Pražské čtvrti Bubeneč dominuje park Stromovka neboli Královská obora a hned na ni navazuje Císařský ostrov. Právě ten i dolní bubenečské nábřeží Vltavy jsou známé čistírnou odpadních vod pro celou metropoli. Tu první zde uvedli do provozu přesně před 120 lety. Tam vás v této reportáži zavedeme. Moderní provoz Ústřední čistírny odpadních vod jen o pár set metrů dál s námi pak navštívíte v červnovém ABC.
Výkřik techniky v podzemí
Budova Staré čistírny připomíná historický průmyslový chrám. Mohutné cihlové zdi, dva vysoké komíny, uvnitř prostorná centrální hala se dvěma bočními křídly a zelená louka za budovou. Pod travnatou plochou se skrývá jeden z nejrafinovanějších technických výtvorů konce 19. století – nádrže čistírny, které navazují na technické ústrojí pod samotnou budovou. Tajemnými prostorami Staré čistírny, která ukončila provoz před téměř šedesáti lety, nás provedl ředitel památky Cyril Holub.
Geniální řešení inženýra Lindleyho
Když se na konci 19. století Praha rozrůstala o Vinohrady, Žižkov a další čtvrtě, kanalizace už sice existovala, ale odpadní voda z metropole tekla rovnou do Vltavy. Asi si dovedete představit, jak to muselo u řeky páchnout. Město proto najalo britského inženýra Williama Heerleina Lindleyho, který geniálním řešením propojil původní Prahu i všechna pražská předměstí do jediného systému a svedl vše gravitačně do nejnižšího bodu u břehu Vltavy v Bubenči.
Moderní technologie bez zápachu
Výsledkem bylo přes sto kilometrů stok klenutých speciálními cihlami. Na konci stok stála tehdy nejmodernější čistírna, jejíž technologický provoz byl ukryt v podzemí. Zatímco jiná evropská města nechávala za svými hranicemi odpadní vodu vsakovat na otevřených polích, samozřejmě za patřičného zápachu po celém okolí, Praha smrděla jenom komínem čističky. Z čelního pohledu na budovu je totiž levý komín určený pro odvod kouře z kotelny, pravý komín zajišťoval odtah páchnoucího vzduchu ze stoky.
Parní srdce a transmise
Stojíme v kotelně v levém křídle budovy před dvěma výkonnými kotly, nad nimiž je obrovský tank na vodu a kotel na páru. Po několika schodech vyjdeme do strojovny, které vévodí dva parní stroje dosud připojené koženými řemeny k transmisi.
Elektřina na přelomu 19. a 20. století byla teprve v plenkách, proto tu vše na počátku poháněly právě tyto parní stroje. Jediná hřídel transmise protažená skrz celou budovu poháněla všechny stroje čistírny. Stačilo je připojit k transmisi dalším koženým řemenem. Byly to pumpy, výtahy, čerpadla, ale třeba i sekačka na dřevo.
Modernizace a záložní zdroje
„Pokrok postupoval ve 20. století obrovským tempem. K čemu je byť sebelepší parní stroj, když přijde elektřina?“ krčí rameny Cyril Holub. Technologie se tu za šest desítek let provozu neustále modernizovala.
Přesto parní kotle neskončily ve šrotu. Fungovaly jako záložní zdroj pro případ povodní, kdy rozlitá Vltava odřízla elektrické vedení a parní čerpadla pumpovala příchozí splašky přímo do řeky. Naposledy je spustili v roce 1965. Ovšem i dnes jsou funkční a spouštějí se při mimořádných ukázkách.
Katedrála splašků v podzemí
Centrální hala za strojovnou působí svou velikostí i prázdným prostorem jako menší katedrála. Je to stavební záměr. Pod halou se totiž nachází obří valená klenba, a aby vydržela, potřebuje zátěž po stranách. Proto tu byly postaveny tak vysoké cihlové zdi.
Sestupujeme do podzemí. Kanálovou stokou, v níž by se bez problémů postavil dospělý člověk, sem byla přiváděna odpadní voda z celé tehdejší Prahy. Šlo o splašky z domácností, tedy i ze záchodů, ale také o dešťovou vodu z kanálů. Splašky v této hale procházely dvěma ze tří stupňů čištění.
Jak probíhalo čištění vody
Železné česle nejprve zachytily pevné nečistoty větší než 1,5 centimetru – kameny, cihly, ale i hadry nebo dokonce mrtvolky zvířat. Z česlí tento materiál vytahovali pracovníci hráběmi. Za česlemi byl lapák písku a štěrku v podobě velkého bazénu. Písek usazený na dně se odčerpával výkonnými pumpami. Za tímto bazénem odtékaly jen tekuté splašky směrem ke třetímu stupni čištění – k usazovacím nádržím.
Deset skrytých nádrží
Deset podzemních usazovacích nádrží leží pod loukou za budovou. Každá je 87 m dlouhá, 5,5 m široká, 2,7 m hluboká a všechny mají klenutý strop. Voda v nádržích je dnes už čistá, protože jde o podzemní průsak. Přes jednu z nádrží dokonce proplouvají turisté na lodičce.
Za provozu tu ale protékala splašková voda rychlostí pět milimetrů za vteřinu a průtok nádrží jí trval tři dny. Během nich se kal usadil na dně. Pro srážení kalu se do nádrží přidávalo vápenné mléko a síran hlinitý. Kal ze dna nádrží se odsával do kalojemů na Císařském ostrově nebo přímo na kalové lodi.
Náročná práce v páře a smradu
Práce ve Staré čistírně byla bezpochyby velmi náročná. Prvních čtyřicet let dělníci vytahovali pevné části ručně, háky a hráběmi, v husté vodní páře v zápachu, který si raději nepředstavovat. Pamětníci ze 60. let vzpomínali na kolegu u sacích čerpadel, který jednou rukou vytahoval z odpadní vody silonové punčocháče prošlé celou pražskou kanalizací a ve druhé ruce držel chleba se salámem.
„Říkám to mladým návštěvníkům vždycky s důrazem, aby si nestěžovali, až budou mít brigádu v call centru nebo ve fastfoodu,“ směje se Cyril Holub.
Kulturní akce a technická památka
Stará čistírna sloužila 61 let od roku 1906 do roku 1967. Její nádrže pak fungovaly až do 80. let. Budova byla na počátku 90. let prohlášena technickou památkou. Dnes je areál otevřený pro veřejnost a konají se tu různé kulturní akce. Oslavy 120 let Staré čistírny se tu odehrají v květnu 2026. Sledujte aktuality na staracistirna.cz.
8 milionů speciálních cihel na stavbu čistírny:
Jak se stavěla unikátní pražská kanalizace a proč musely být cihly dvakrát pálené?
Na stavbu kanalizačních stok a čistírny bylo objednáno přes patnáct milionů speciálních cihel, dvakrát pálených, aby nenasákly odpadní vodu. Kdybyste naložili jen těch osm milionů určených pro čistírnu na kamiony s nosností 25 tun a postavili je za sebou do kolony, tato kolona by měřila plných 20 km.
Kolo na splašky:
Unikátní systém větrání v podzemí
V podzemí čistírny bylo vodní kolo poháněné přímo proudem přitékajících splašků. Jeho jedinou úlohou bylo roztáčet obří ventilátor, který odváděl toxické plyny a vodní páru komínem ven. Pravý komín stavby nikdy neodváděl kouř, sloužil výhradně jako ventilační šachta. Dnes se po jeho vnitřní straně slaňují turisté pro adrenalinový zážitek s hloubkou pádu přes třicet metrů.
