Druhý život slonice Sety

Sdílej
 
Turistům, kteří se ráno 1. června ocitli poblíž pražského Národního muzea, se naskytl dost neobvyklý pohled. Hlavní vchod bývá obvykle obležen davy návštěvníků, tentokrát by jím ale neproklouzla ani myš. Silní chlapíci jím do budovy stěhovali více než půltunového drobečka - sloní samici Setu.

Turistům, kteří se ráno 1. června ocitli poblíž pražského Národního muzea, se naskytl dost neobvyklý pohled. Hlavní vchod bývá obvykle obležen davy návštěvníků, tentokrát by jím ale neproklouzla ani myš. Silní chlapíci jím do budovy stěhovali více než půltunového drobečka - sloní samici Setu.
Nový muzejní exponát je dílem ostravského preparátora Miloše Maluchy.
Preparování se věnuje od roku 1981 a pod ruku se mu dostala už pěkná řádka vzácných zvířat. V německém Ulmu pomáhal s výrobou modelu mamuta, pro Národní muzeum preparoval žirafu a sám říká, že by se těžko hledala skupina živočichů, s níž by nepřišel do styku. Zkoušel jsem to - z míry jej nevyvedl dotaz na klokany, kaloně ani krokodýly. Preparace slona je přesto vrcholem jeho kariéry. Taková příležitost přichází jednou za

Foto
život... Jak výrazně se změnily metody preparace od 30. let minulého století, kdy byl pro Národní muzeum preparován první slon? Tehdy vyšel o slonovi, kterého instalovali do muzea, článek v novinách.
Tam je napsáno, že slon byl preparován "za použití nových, moderních technik". Metody, které byly tehdy moderní, jsou z dnešního pohledu samozřejmě zastaralé. Dnes je moderní způsob, kterým jsme slonici preparovali my. A jednou bude zastaralý i on, doba se zkrátka mění. V těch novinách popisovali, že uvnitř modelu je prkno, ke kterému jsou připevněny dráty a trubky vedoucí do nohou a krku. Tato kostra se obalovala dřevitou vlnou, na kterou se v konečné fázi nanášela sádra. Ta se potom brousila a modelovaly se do ní svaly a veškeré tvary těla.

Takže tehdejší slon nebyl dutý?
Kdepak, proto byl tak těžký. Podle odhadu firmy, která ho teď stěhovala, vážil asi 900 kilo. Hmotnost nového slona je nějakých 650-700 kg a oni říkali, že ten předešlý vážil minimálně o 200 kg víc, přestože byl menší.

Ve vašem slonovi nejspíš sádra není. Jak jste preparát připravovali?
Použili jsme klasický model z polyuretanu, jehož vnitřek jsme kvůli odlehčení vybrali. Stěny teď mají 25-30 cm, uvnitř je model dutý a je v něm z polyesteru udělaná výztuž, která tělo zpevňuje, aby se nezbortilo. Polyuretanový model jsme sedm měsíců anatomicky upravovali a
Foto
částečně zmenšovali, protože původně to byl velice hrubý model samce přibližně o třetinu většího než samice, kterou jsme preparovali. Takže jsme ho museli rozřezat asi na třicet kusů, úměrně je zmenšit, znovu je slepit a vybrousit do nich anatomii, protože ta původní opravdu nebyla vyhovující. Navíc je tam asi 100 kg modelářské hlíny, kterou jsme upravovali některé partie - třeba chodidla nebo okolí očí a chobotu.

To musela být příšerná práce.
Problém spočívá v tom, že samec a samice se anatomicky liší. Samec je v kohoutku mohutnější, má jiné proporce, i hlava je jiná. Takže jsme model upravovali podle anatomických atlasů a studií dovezených ze Spojených států. A samozřejmě podle stovky fotografií - ze zoologické zahrady ze Dvora Králové nám poskytli snímky té konkrétní slonice, další fotografie jsme měli z různých časopisů a z Afriky, kam každý rok jezdím.

O zdatnosti preparátora rozhoduje v první řadě řemeslná dovednost, nebo je důležitější znalost anatomie a způsobu života zvířete?
Určitě to patří k sobě, jedno bez druhého by nestačilo. Preparátor by měl být zručný a měl by umět modelovat, protože vytvoření modelu je svým způsobem sochařská práce. Musíte vlastně vytvořit sochu zvířete, na
Foto
kterou se v konečné fázi natahuje kůže. Ale bez vědomostí o anatomii by vám ta znalost modelování byla málo platná. Musíte vědět, co, kde a jak modelovat. Kůži jste museli rozřezat. Na kolik dílů? Na dva díly a ještě se od toho oddělily uši. Kůže se rozdělila podélně po hřbetě, u jedné poloviny zůstala hlava.

Jsou na hotovém zvířeti vidět švy?
Doufám, že ne. Určitě nejsou! Kůže nebyla porušena pouze na hřbetním řezu. Na některých místech bylo vrásnění tak silné, že se kůže při ořezávání prořízla. Poškodila se i při činění. Ale to jsou věci, které jsou zcela běžné a které se pak samozřejmě musí zatmelit. Jsou na to speciální tmely. Kůži nestačí na poškozených místech jenom zalepit, musíte do tmelu vytvořit její strukturu.

Jak silná je vyčiněná kůže?
Má 4-5 milimetrů a v některých místech, kde je vrásnění opravdu velké, takže se nedala více seříznout, může mít až 12 milimetrů.

Je k modelu napevno přilepena?
Na hotový model jsme dali jemnou vrstvu epoxidu kvůli zpevnění a pak se na něj nanášelo speciální lepidlo, na které se kůže natahovala.

Nehrozí nebezpečí, že kůže bude ještě pracovat?
Foto
Nemůže při změně vlhkosti prasknout? U tlustokožců je s kůží vždycky problém, protože je poměrně hrubá a má úplně jinou strukturu než třeba kůže antilopy. Při schnutí i při změně vlhkosti je v ní velké pnutí. U nás schla necelé dva měsíce a v některých místech, která nejsou vidět, zůstaly skoby, které jsme do ní nastříleli, aby už dál nepracovala. To by se mohlo stát jedině při výrazné změně vlhkosti. Kůže je činěním takzvaně umrtvena, ale stejně je to pořád biologický materiál, který může při změně vlhkosti pracovat. Ale k tomu v muzeu doufám nedojde.

* * *

DVA SLONÍ OSUDY
Slon, který po 64 letech strávených v Národním muzeu odešel do zaslouženého důchodu v muzejním depozitáři, pocházel z cirkusu Kludský. Uhynul roku 1930 na štaci ve slovenské Spišské Nové Vsi, do muzea se přestěhoval o deset let později. Na afrického slona je nezvykle malý - jedná se totiž o vzácnou pralesní formu. Letos 1. června ho v Národním muzeu vystřídala slonice Seta. Narodila se kolem roku 1981 v jihoafrickém Zimbabwe. V srpnu 2001 zabila v zoologické zahradě ve Dvoře Králové ošetřovatele, 23. září téhož roku uhynula.
FotoFoto

 

Hry