Vypadají jako roztomilé plyšové hračky. Mají velké oči mandlového tvaru, krátká zaokrouhlená ouška a tupý čenich. Většinou se bezstarostně popásají nebo se vyhřívají na sluníčku, ale někteří z nich vždy postávají na horském svahu jako nějací malincí mužíčkové. Rozhlížejí se po okolí, a když se jim zdá, že se blíží nebezpečí, pronikavě uličnicky hvízdnou a všichni zmizí, jako by se do země propadli.
Vypadají jako roztomilé plyšové hračky. Mají velké oči mandlového tvaru, krátká zaokrouhlená ouška a tupý čenich. Většinou se bezstarostně popásají nebo se vyhřívají na sluníčku, ale někteří z nich vždy postávají na horském svahu jako nějací malincí mužíčkové. Rozhlížejí se po okolí, a když se jim zdá, že se blíží nebezpečí, pronikavě uličnicky hvízdnou a všichni zmizí, jako by se do země propadli.
Svišťové, velcí zemní hlodavci z příbuzenstva veverek, žijí prakticky ve všech evropských pohořích, od Vysokých Tater přes Alpy až po Pyreneje. Ve většině zemí patří mezi chráněné živočichy, někde byli dokonce vyhubeni a znovu úspěšně vysazeni (např. v Pyrenejích). Když přijedete do některých ze zmíněných pohoří, určitě se s nimi setkáte - jsou aktivní přes den a na turisty už si zvykli tak, že se jimi nenechají nikterak vyrušovat. Ba právě naopak, někde jsou tak drzí, že si od lidí berou přímo z ruky různé pamlsky. Většinou si ale udržují určitý odstup - pohybuje-li se turista po obvyklé stezce, zůstávají v klidu, když ale zvědavý návštěvník
A pak, v okamžiku, kdy se už už zdálo, že je budu moci vyfotit, s pronikavým hvízdnutím zmizeli. Někdy jsem se usadila na stráni a čekala, až uvěří, že jsem pryč, a vylezou. V takovém případě jsem obvykle strávila hezký půlden prohlížením zcela pustého, svišťů prostého svahu. Když už jsem zapochybovala, zda tam vůbec nějací svišti žijí, vzdala čekání a sešla zpět na cestu, stráň rázem ožila - svišťové se popásali na trávě, matky si hrály se svými potomky, někteří se rozvalovali na kamenech a vyhřívali se na sluníčku, jiní pak v pozoru střežili celou kolonii před nepřáteli. Tvářili se, jako by tam byli celou tu dobu a já byla raněná slepotou.
Zuřiví bojovníci
Na první pohled panuje ve sviští kolonii mír a pohoda. Kdo by ale měl možnost pozorovat je delší dobu, především na jaře, zjistil by, že je to jen zdání. V každé kolonii žije jeden dospělý sviští pár, který se vůči sobě chová přátelsky - samec i samice se svorně vyhřívají na jednom kameni, mírumilovně se bok po boku popásají na rašící trávě. Ale pak se najednou idylka změní v lítý boj na život a na smrt - dva svišti si jdou doslova po krku, dlouhými ostrými řezáky si zasazují kruté krvavé rány, vyškubaná srst lítá na všechny strany, zvířata se v jednom klubku válejí po svahu mezi kamením...
Nepozorný divák si možná ani nevšiml, kdy a jak se k poklidné dvojici přiblížil cizí samec, ale domácí pán ho zpozoroval okamžitě a zuřivě se na něj vrhl, aby ho zahnal. Kupodivu, mírumilovnější nejsou ani samice - i když nebojují tak urputně. Přesto vládnoucí "matka rodu" neustále napadá, kouše, zahání a utlačuje všechny ostatní samice ze skupiny. To má za následek, že i ty, které se brzy na jaře spářily a zabřezly, dříve či později potratí a nebudou mít žádná mláďata, ta porodí jen nejsilnější (tedy dominantní) samice.
Kolonie nesnášenlivých samotářů
Proč vlastně svišti žijí v koloniích (jako ostatně většina veverkovitých zemních hlodavců), když se navzájem tolik nesnášejí? Je to proto, že výhody, které jim přináší život v kolonii, převažují nad nevýhodami a vzájemnou nesnášenlivostí. Jednou z nejdůležitějších je bezpečí. Svišti mají řadu nepřátel, loví je lišky, vlci a rysové, ale především celá řada dravých ptáků. Pro skalní orly představují dokonce hlavní kořist. Jednotlivý svišť by tak měl těžký život. Hodně času musí strávit pastvou: na jaře svišti dohánějí energetické ztráty po zimním spánku, v létě se pak začínají vykrmovat na další zimu.
Čím víc se svišť na zimu vykrmí, tím lépe ji přečká a tím víc sil má na jaře na další páření a boje o dominantní postavení. Kdyby však měl neustále jedním okem sledovat, zda se k němu po zemi či nebi neblíží nějaký smrtelně nebezpečný nepřítel, moc by se asi nevykrmil. Pouze v kolonii se může pastvě věnovat bez obav - některý z jeho soukmenovců je vždy na stráži a včas upozorní na blížící se nebezpečí. Svišti jsou tak ostražití, že jejich hlídek využívají i další horská zvířata - na poplašný sviští hvizd například reagují i kamzíci.
Zimní spánek je rozhodující
Jinou důležitou výhodou kolonie je termoregulace v noře. Zjednodušeně můžeme říct, že čím víc zvířat spí v jednom klubku, tím menší mají tepelné ztráty - zvířata se zkrátka navzájem zahřívají. Zní to logicky a jednoduše, ale celá věc je, jak vědci zjistili v posledních letech, mnohem složitější. S hromadným zimováním v norách totiž souvisí i to, proč se rozmnožují jen dominantní samičky nebo proč, když nadvládu v kolonii převezme jiný samec, potratí i ona a toho roku se v kolonii nenarodí vůbec žádná mláďata. Svišti si nedělají vůbec žádné zásoby potravy na zimu. Přibližně od října, kdy se ukládají k zimnímu spánku (odborně hibernaci), až do dubna, kdy se probouzejí, proto musí vydržet bez příjmu potravy, jediným zdrojem energie jsou jejich tukové zásoby, které si vytvořili v létě. Aby omezili ztráty energie, snižují svou tělesnou teplotu i fyziologické funkce: jejich teplota klesne až na dva stupně Celsia, tělo ztuhne, tepová i dechová frekvence se sníží na minimum.
Zvířata se schoulí do klubka a vytvoří kompaktní kouli, z níž uniká jen nepatrné množství tepla. Mnohem hůř však na tom jsou mláďata, která se narodila v květnu toho roku. Do října se totiž nestačila pořádně vykrmit, takže nemají žádné tukové zásoby. Jsou proto závislá na teple, které jim předávají starší zvířata z kolonie. Dospělí svišti berou mláďata mezi sebe, ukrývají je uvnitř shluku svých těl a v průběhu celé zimy je zahřívají. Pokud by ale bylo mláďat příliš mnoho, nestačili by dospělí na jejich zahřívání a navíc by sami strádali - klubko jejich těl by bylo příliš volné a jejich tepelné ztráty by vzrostly. Proto se v kolonii rozmnožuje vždy jen jedna samice; naděje, že mláďata přežijí zimu v dobré kondici, je tak mnohem vyšší. (Je-li mláďat mnoho, nemusí to ještě znamenat, že nepřežijí, ale celá kolonie - mladí i staří svišti - je po zimě příliš vyčerpaná a zesláblí samci neubrání teritorium před cizími útočníky.)
Cizí mláďata jsou nežádoucí
Někdy se stane, že při zuřivých jarních soubojích zvítězí vetřelec - cizí samec. Pokud je to hned na začátku období rozmnožování, nemusí to nic znamenat. Zažene-li však domácího pána později, mohou být samičky z kolonie březí. O to, aby slabší samice o svá nenarozená mláďata přišly, se postará dominantní samice - tím, že je neustále napadá, jim způsobuje trvalý stres, který vede až k potratu. Ale mláďata se nakonec nenarodí ani jí. Přesné důvody vědci dosud neznají, potrat pravděpodobně způsobuje nově příchozí samec, jehož hormony působí na samici, která nosí potomstvo jiného otce.
Nakonec tedy přijde o své nenarozené potomky i ona. Nový samec přece nebude pečovat o mláďata, která nejsou jeho, a hlavně - nebude kvůli nim ztrácet energii při zimování. Kupodivu, výhodné je to i pro samici. Ztrátou mláďat nepřijde o své výsady a dominantní postavení, ale místo vysilující péče o mláďata má čas věnovat se sama sobě. Stačí se mnohem víc vykrmit na zimu, takže se příští jaro probouzí plná sil a energie potřebné k páření a donošení silných, životaschopných potomků, stejně jako k utlačování slabších samic, které mnohem snáze udržuje ve stresu a znemožní jim tak rozmnožování.
***
Svišť horský
V evropských pohořích žije jediný druh sviště - svišť horský (Marmota marmota). Tito velcí příbuzní veverek se vyvinuli v pliocénu v Severní Americe a odtamtud se přes Beringovu úžinu rozšířili do Asie a dále k nám do Evropy. Není proto divu, že mnohem více druhů svišťů najdeme v Severní Americe a v Asii. Do Evropy ještě zasahuje svišť stepní (bobak - Marmota bobac), který se tvarem těla i způsobem života podobá svišti horskému, žije však ve stepních oblastech. Bobak je významným živočišným druhem stepí hned ze dvou důvodů. Budováním rozsáhlých podzemních labyrintů provzdušňuje stepní půdu. Na druhou stranu jsou jeho kolonie rezervoárem obávané nemoci - moru.
Hlodáky
Přeměněné řezáky - dva nahoře a dva dole - daly hlodavcům (Rodentia) jméno. Tyto charakteristické zuby jsou vynikajícím pracovním nástrojem: rostou po celý život zvířete, přední část je kryta mimořádně tvrdou (často oranžově zbarvenou) sklovinou, takže se sbrušují do jakéhosi ostrého dláta, které zdolá i ty nejtvrdší materiály - kořeny překážející v hrabání nor, ořechové skořápky atd. Hlodáky v dolní čelisti se navíc mohou pohybovat směrem do stran, hlodavec je tak může používat jako pinzetu, vybírá jimi např. jádra ořechů, semena ze šišek ap.
Ingo Arndt
Pro tento článek se nám podařilo získat fotografie předního světového fotografa divokých zvířat, Ingo Arndta (narozen r. 1968 ve Frankfurtu nad Mohanem). Jeho fotografie se objevují v tak prestižních časopisech, jako je National Geographic, GEO, BBC Wildlife, Natur Kosmos ap. Specializuje se hlavně na série fotografií zachycujících chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Snaží se tak přiblížit jejich život co nejširší veřejnosti a bojovat za jejich ochranu a ochranu jejich životního prostředí. Abíčko je prvním českým časopisem, který s tímto fotografem navázal bližší spolupráci.
