Ptáci s vlastním inkubátorem

Sdílej
 
Ptačí zárodek ve vajíčku potřebuje ke svému vývoji teplo. Ale zatímco savčí matky nosí svá vajíčka v teple vlastního těla a naopak plazí matky svěřují osud svých nenarozených potomků vnějšímu prostředí a slunci, ptáci vajíčka sice vykladou, ale zahřívají je vlastním tělesným teplem.

Ptačí zárodek ve vajíčku potřebuje ke svému vývoji teplo. Ale zatímco savčí matky nosí svá vajíčka v teple vlastního těla a naopak plazí matky svěřují osud svých nenarozených potomků vnějšímu prostředí a slunci, ptáci vajíčka sice vykladou, ale zahřívají je vlastním tělesným teplem.
Přitom vůbec není pravidlem, že zahřívání vajíček (tzv. inkubace) je údělem matky; u mnoha ptačích druhů sedí na vajíčkách samec, který se pak obvykle i stará o mláďata z nich vylíhlá (tato výměna rolí je samozřejmě u savců vyloučena, rozhodně do okamžiku zrození mláděte). Ale ať už vajíčka zahřívá samička, sameček nebo se oba partneři střídají, čas, který potřebuje zárodek ke svému vývoji, nelze nijak ošidit. Pokud vajíčka vychladnou, zárodek v nich zahyne. Sezení na vajíčkách je dlouhé

Foto
a pro mnoho ptačích druhů únavné - rodič, který vajíčka zahřívá, nemůže věnovat dostatek času shánění potravy, bývá závislý na partnerovi. Sedící pták je také mnohem víc vystaven nepříteli: na vajíčkách zůstává do posledního okamžiku a spoléhá na své ochranné zbarvení, pokud ho však nepřítel přesto objeví, může už být na útěk pozdě. Jedna skupina ptáků proto vynalezla způsob, jak se té únavné povinnosti vyhnout. (Není bez zajímavosti, že jde o ptáky, u nichž se o vajíčka starají samci - i u jiných živočišných druhů se samci vyznačují tím, že ve snaze vyhnout se námaze vynalézají různá vylepšení, která jim mají práci tzv. usnadnit.) Tito ptáci si pro zahřívání vajec stavějí vlastní inkubátor - jakousi umělou líheň z přírodních materiálů.
A na to, aby si její výstavbou ušetřili sezení na vajíčkách, vynakládají obrovské úsilí. Jakmile se teplota ustálí na 33 °C, což ta bon průběžně kontroluje pomocí vyhrabaných a zase uzavřených tunelů, láká k ně kterému z nich samičku. Ta, je-li spokojena s teplotou v kupě, snese do hnízdní komůrky v jejím středu jediné obrovské vejce. Položí ho špičkou dolů a pak po může samci jámu a vejce zahrabat. Samo zřejmě, že u tohoto jediného vejce nezůstane, přibližně v intervalech tří až deseti dnů (v závislosti na druhu) klade vždy další do nového tunelu a nové hnízdní komůrky. V kupě se tak může nahromdit i přes 30 vajec. Časový odstup mezi kladením jednotlivých vajíček je nutný - vejce jsou totiž v poměru k tělu samičky neúměrně velká, váží až 250 g, což je 16 % váhy samice! Jen pro srovnání: v průměru padesátigramová slepičí vejce tvoří pouhá 3 % váhy samice. Vajíčka v těle taboní slepice proto musejí dozrávat postupně.

TEPLOMĚR V ZOBÁKU

Když vědci kontrolovali teplotu uvnitř taboní kupy, byli velmi překvapeni - bez ohledu na to, jaká teplota panovala v okolním prostředí, v hnízdní komůrce naměřili vždy 33 °C. Pozoruhodné na tom není jen to, jak tabon dokáže tuto teplotu s přesností na jeden stupeň Celsia rozpoznat, ale také jak ji za všech vnějších teplotních podmínek v kupě udrží. Vlastní měření teploty mu tolik práce nedá - taboní kohout v pravidelných intervalech zasouvá hlavu s otevřeným zobákem do vyhrabaného tunelu ve vršku kupy a tak zjišťuje teplotu. Pokud není s teplotou spokojen, kupu upravuje. Když je uvnitř příliš chladno, přihrnuje zeminu a písek na její povrch, aby ji od vnějšího prostředí izoloval.
V teplých slunných dnech nebo v poledním žáru naopak hrozí vajíčkům přehřátí, tabon proto kupu od vrcholu rozhrabává, případně vyhrabává ventilační tunely. Touto činností se taboní kohout, kterému se nechtělo sedět na vejcích, intenzivně zabývá 11 měsíců v roce - inkubace taboních vajíček totiž trvá u některých druhů až sedm měsíců. A protože se v kupě nalézají vajíčka různého stáří (jak je samička klade postupně), zbývá samci na odpočinek jediný měsíc. A pak už aby se znovu dal do stavby nebo alespoň renovace kupy pro další rozmnožovací období.

PRACOVITÝ KOHOUTEK

Za ptáky, kteří si stavějí umělou líheň, se musíme vydat k protinožcům, žijí v australské oblasti, tedy v Austrálii a na přilehlých ostrovech až po Indonésii. Na první pohled nejsou nijak zajímaví, připomínají jakési větší slepice, nebo snad krocany. Však také náležejí do řádu hrabavých ( Galliformes ). Mají podivné jméno taboni (čeleď tabonovití - Megapodiidae ). Mezi hrabavé jsou řazeni právem - žádný jiný příslušník tohoto řádu se "nenahrabe" tolik, jako taboní kohout. Jeho práce začíná již v zimních měsících. Na příhodném místě vyhrabe jámu hlubokou přibližně jeden metr. Do ní pak ze širokého okolí svými mohutnými běháky shrabuje rostlinný materiál.
Místo okolo jámy je brzy vyčištěné, jen uhrabané cestičky prozrazují, kudy do ní tabon dopravoval potřebné listí a drobné větvičky. Rostlinné zbytky musejí být vlhké, pokud nejsou, tabon trpělivě počká na déšť, který je namočí. Teprve potom zahájí druhou fázi práce - jámu s rostlinným materiálem zahrabe. Slovo "zahrabe" je ovšem v tomto případě dost nepřesné - tabon ve skutečnosti navrší nad jámu s rostlinnými zbytky kopec zeminy a písku a vytvoří tak hnízdní kupu vysokou někdy až pět metrů, jejíž největší rozměr na šířku může být kolem deseti metrů! Pod touto vrstvou začne vlhký rostlinný materiál tlít a vytvářet teplo.

Abychom pochopili, jak ona ptačí líheň funguje, musíme si zopakovat jedno pravidlo z chemie. Při slučování jednoduchých látek v látky složitější se spotřebovává určité množství energie. A naopak, pokud se tyto složité chemické látky rozkládají, energie se zase - obvykle ve formě tepla - uvolňuje. Podle toho, zda tyto rozkladné procesy probíhají za přístupu či nepřístupu vzdušného kyslíku, mají různá pojmenování: jedná-li se o rozklad organických látek (tedy látek velmi složitých) na jednoduché látky anorganické, mluvíme většinou o trouchnivění, hnití nebo tlení.

KUŘATA BEZ RODIČŮ
Taboní kuřata se líhnou plně vyvinutá a na rozdíl od většiny ptačích mláďat nemají na zobáku vaječný zub. Ze skořápky se vylamují pomocí silných hrabavých končetin. Pak vleže na zádech pokračují v hrabání nad sebou, hned po vylíhnutí totiž před sebou mají náročný úkol: prohrabat se vrstvou zeminy a písku z hnízdní kupy na denní světlo. Mnohé mládě během této vysilující námahy zeslábne natolik, že se na povrch vůbec nedostane. Ta, která uspějí, se okamžitě ukryjí v podrostu lesa, nečekají na rodiče, neboť ti se o ně vůbec nestarají. Kuřata jsou plně opeřená a ihned jsou schopna se sama živit, a dokonce i poletovat.

NE KAŽDÝ SE STARÁ
Dnes vědci rozlišují 19 druhů tabonů, které řadí do šesti rodů. Ne všechny druhy stavějí hnízdní kupy a pečují o ně, jak popisujeme. Takto pracně svá mláďata líhne např. tabon holubí ( Leipoa ocellata ) nebo tabon lesní ( Alectura lathami ). Mnohé druhy se však naučily využívat k inkubaci vajec přírodních zdrojů. Např. tabon přílbový ( Megacephalon maleo ), který žije na Celebesu, využívá k inkubaci vajec slunečního tepla na plážích s černým sopečným pískem. Samec společně se samicí vyhrabává až 1 m hluboké jámy, nakladená vajíčka v nich oba zahrabou a dál se o ně postará slunce. Pláže přitom mohou být od domovského pralesa vzdálené až 30 km, vylíhnutá kuřátka tak mají před sebou kromě hrabání i docela náročný pochod "domů". Nejdále snad šel tabon Pritchardův ( Megapodius pritchardii ) ze souostroví Tonga, který svá vajíčka klade do teplého vulkanického popela.

 

Hry