Strážci pouště

Sdílej
 
Sám nejsi nic, to platí pro lidi i pro zvířata SURIKATY Žádný tvor na světě není úplně sám, i zvířata, o kterých se ví, že žijí samotářsky, jsou ve skutečnosti zapojena do určitého velmi volného společenství. Ale pro některá platí výše uvedená věta doslovně - jedinec není nic, nemá prakticky naději na přežití. K téměř naprosté dokonalosti, ideálu, o jakém se nám lidem může jen zdát, dovedly své soužití malé jihoafrické šelmičky surikaty.

Domovem surikat (Suricata suricatta) je jedno z nejnehostinnějších míst Země - jihoafrická poušť Kalahari. Ve dne zde panuje nesnesitelné vedro, v noci klesá teplota až k nule. Voda je cosi téměř neznámého. Přesto zde rostou rostliny, které se naučily hospodařit s minimálním množstvím vláhy, a v závislosti na nich tu může přežívat hmyz a další bezobratlí, stejně jako celá řada pouštních druhů obratlovců, kteří se dokázali přizpůsobit extrémním podmínkám - plazy počínaje, savci konče. Surikaty zaujímají mezi zdejší zvířenou jedno z nejvyšších míst - jsou predátory, kteří zde mají, navzdory své zdánlivé slabosti a bezbrannosti, jen málo nepřátel.

Střídání stráží

Kolonie nikdy nezůstává nehlídaná, některá ze surikat vždy bedlivě střeží okolí. V tomto případě se k hlídce připojila i dvě odrostlá mláďataDrobné a nepříliš silné šelmičky by jako jednotlivci neměly v konkurenci větších a silnějších dravců příliš velké šance na přežití. Jejich největší síla je proto v množství a dokonalé vzájemné spolupráci. Jedna kolonie surikat čítá přibližně 10 až 30 zvířat obou pohlaví. A ta se od sebe nikdy příliš nevzdalují, všechno, co přes den dělají (surikaty jsou mezi šelmami tak trochu výjimkou, mají výlučně denní aktivitu), dělají společně. Od ranního vyhřívání se v prvních slunečních paprscích přes hledání potravy, denní přesuny či péči o mláďata až po večerní sluneční lázeň a odchod do společné nory, kde všichni pohromadě tráví noc. Během dne kolonie nikdy nezůstává nehlídaná. Hlídky "nastupují" do práce hned ráno - z nory nejprve vykoukne některý ze silnějších samečků a bedlivě obhlíží oblohu a okolí. Teprve když se ujistí, že se nikde neskrývá žádný nepřítel, odváží se opustit noru a za ním vylézají i ostatní členové klanu. Všichni se postaví na zadní, opřou se o ocásek a nastaví bříška rannímu sluníčku. Převážnou většinu dne tráví surikaty hledáním potravy. Ale ani této důležité činnosti se neúčastní všichni najednou - některý člen klanu vždy stojí na hlídce, a aby měl větší rozhled, vybírá si pokud možno nějaké vyvýšené místo. Hladem samozřejmě netrpí, v průběhu dne se hlídky několikrát vystřídají. Když hlídka zpozoruje nějaké nebezpečí - např. dravce na obloze nebo blížícího se šakala, zvláštním způsobem krátce vyštěkne a všichni v mžiku zmizí v nejbližší noře.

Chůvy jsou základem rodiny

Vztyčený ocásek surikaty signalizuje její vzrušení, široce rozevřená tlama odhaluje nebezpečně ostré zubyPoušť nepatří k místům, která bychom mohli nazvat prostřeným stolem. Právě naopak, aby se surikaty uživily (živí se hlavně hmyzem a drobnými živočichy, které hledají čichem a pak je nesmírně silnými, dlouhými drápy předních končetin vyhrabou ze země), musejí za den naběhat mnoho kilometrů a prohledat obrovská území. Jen v letním období se potravní nabídka nepatrně zvýší. Právě v té době přivádějí samičky na svět mláďata. Prvních pět až šest týdnů stráví mláďata v temné noře. Svou matku přitom vídají jen zřídka, jen když je několikrát za den přichází nakrmit. Přesto nikdy nezůstávají opuštěná - po celý den se o ně starají chůvy (což mohou být samičky i samečkové), které se u nich postupně střídají. Toto zvláštní chování má svůj veliký význam - matka mláďat je jediná, která je může kojit, musí tedy mít dost času na hledání potravy, aby byla při síle a měla pro své potomky dost mléka. Stejně tak později, kdy mláďata začínají přijímat pevnou potravu, získávají první sousta od svých pěstounů, zatímco vlastní matka se jich ujme teprve v okamžiku, kdy jsou dostatečně vzrostlá a silná, aby ji mohla následovat na lovu. Zatímco matka hledá potravu, o mláďata se stará chůvaAle ještě dlouho poté jsou mláďata nejrozmazlovanější skupinou v klanu - svou kořist jim přenechá úplně každý, u koho o ni začnou loudit. Dětství tak tráví v bezstarostných hrách pod pečlivým dohledem všech členů klanu, kteří je ani na vteřinu nespustí z očí a v případě nebezpečí je rychle odvedou do úkrytu.

Společná obrana

Objeví-li se v blízkosti surikatí kolonie nějaký nepřítel, snaží se všichni co nejrychleji ukrýt. Někdy se ale stane, že se nebezpečná šelma, např. šakal, přiblíží příliš, a surikatám nezbývá čas na útěk do nebližší nory. V takovém případě se statečně postaví proti nepříteli - nahrbí hřbet a otevřenou tlamou a štěkavými zvuky se ho snaží zahnat. Množství ostrých zoubků, třebaže malých, obvykle šelmu přesvědčí, že bude lépe ustoupit. Jiná situace nastává, navštíví-li surikatí kolonii větší jedovatý had, např. kobra. I v tomto případě zaujme celá skupina surikat obranný postoj s vyhrbeným hřbetem a všechny na hada prudce dorážejí. Ten nakonec, vyčerpán planými útoky, zpomalí, až se některé ze silnějších surikat podaří zakousnout se mu do týla a zabít ho. A tak vlastně nejnebezpečnějším nepřítelem drobných šelmiček zůstávají draví ptáci; na ně platí jediná obrana - po varování hlídkou co nejrychleji zmizet v noře. S vyhrbenými hřbety útočí surikaty na nebezpečnou kobru

SPOLEČENSTVÍ BEZ VŮDCE

Soužití surikat je založeno na přátelství a vzájemných něžnostech. I v tom jsou tato zvířata tak trochu výjimkou, neboť zde chybí dominantní jedinec, vůdce. V klanu žije několik zcela rovnocenných samců a samic a jejich mláďat, kteří se navzájem poznávají podle shodného pachu a žijí ve společné noře. Svoje společenství utužují tak, že se mazlí, objímají a tisknou k sobě, kdykoliv mají příležitost.

KDO JSOU SURIKATY?

Surikaty patří do řádu šelem (Carnivora), čeledi cibetkovitých (Viverridae). Žijí pouze v pouštích jižní Afriky, a přestože nepatří mezi bezprostředně ohrožené druhy, jsou značně zranitelné. Nejsou totiž schopny přizpůsobit se změněným podmínkám a ubývání jejich přirozeného pouštního prostředí se stále zrychluje.

KOČOVNÍCI

Každý klan surikat obývá určité území, jehož velikost závisí na množství potravy, kterou v něm mohou najít. Kolonie má po celé jeho ploše vyhrabané nory a úkryty a s výjimkou přibližně šestitýdenního období, kdy se samičky starají o mláďata, kočuje od nory k noře. Tímto způsobem je zajištěno, že surikaty na určité ploše nikdy nesloví veškerý hmyz, vždy ho zde nechají dost na to, aby se dál množil a potravní nabídka surikat se tak obnovila.

 

Hry