První sněžení zahajuje na horách zimní sezonu a ta do lyžařských středisek přivádí nejenom turisty, ale i sezonní pracovníky Horské služby.
Ve Špindlerově Mlýně je celoročně zaměstnáno dvanáct členů HS, v zimě je najímáno dalších dvanáct sezonních pracovníků. Při mimořádných akcích vypomáhají HS ještě dobrovolníci - v Krkonoších, které jsou rozděleny na deset okrsků, jich je celkem 150. Kromě toho zde pracují ještě tzv. čekatelé.
Jak se stát horským záchranářem
Stálí i sezonní pracovníci HS jsou ve svém oboru profesionály.
Aby se člověk mohl stát profesionálním členem HS, musí mu být nejméně 18 a nejvíce 35 let (horní věková hranice je stanovena jen pro přijímané členy, stálí členové HS odcházejí do výslužby až vzhledem k ubývající fyzické kondici či z vlastního uvážení). Profesionálové pocházejí výhradně z dobrovolných členů HS. Členem Horské služby by se teoreticky mohla stát i žena, ale znemožňuje to zákoník práce. Podle něj ženy nesmějí zvedat břemena těžší než 15 kg.
Adept členství v HS musí působit ve středisku, v němž chce v budoucnu pracovat. Dva profesionálové se za něj musejí zaručit a on se tak stává čekatelem. Jeden a půl až dva roky pracuje pod dohledem svých ručitelů a poté nastupuje do speciální školy (Letní škola HS a Zimní škola HS). Po ukončení studia se z čekatele stává dobrovolný člen HS. Když se na služebně, ke které patří, uvolní místo, může tam nastoupit do trvalého pracovního poměru, případně může být zaměstnán jako sezonní pracovník.
Stále pod kontrolou
Přijetím do týmu HS však pro záchranáře zkoušky nekončí. Každý rok musejí všichni členové HS (i dobrovolníci) projít lékařskou prohlídkou. Před každou zimní sezonou absolvují povinné doškolení a zkoušky první pomoci. Profesionálové navíc jednou za dva roky procházejí zkouškami první pomoci na záchranářské škole a fyzickými prověrkami.
Služby na stanici
Ve Špindlerově Mlýně se přes zimu střídá ve službě dvacet čtyři záchranářů. Jeden záchranář má týdenní službu na odloučeném pracovišti na hřebenové základně. Jiný má službu v centrále u vysílačky, která má spojení se hřebenovou základnou, lékařem v horském středisku, všemi vleky, lanovkami a horskými boudami v okolí. Když se stane nějaký úraz, nahlásí jej svědci nejbližšímu stanovišti, např. obsluze lanovky, která volá vysílačkou Horskou službu. Pracovník, který má právě službu na centrále, vyšle k případu záchranáře, sám stanoviště neopouští. Jedná-li se o závažnější případ, jsou podle tzv. poplachového řádu svoláváni i záchranáři, kteří mají právě volno. Všichni členové HS musejí být tedy celou zimu v pohotovosti a dosažitelní na telefonu. Poplachový řád znamená, že každý člen HS, který se o nehodě dozví, má povinnost volat dalším dvěma kolegům podle předem stanoveného klíče. Při akutních případech se v centrále spouští siréna.
Výjezdy Horské služby
Ve většině případů výjezdů HS se jedná o úrazy na sjezdovkách. Záchranáři dojedou na sněžném skútru či rolbě co nejblíže ke zraněnému, poskytnou mu první pomoc a transportují jej na silnici, kde již čeká sanitka přivolaná pracovníkem v centrále a odváží zraněného do nejbližší nemocnice - v Krkonoších je to Trutnov, Vrchlabí nebo Jilemnice.
Je-li místo úrazu nedostupné sněžným skútrem, překonávají záchranáři poslední úsek cesty na skialpinistických lyžích se speciálním vázáním pro chůzi i sjezd, nebo - jsou-li k tomu vhodné podmínky - i pěšky.
Pátračky
Pro Horskou službu méně časté, o to však veřejnosti známější, jsou případy pátrání po ztracených turistech. V Krkonoších nejsou zatoulaní turisté ničím neobvyklým. Aby se člověk takovéto nepříjemnosti vyhnul, musí dodržovat zásady bezpečného pohybu na horách. Když například odcházíte na túru na běžkách, je nutné oznámit na horské boudě, kudy půjdete a kam máte namířeno. Cestou se musíte držet tyčového značení. Na horách se počasí mění z hodiny na hodinu a mohlo by se snadno stát, že uvíznete ve sněhové vánici a nenajdete cestu do bezpečí. V takovém případě už vám pomůže jen Horská služba, a neví-li nikdo, kterým směrem jste se vydali, nebude vaše záchrana snadná.
Tyče podél cest se mohou během roku polámat větrem, bohužel se někdy i stává, že je ničí nezodpovědní turisté. Členové HS musejí tedy mimo zimní sezonu obcházet tyčové značení a opravovat je, v zimě na tom závisí lidské životy. Záchranáři sami se pohybují podle azimutu, v současnosti začínají experimentovat i s určováním polohy podle GPS.
Laviny
Posledním typem zásahů HS je hledání zasypaných osob ve sněhové lavině. K tomuto účelu se používají lavinoví psi. Jsou to převážně němečtí ovčáci se speciálním výcvikem, který je prováděn u alpských HS. Kromě psů se používají i lavinové sondy (pips). I v případě lavin platí, že pohybuje-li se člověk po vyznačených cestách, bezprostřední nebezpečí mu nehrozí. Když se někde objeví nebezpečný lavinový převis, Horská služba ohrožené cesty okamžitě uzavírá.
VÝVOJ HORSKÉ SLUŽBY U NÁS
První Horská služba u nás byla založena v Krkonoších v roce 1934. Od té doby prošla dlouhým organizačním i technickým vývojem. Nejprve byla tvořena jen dobrovolníky a nazývala se Horská záchranná služba, což bylo později zkráceno na Horská služba a organizace se zprofesionalizovala. Změnilo se i vybavení - výstroj záchranářů a vybavení první pomoci. Dříve např. záchranáři používali dřevěné lyže, později běžky a nyní skialpinistické lyže. Stejně tak dřevěné dlahy na fixování zlomenin vystřídaly dlahy nafukovací a dnes vakuové.
V šedesátých letech se na našich horách objevily první rolby, začátkem sedmdesátých let i sněžné skútry. Navíc HS využívá moderní terénní auta.
Česká Horská služba je členem mezinárodní organizace HS, jejíž speciální komise hodnotí práci HS v jednotlivých zemích. Naše Horská služba udržuje vysoký světový standard v kvalitě i vybavení - všechny novinky ze zahraničí jsou bezprostředně využívány.
