Tuleň vousatý (Erignathus barbatus) dostal své jméno zcela oprávněně - vedle obrovských očí jsou na jeho obličeji nejnápadnější dlouhé tuhé vousy. Jsou jimi ozdobeni samci i samice: hmatové vousy jim totiž pomáhají při hledání potravy v mělkých vodách severních moří. Od ostatních tuleňů se tuleň vousatý liší jednak tím, že celý svůj život stráví na volném moři a na pevnou zem nikdy nevystupuje, jednak tím, že je samotář. Zatímco většina tuleňů žije alespoň po určité období v koloniích, tento druh se do větších skupin nikdy nesdružuje, jednotlivá zvířata žijí roztroušená ve vodách podél pobřeží celého Severního ledového oceánu. Vědci, kteří se zabývají studiem těchto živočichů, proto nemají snadnou práci, objevit jednotlivé zvíře v moři je mnohem obtížnější než najít kolonii někde na pobřeží. Snad proto se o životě tuleňů vousatých dosud ví velmi málo.
Potápějící se miminko
Skupina vědců, která se pokusila odkrýt alespoň některá tajemství ze života tuleňů vousatých, hledala tato zvířata v oblasti norských ostrovů. Strávila přitom celé dny v malém vratkém člunu na moři - jen tak měla naději, že nějaké objeví. Štěstí se na ně usmálo, až když se začaly lámat ledy a na volné moře odplouvaly ledové kry, které jsou vyhledávány březími tuleními samicemi. Tulení mláďata se totiž nerodí ve vodě, ale na ledě, samici přitom stačí i docela malá kra, často jen o málo větší, než je ona sama.
Novorozená mláďata ovšem na kře dlouho nepobudou. Zatímco mláďata jiných druhů zůstávají na pevné zemi či na ledě, kam je matky přicházejí kojit, i několik týdnů až měsíců, mláďata tuleňů vousatých velmi brzy následují svou matku do vody. Toto přizpůsobení se nejspíš vyvinulo jako obrana před ledními medvědy, pro které je bezbranné tulení mládě na ledové kře snadnou kořistí. Jejich schopnosti plavat a potápět se se proto vyvíjejí rychle - vědci pozorovali ani ne týden staré mládě, které vydrželo přes pět minut v hloubce 75 m.
Nesnadný lov
Jedním z velmi účinných způsobů, jak sledovat nějaké zvíře v jeho přirozeném prostředí, je vybavit je vysílačkou a pomocí zachycených signálů mapovat jeho chování a pohyb. Vědci proto doufali, že se jim podaří takto označit alespoň jednu samici, která by jim umožnila sledovat ji i v mořských hlubinách. Využili k tomu silný mateřský pud těchto tuleňů - po značné námaze (a také řadě pádů ze člunu do chladných vln) se jim podařilo odchytit do sítě jedno tulení miminko. Mládě bylo klidné a nebojácné a spokojeně dumlalo palec, který mu jeden z členů expedice nabídl. Ani jeho matka nejevila velký strach - bez bázně svého potomka "uneseného" na ledovou kru následovala. Obtížnější část práce však vědce teprve čekala. Zatímco ono "miminko" vážilo necelých 40 kg, jeho matka měla úctyhodných 350 kg. Naštěstí nejde o agresivní tvory - když mohutné zvíře nakonec uvízlo v nastražené síti a po krátkém úsilí se ocitlo na kře mezi zvědavými výzkumníky, bylo docela klidné a tento nezvyklý zážitek ho nijak nestresoval. Vědci použili k označení zvířete speciální lepidlo obarvené fluorescenčním barvivem, kterým mu na hřbetní část přilepili malou vysílačku. Mohli tak zvíře sledovat nejen podle vysílaných signálů, ale z určité vzdálenosti i zrakem - skvrna lepidla zářila do daleka.
Rybí tuk? Mňam!
O zvířeti hodně vypovídají různé vzorky tkání. Například rozborem krve lze získat strukturu DNK (nositel genetické informace), která prozradí genetický vývoj, příbuzenské vztahy s ostatními zvířaty a genetickou variabilitu populace. V krvi se však objevují i různé jedy a cizorodé látky (PBC, těžké kovy ap.), které se do jejich těl dostávají s potravou. Vědci tak mohou odhadnout, nakolik je prostředí, v němž zvířata žijí, znečištěno.
V tomto případě šlo navíc o kojící matku, využili toho proto i k odběru vzorku mateřského mléka. Ani to nebylo nijak snadné, mléčné žlázy (jsou čtyři) má samice zatažené hluboko do těla. Jednak proto, aby je udržela v teple, a jednak proto, aby nerušily hydrodynamický tvar těla. Když se chce mládě napít, šťouchne matku čenichem do břicha a struky se objeví na povrchu. Lidé však ten správný "šťouchanec" napodobit nedokázali, samici proto museli dát hormonální injekci a teprve potom mohli vzorek mléka odebrat.
Jeho rozbor ukázal, jak vydatné je to krmení - mateřské mléko tuleně vousatého obsahuje 50 % čistého tuku! Rybího tuku, přirozeně. Mládě vypije tohoto elixíru plného energie kolem osmi litrů denně. Není proto divu, že jeho denní váhový přírůstek činí téměř čtyři kilogramy. Matka ho přitom kojí každé tři hodiny, ve dne i v noci, po dobu 16 až 24 dní. V této době je také mláděti neustále nablízku - sleduje, jak se učí potápět, střeží ho před nepřáteli. Ale jak je mládě odstaveno, rychle se osamostatní. Z odchyceného miminka se tak brzy stal statný tulení mladíček (také nesl vysílačku), který se již pár měsíců po odstavení vydal na samostatný výlet až ke břehům Grónska.
TULEŇ VOUSATÝ
Patří do řádu ploutvonožců (Pinnipedia) a je největším zástupcem tuleňů na severní polokouli - samci mohou dosahovat váhy až 400 kg a bývají přes 2,5 m dlouzí. Tito tuleni žijí samotářsky, obývají mělké vody při pobřežích celého Severního ledového oceánu. Jsou vynikající plavci, neboť prakticky nikdy nevystupují na pevninu, ale zdaleka nejsou tak dobří potápěči jako jiní tuleni: potápějí se nanejvýš do hloubky 90 m. Jejich hlavní potravu tvoří různí bezobratlí: krevety, krabi, různí měkkýši, jako slávky, olihně a chobotnice, ale i menší druhy ryb. Dožívají se průměrně 25 - 30 let.
ZPĚVÁCI SEVERNÍCH MOŘÍ
Samotářská zvířata se musejí najít v nekonečných prostorách Severního oceánu alespoň jednou ročně - v době páření. V tomto období proto samci lákají samičky jakýmsi trylkováním - zpěvem, který se nese vodou mnoho desítek kilometrů daleko. Zpěv pravděpodobně neslouží jen k přilákání samiček, ale i k označení teritoria - to však vědci dosud nevědí přesně, bude to tedy jeden z cílů jejich příštího výzkumu.
