Hvězdná obloha fascinuje lidstvo od nepaměti. Už dávné civilizace přikládaly hvězdám zvláštní význam. Prostí lidé k nim s pokorou vzhlíželi, učenci je podrobně mapovali, poutníci a mořeplavci se jimi řídili na svých cestách. Ovšem až vynález dalekohledu nám umožnil spatřit netušenou krásu pod černým závojem mezihvězdné tmy.
Hvězdná obloha fascinuje lidstvo od nepaměti. Už dávné civilizace přikládaly hvězdám zvláštní význam. Prostí lidé k nim s pokorou vzhlíželi, učenci je podrobně mapovali, poutníci a mořeplavci se jimi řídili na svých cestách. Ovšem až vynález dalekohledu nám umožnil spatřit netušenou krásu pod černým závojem mezihvězdné tmy.
V souvislosti s prvním dalekohledem je ale mnohem více než jeho vynálezce znám italský astronom Galileo Galilei, který si dalekohled podle Holanďanových plánů postavil už v roce 1609. Přístroj uzpůsobil svým potřebám a navíc ho značně zdokonalil - jeho dalekohled zvětšoval dvacetkrát, zatímco původní Lippersheyho ani ne čtyřikrát. Galilei dalekohledem objevil Jupiterovy měsíce, Saturnovy prstence, popsal krátery na Měsíci a skvrny na Slunci. Bohužel se také stal první obětí nesprávného pozorování Slunce - spálil si sítnice očí a natrvalo oslepl. Pozorování Slunce bez vhodných filtrů je velmi nebezpečné a poškození zraku jím způsobené je nevratné!
Zvyšování zvětšení Galileiho či holandského dalekohledu (jak je tato konstrukce nazývána) už nemělo smysl, protože obraz se tím stále více rozostřoval. Tehdy přišel ke slovu německý astronom Johannes Kepler, který byl posedlý Galileiho objevem slunečních skvrn.
Roku 1611 vymyslel dalekohled, v němž rozptylku v okuláru nahradil spojnou čočkou. Tím se sice obraz pozorovateli obrátil nohama vzhůru (to při pozorování hvězd či Měsíce není na závadu), byl však ostřejší, a umožňoval tudíž větší zvětšení.
Základní konstrukce čočkových dalekohledů (tzv. refraktorů) se ovšem projevovaly optickými vadami čoček objektivů, které způsobovaly zkreslení obrazu. Nejedná se o vady čoček jako takové, ale o fyzikální jev způsobený rozdílným lámáním světelných paprsků procházejících čočkou v různých místech či pod různými úhly. Také ohnisková vzdálenost barev světelného spektra je rozdílná, což způsobuje tzv. barevnou vadu čoček.
Objektivy dnešních čočkových teleskopů bývají složeny z více čoček, což tento neblahý fyzikální jev snižuje na minimum. Také okuláry dlouho nezůstaly jednočočkové. Druhou čočkou je opatřil už v druhé polovině 17. století Holanďan Christian Huygens. Dnešní okuláry bývají zpravidla složeny z více než dvou čoček.
Další důležitou postavou v historii hvězdářských dalekohledů byl anglický fyzik Isaac Newton. Ve snaze zbavit se barevné vady čočky sestrojil roku 1668 zcela nový typ dalekohledu. Čočku objektivu nahradil parabolickým zrcadlem, které bylo umístěno na konci tubusu teleskopu. Paprsky dopadající na plochu zrcadla se díky jeho tvaru odrážely do svazku paprsků uprostřed. V horní polovině tubusu bylo pod úhlem 45 stupňů upevněno malé zrcátko, které soustředěné paprsky odráželo do okuláru na boku dalekohledu. Do Newtonova dalekohledu se tedy nekouká zezadu, ale z boku. Teleskopy této koncepce se nazývají reflektory a jsou výrazně levnější než refraktory.
Newtonův dalekohled se stal základem pro komplikovanější konstrukce, z nichž první a nejznámější je Cassegrainův dalekohled vyrobený ve Francii roku 1672. Ten má také parabolické zrcadlo na konci tubusu, ale s dírou uprostřed. Paprsky odražené od zrcadla míří na malé zrcátko ve tvaru obrácené paraboly, které je umístěno uprostřed horní části tubusu. Odtud se svazek paprsků odráží zpět a dírou v hlavním zrcadle prochází k okuláru.
Ikdyž v současnosti můžeme například sledovat obraz z dalekohledu přímo na monitoru počítače či počítačově ovládat nastavení dalekohledu, vlastní teleskopy fungují dodnes na některém z výše popsaných principů.
DŮLEŽITÉ PARAMETRY
Pro astronomický teleskop je nejdůležitějším parametrem průměr objektivu. Větší průměr objektivu pojme více světla. Při pozorování vzdálených hvězd je potřeba "pochytat" co nejvíce jejich záření, aby byly v okuláru dalekohledu dobře zřetelné.
Druhým důležitým parametrem je zvětšení teleskopu. To lze vypočítat poměrem ohniskové vzdálenosti objektivu a ohniskové vzdálenosti okuláru (například v milimetrech). Objektiv bývá v dalekohledech zabudován napevno. Okulár je zpravidla výměnný, čímž se mění i zvětšení dalekohledu - čím menší je ohnisková vzdálenost okuláru, tím větší je zvětšení dalekohledu. To znamená, že jedním dalekohledem jde pouhou výměnou okuláru dosáhnout jednou dvacetinásobného, jindy padesáti či stonásobného zvětšení. Každý dalekohled je ovšem omezen tzv. maximálním zvětšením, které je snadno odvoditelné - je to zhruba dvojnásobek průměru objektivu v milimetrech. Dalekohled s průměrem objektivu 20 mm zvětšuje tedy maximálně čtyřicetkrát. Výkonnější okuláry do něj nemá smysl vkládat.
MONTÁŽ
Pro nerušené pozorování hvězd je důležité mít pod dalekohledem robustní stativ s dobrou montáží. Montáž slouží k tomu, aby se dal dalekohled pohodlně, a hlavně přesně namířit jakýmkoli směrem a při pozorování se nehýbal. Nejběžnější je montáž azimutová, při níž lze dalekohledem otáčet ve dvou osách - do stran (v azimutu) a ve výšce. Tato montáž se ale nehodí k dlouhodobému pozorování, protože vám sledovaný objekt v důsledku otáčení Země ze zorného pole dříve či později uteče (čím větší zvětšení dalekohledu a menší pozorovaný objekt, tím dříve). Proto se zejména pro větší dalekohledy hodí montáž paralaktická, v níž je hlavní osa namířena k severnímu pólu, tj. přibližně na Polárku, a druhá osa je k ní kolmá. Pak už stačí jen namířit a otáčet dalekohledem podle polární osy a objekt ze zorného pole neuteče. U výkonnějších dalekohledů se k polární ose připevňuje tzv. hodinový stroj, což je motorek s převodem, který dalekohledem otáčí rychlostí shodnou s rychlostí otáčení Země.
* * *
HUBBLEŮV TELESKOP
Zatím nejdále dohlédl Hubbleův vesmírný teleskop (HST), který obíhá ve výšce 610 km nad Zemí. Ne že by byl nejvýkonnější, jaký kdy byl na Zemi vyroben, ale jako jedinému ve výhledu nebrání zemská atmosféra. HST je reflektor o délce 13,1 m, průměru 4,3 m a průměru zrcadla 2,4 m, postrádá pochopitelně montáž a pohybuje se rychlostí 27 700 km/h.
HLEDÁČEK
Na teleskopech s velkým zvětšením můžete vidět z boku přimontovaný menší dalekohled, kterému se říká hledáček. Je namířen stejným směrem jako hlavní teleskop, má však daleko menší zvětšení, tudíž i větší zorné pole a slouží ke snadnějšímu zaměření sledovaného objektu.
