Na Zemi žije osm druhů luskounů – čtyři v Asii, čtyři v Africe. Jsou to jediní savci na světě, jejichž tělo chrání brnění z keratinových šupin. A právě ty se jim staly osudnými. Tradiční čínská medicína jim přisuzuje téměř zázračné léčivé účinky. Poptávka po nich je proto obrovská, stejně jako cena, která se za ně platí.
Pašování luskounů z africké Nigérie
Asijské druhy byly víc při ruce, lovci se proto zpočátku soustředili na ně. Jenže nadměrný lov je téměř vyhubil a jejich lov se přestal vyplácet. Pozornost pašeráků se tak přesunula na africké druhy.
Jakýmsi „obchodním centrem“ s luskouními šupinami se stala Nigérie, která je současně jednou z nejdůležitějších oblastí jejich výskytu. Jenže pašeráci nebyli první, nadměrný lov ohrožoval zdejší luskouny dávno předtím, než se dostali do jejich hledáčku.
Co odhalil výzkum z Cambridge: Jsou motivací šupiny, nebo maso?
Tým vědců z anglické Univerzity v Cambridgi se proto rozhodl zjistit, co je vlastně pro lovce afrických luskounů hlavní motivací? Zda vysoce ceněné šupiny nebo maso směřující na zdejší trhy. Odpověď na tuto otázku je velmi důležitá – z ní by měla vycházet metoda ochrany luskounů.
Pokud jsou totiž loveni kvůli šupinám, ochranářská opatření se musí zaměřit na omezování nelegálního obchodu s nimi a přerušení mezinárodních pašeráckých cest. Pokud jsou však loveni pro maso, mnohem lepší výsledky přinese osvěta místních obyvatel a nabídka náhradních způsobů jejich obživy.
Lov luskounů v Národním parku Cross River
Vědci oslovili přes 800 místních lovců a prodejců tzv. bushmeatu (masa z úlovků divokých zvířat) ve 33 lokalitách Národního parku Cross River na jihu Nigérie. Údaje o úlovcích byly alarmující:
V letech 2020–2023 bylo jen v této oblasti uloveno přibližně 21 tisíc luskounů! 38 % z toho byli luskouni dlouhoocasí a 62 % úlovků tvořili luskouni bělobřiší. Z tohoto počtu téměř 60 % ulovili profesionální lovci, zbytek pak byly náhodné úlovky. Většinou je lidé prostě sebrali ze země při práci na poli.
Luskouni jsou totiž snadnou kořistí, v nebezpečí neutíkají, ale podobně jako naši ježci se stočí do koule a spoléhají na to, že je ochrání jejich šupinatý krunýř.
Proč maso vede nad šupinami
Hlavním překvapením však bylo využití ulovených luskounů. Podle odhadů CITES proudí z Afriky obrovské množství pašovaných šupin: Za posledních jedenáct let jich bylo vyvezeno více než 190 tisíc kg pocházejících z přibližně 800 tisíc luskounů. Vědci proto předpokládali, že právě o ně při lovu jde.
To se ale nepotvrdilo. Z ulovených luskounů se naopak neprodá ani třetina šupin, pro lovce je to spíš jakýsi bonus navíc. Mnohem větší cenu má luskouní maso, z více než 70 % úlovků tak lidé šupiny jako bezcenné vyhodí.
Jak ochránit luskouny, aby neskončili někomu na talíři?
Vědci proto připravili ještě doplňkový dotazník. V něm je zajímalo, jak si místní obyvatelé cení masa z různých druhů divokých zvířat, která se zde běžně loví. V této anketě na celé čáře zvítězilo maso luskounů, je považováno za velmi chutné a navíc jsou mu přisuzovány příznivé účinky na zdraví.
Pro luskouny je to vlastně docela dobrá zpráva. Podle vědců bude totiž mnohem levnější zastavit místní trhy s luskouním masem než mezinárodní trh s pašovanými šupinami.
Afričtí luskouni
Druhy luskounů od stromových po pozemní
-
luskoun bělobřichý (Phataginus tricuspis)
-
luskoun dlouhoocasý (Phataginus tetradactylus)
-
luskoun velký (Smutsia gigantea)
-
luskoun stepní (Smutsia temminckii)
V Africe žijí dva stromové druhy luskounů a dva pozemní. Ti stromoví jsou ve srovnání s pozemními mnohem menší, jejich váha se pohybuje kolem dvou kg. Patří k nim nejčastěji lovený luskoun bělobřichý (Phataginus tricuspis) a jeho příbuzný luskoun dlouhoocasý (Phataginus tetradactylus).
Zájmu lovců se ale těší i největší druh luskouna vůbec – luskoun velký (Smutsia gigantea), který může vážit až 35 kg a jehož maso je považováno za lahůdku. Posledním africkým druhem je luskoun stepní (Smutsia temminckii), který na rozdíl od předchozích druhů obývá savany a křovinaté oblasti východní Afriky a váží přibližně deset kilogramů.
