I naše mírná kulturní a civilizací přeplněná země dovede lidem chodícím přírodou připravit nečekaná překvapení a zkoušky jejich důvtipu, schopností a připravenosti. Většinou nejde o život a také se lze na ledacos připravit předem.
I naše mírná kulturní a civilizací přeplněná země dovede lidem chodícím přírodou připravit nečekaná překvapení a zkoušky jejich důvtipu, schopností a připravenosti. Většinou nejde o život a také se lze na ledacos připravit předem.
U NÁS NELZE ZABLOUDIT!
Nikde v naší zemi nejsou tak rozsáhlé celky neporušené přírody či lesních porostů, že bychom nedokázali dříve či později dojít do vesnice, k hájovně
VÝPRAVY S MAPOU
Dobře je na tom ten, kdo má mapu (a alespoň trochu se v ní vyzná). I když v mapě nedokáže přesně určit místo, na kterém se právě nachází, získá určité povědomí o okolní situaci - zjistí, kudy vedou nejbližší silnice, kde tečou potoky mířící ke vsi... Vydá-li se tím směrem, vždy k nim nakonec musí dojít. A pak už jen stačí se jich držet a vytrvat, dokud nedojde do obydlených míst. Kdo si mapu prostuduje předem, může se odvážit vydat do neznámého terénu, aniž by se musel bát, že zabloudí. Jen je nutné
sadně nepřekračujeme. Les či horský celek, v němž se budeme pohybovat, např. protíná silnice, na jedné straně ho lemují pole a další hranicí může být potok protékající údolím. Většina našich přírodních celků je navíc protkána bohatou sítí turistických značek, které jsou také velmi užitečné, i když se jich nebudeme držet - stejně jako silnice či potoky protínají kra- dříve či
později končí "v civilizaci" - v obci, na autobusové zastávce, na nádraží... V okamžiku, kdy dojdeme k některé z těchto vymezujících hranic, není co řešit - přibližně víme, kde jsme a kam jít dál. Buď podél ní, nebo se obrátíme a budeme se vracet. Tento způsob chození kraji má jedinou nevýhodu: nelze přesně odhadnout, jak dlouho nám bude cesta trvat. Zato ho lze použít v případě, kdy se nemůžeme nebo nechceme držet cest - např. při hledání hub, sběru přírodnin a při dalších podobných činnostech v přírodě.
KOMPAS, BUZOLA
Pohyb v neznámém terénu je věcí cviku. Ti méně zkušení mají největší problémy s udržením stanoveného směru - člověk má totiž přirozenou tendenci chodit do kruhu. Než se přímý směr naučí udržovat podle různých přírodních ukazatelů (zkušený cestovatel už o tom dokonce ani neuvažuje, vnímá je jaksi podvědomě a směr udržuje automaticky), je vhodné řídit se nějakou pomůckou - kompasem, buzolou. Pokud chceme dojít k určité hranici, která kraj protíná (k silnici, značené cestě, potoku), není ani nutné umět určovat azimut. Stačí jen občas mrknout na střelku, zda jdeme stále k severu či jihu, kde podle mapy hledaná hranice leží. Budeme-li takto chodit častěji, přestaneme buzolu potřebovat - podvědomí totiž současně vnímá i přírodní ukazatele - slunce, hvězdy, směr větru, významné body v terénu ap.
