egyptské (asi 2740 - 2198 př. n. l.), o čemž svědčí dnešní vykopávky. Sfinga byla v té době utopena v písku až po hlavu a tehdejší faraon ji dal vykopat. Téměř veškerý archeologický výzkum ve středověku byl iniciován církví. Ta během křížových výprav, které směřovaly do míst známých z bible, vedla i jistý archeologický výzkum, zaměřený především na biblické poklady. Jediný přijatelný historický text v Evropě byla v té době právě bible. Podle této knihy byla historie lidstva pevně daná, byl stanoven i jeho počátek (zhruba 4000 let př. n. l.) a nikdo neměl potřebu tato "fakta" měnit. Protipólem Písma svatého byly neméně známé antické příběhy. Historie lidstva se tedy musela vtěsnat mezi tyto dva informační prameny. Sfinga je pravděpodobně svědkem prvního archeologického výzkumu v historii lidstvaV 17. a 18. století nastalo sběratelské období archeologie. Oceňovaly se zejména nepoškozené předměty uměleckého rázu. V první polovině 18. století byly zahájeny vykopávky v Herkulaneu a nedlouho poté i v Pompejích. V roce 1819 objevil dánský archeolog Ch. Thomsen, že stáří nálezů lze určit podle surovin, ze kterých byly vyrobeny. Podal tak důkaz o době kamenné, bronzové a železné. V roce 1844 objevil J. Boucher de Perthes ve francouzském Abbeville paleolitické nástroje a poprvé zpochybnil biblický údaj o stáří lidstva. O několik let později tuto domněnku potvrdili Angličané Ch. Darwin svou teorií o přímé příbuznosti člověka s primáty a Ch. Liell, který zavedl určování stáří nálezů podle geologických vrstev, v nichž byly uloženy. Na této planině v Myamaru (dřívější Barma) se nachází více než 200 buddhistických chrámů z období let 1057 -1287V osmdesátých letech 19. století objevil švédský archeolog O. Mountelius typologickou metodu, podle níž se vývojové řady nálezů daly rozdělovat na kratší časové úseky. Tento archeolog také objevil metodu uzavřeného nálezového komplexu, která vychází z faktu, že věci nalezené pohromadě musely být kdysi uloženy do země ve stejné době. K nejvýznamnějším archeologům 19. století patřili Ital P. Botta, který hledal biblické město Ninive, a Němec H. Schliemann, který vedl vykopávky v Troji, Mykénách a Tirynthu.

METODA 14C

Před objevením metody radiouhlíkového datování se stáří archeologických nálezů odhadovalo jen velmi nepřesně. Uhlík 14C objevil roku 1940 Američan M. Kamen. 14C je vzácný druh uhlíku, mající o dva neutrony více než nejrozšířenější druh uhlíku 12C, který je tvořen šesti protony a šesti neutrony. Kamen objevil, že se 14C postupně mění (rozpadá) na běžný 12C. Poločas rozpadu je 5730 + - 30 let. Na základě těchto poznatků objevil v roce 1947 jiný Američan - W. Libby - metodu datování archeologických nálezů pomocí 14C, která je však použitelná jen u látek organického původu. Rostlina nebo živočich za svého života přijímá radioaktivní uhlík. Po smrti se tento proces zastaví a od té doby intenzita radioaktivního záření klesá. Čím je nález starší, tím méně radioaktivního uhlíku obsahuje.

POROZUMĚNÍ TEXTŮM

Velký význam pro studium historie mělo rozluštění objevených textů psaných písmem starých kultur. V roce 1802 rozluštil německý vědec G. Grotefend klínové písmo, jímž se psalo v Babyloně a Asýrii před dvěma a půl tisíci lety. V roce 1822 rozluštil francouzský jazykovědec J. F. Champollion hieroglyfy, obrázkové písmo starého Egypta, které se používalo před více než třemi tisíci lety. K významným jazykovědcům patří i Čech B. Hrozný, který počátkem 20. století rozluštil chetitštinu.

Zdeněk Ležák Repro archiv

 

Hry