Kupředu levá (i pravá), zpátky ni krok

Sdílej
 
Od božského stvoření k Darwinovi Stojím na kamenitém břehu galapážského ostrůvku Plaza Sur. Ve stínu vzrostlé opuncie se tísní dva mohutní leguáni, kteří hledají úkryt před spalujícícm rovníkovým sluncem - černočervený mořský krasavec s krátkým čumákem a strašidelným hřebenem na zádech a vedle něj jeho zlatožlutý suchozemský příbuzný.

Leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus); Leguán galapážský (Conolophus subcristatus)Sto padesát let po Darwinovi zažívám stejně neuvěřitelné vzrušení a nebýt skupinky hlučících amerických studentíků na školním výletě, možná bych si kladl stejné otázky jako on. Jak se na tenhle nehostinný kout tito dva tak rozdílní a přitom tak podobní tvorové dostali? Jak je možné, že na sousedním ostrově se majestátně prochází mnohasetkilogramová obří želva, jejíž příbuzné najdeme až na Maskarénách při africkém pobřeží? A proč tam má suchozemský leguán šedou barvu a mořský jen černou? Jak je možné, že po keřích nebo na zemi posedávají prapodivné pěnkavky, když ostrovy utvořily sopečné síly poměrně nedávno? Odpověď na tyto a stovky dalších nevyřčených otázek znám, ovšem Charles Darwin je musel vymyslet. Vzhledem k tomu, že jeho evoluční teorie je dodnes nepřekonaná, nemůžeme mu upřít notnou dávku geniality. Cesta k poznaní ale byla dlouhá a trnitá.

Hádanky kolem stvoření

Lebky slonů s čelním otvorem nosní dutiny byly pro staré Řeky důkazem existence kyklopůBiblický příběh stvoření je společný pro křesťany i pro ŽidyPůvod člověka stejně jako všech živých tvorů je hádankou, o které lidé diskutují po dlouhá tisíciletí. Důkazem nám jsou mnohé prastaré mýty a příběhy, předávané z generace na generaci ústní formou, ale zanechané i v psané či kreslené podobě. Prakticky po celou dobu lidského vývoje se objevují jakési nadpřirozené nebo snad nelidské osoby, bohové, kteří stojí za stvořením světa. Že samotný akt stvoření nebyl ničím snadným, přitom bylo lidem vždy jasné. Ostatně, proč by mělo být právě stvoření světa jednoduché, když pozemský život sám v sobě byl (a je) vlastně pouhým nepřetržitým bojem o přežití. Zdaleka ne každé učení ovšem uznává za stvořitele světa jediného boha. Bohů obyčejně bývá několik a jsou rovnocenní, nebo mají svého vládce. Objevují se teorie o stvoření světa z nicoty a chaosu, buddhistická víra hovoří o nekonečném cyklu zrození a zániku bez začátku. Křesťanské a židovské učení v první knize Genesis dokonce uvádí dvě verze stvoření. V první ilustrované byli muž a žena současně stvořeni Bohem v šestý den stvoření. Podle druhé verze pak Bůh stvořil muže, Adama, potom všechny živé tvory a až nakonec ženu Evu. Bůh stvořitel má stovky nejrůznějších podob. Nejčastější je lidská, mnohdy však v nadpřirozené velikosti a kráse. Je to však taky člověk s ptačí hlavou, snášející vejce (z nich se prý narodili první lidé v Tichomoří). V Japonsku na počátku stálo bohů hned osm, přičemž nejmladší Izanami porodila všechny japonské ostrovy.

Dračí kosti a pohádky

Dokážeme si představit zděšení našich předků, kteří na lovu nebo při sběru plodů narazili na dvoumetrovou dinosauří či mastodontí kost nebo čelist. Něco tak obrovského nikdy neviděli a pochopitelně hledali nějaké vysvětlení. Jejich život tedy provázely pověsti o obrovských mytických dracích, příšerách nadlidských velikostí. Běžný druhohorní měkkýš amonit býval považován za hadaStaří Řekové nacházeli v sicilských jeskyních obrovské lebky s jediným oválným otvorem uprostřed čela. Vznikla tak pověst o jednookém Kyklopovi, se kterým museli bojovat jejich hrdinové. Odysseus dokonce oslepil Kyklopa Polyféma v jeho jeskyni na hoře Etna na Sicílii zahroceným kůlem, čímž si znepřátelil otce všech Kyklopů, vládce moří Poseidona. Vysvětlení záhady jednooké lebky je ale velice prosté - ve skutečnosti se jednalo o lebky slonů, jejichž jediný čelní otvor je otvorem nosní dutiny. MedvědZkameněliny, tedy pozůstatky živých organismů nebo jejich otisky v horninách, lidé nacházeli podle doložených informací již před třiceti tisíci let. Věřili v jejich sílu a moc, léčitelé i šarlatáni je míchali do mastí a léků, pomáhaly jim zahánět zlé duchy, ale taky škůdce potravin. Nálezy kosterních pozůstatků tvorů, jejichž příbuzné lidé na zemi neviděli, ovšem zcela odporovaly biblickým představám. Podle bible vzal praotec Noe na palubu své archy od každého zvířecího druhu jeden pár a společně potopu světa přežili. Křesťanství současně učilo, že každý živý organismus je podstatným článkem božského řetězce stvoření. To ovšem prakticky vyloučilo, aby kterýkoliv druh vymřel. Až koncem 18. století po častých nálezech koster mastodontů a obřích lenochodů v Severní Americe přestala být biblická teorie pro vědecký svět přijatelná. Snad největší záhadou byly nálezy usazenin mořského dna na svazích hor vysoko nad mořskou hladinou. Již někteří starořečtí učenci soudili, že kdysi tyto zkameněliny musely ležet na mořském dně a nějakými nepochopitelnými procesy byly vyneseny do výšky. Mnohem více příznivců si získaly teorie o potopě světa (tzv. diluvialismus), popisované třeba v bibli. Přestože tyto představy odmítl již Leonardo da Vinci (1452 - 1519), geologové je uznávali ještě v 18. století! Přes nevyjasněný původ fosilií se celá řada dobrodruhů a sběratelů věnovala jejich hledání a sbírání. Díky tomu se vědcům dostávaly do rukou nejrůznější nálezy, jejichž původ byl zcela nepochopitelný. Teprve mnohem později byly uchované pozůstatky identifikovány. Kostra "hanebného člověka, který přivolal na svět potopu" patřila ve skutečnosti obrovskému obojživelníkovi, stočení hadi, kteří "na světcův povel zkameněli", jsou vymřelí měkkýši amoniti atd.

EVOLUČNÍ POHÁDKY

O delfínovi Kdyby mohl delfín cestovat v čase a vrátit se 150 milionů let zpátky, byl by zajisté v šoku. Ocitl by se v jurském oceánu a kolem něho by se proháněla jakási podivná delfínovitá stvoření, sice čtyřikrát větší a s chrupem podobným krokodýlímu, ovšem jinak k nerozeznámí. Svádělo by to k představě, že ichtyosaurus, jak jsme tohoto tvora pojmenovali, byl přímým předkem delfínů. Ale chyba. Ichtyosaurus byl ještěr, adaptovaný na život ve stejném prostředí jako miliony let po něm delfín. Mezi těmito tvory není žádná příbuznost. Jedno společné bychom ale asi našli. Někdy před 245 miliony let se totiž neznámý suchozemský ještěr odvážil do vody a postupně se na život v ní adaptoval. Vyhynul zřejmě před 85 miliony let. A asi o 30 milionů let později se celá anabáze opakovala, až na to, že do vody se odhodlal prasavec a výsledkem je delfín. A pak že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Nejtlustší přežije Kdo by neměl rád slaďoučký krémový dortík, slané buráky nebo křupavé hranolky? Láska k tučnému jídlu je pochopitelná a její původ musíme zřejmě hledat v dávné minulosti u našich předků. Ti se na africké savaně živili plody a listy a olejnatá semena nebo maso pro ně byly vzácností. Časy se změnily a v dnešní době jsou snahy opačné. Méně kalorií, jíst zdravěji. Mezi zvířaty ale toto ryze lidské pravidlo zdaleka neplatí. Příkladem je lední medvěd. Pod kůží má až deseticentimetrovou vrstu tuku. Loví tuleně a jeho touha po tučném soustu bývá taková, že je schopen zabíjet mláďata, jen aby pozřel jejich olejnatý mozek. Z našeho pohledu odporné, ale pro medvěda prostředek přežití. Málokdo asi tuší, že předek ledního medvěda byl všežravec podobně jako většina ostatních soudobých medvědů. Žil v severní Kanadě a tam ho zastihla doba ledová (v pleistocenu). Zima trvala mnoho měsíců a byla velice chladná, takže medvěd prakticky nesehnal nic k jídlu. Ti nejúspěšnější se ale dokázali přizpůsobit a začali lovit jiná zvířata, hlavně tuleně. Nejprve mláďata, která se rodí na ledě, později i dospělé jedince, a to přímo u dýchacích otvorů v ledu. Zajímavé jistě je, že pro mláďata ledního medvěda je nadbytek proteinů velice nebezpečný, adaptace zde tedy není ještě úplná. Proto je matka dlouho kojí a mléko má podobné složení jako u jiných medvědů. Teprve když jsou játra plně vyvinutá, je medvídě schopno živit se masem. Tmavá pokožka s bezbarvými chlupy, které na světle vypadají jako bílé, spolu s tukovou vrstvou skvěle absorbují tepelné záření. Tak skvěle, že medvěd má problémy v teplých dnech s přehříváním a vysloveně se těší na zimu. I proto, že v zimě sežene snadněji něco na zub.

 

Hry