Velmi účinnou zbraní proti nepřátelským tankům a jiným obrněným vozidlům jsou přenosné komplety s řízenou raketou, označované anglicky MAPATS (Man Portable Anti-Tank System). Má je ve výzbroji snad každá armáda na světě.
Velmi účinnou zbraní proti nepřátelským tankům a jiným obrněným vozidlům jsou přenosné komplety s řízenou raketou, označované anglicky MAPATS (Man Portable Anti-Tank System). Má je ve výzbroji snad každá armáda na světě.
První přenosné protitankové raketové komplety se objevily během padesátých let minulého století. Tehdy se totiž zjistilo, že z druhé světové války známí "tankobijci" bazuka a pancerfaust se již nedokáží vypořádat se stále odolnějším pancéřováním tanků. Nejúspěšnějšími raketovými komplety první generace byly sovětská Maljutka, francouzský SS-11 či německá Cobra. Druhá generace systémů MAPATS, které se po průběžných zdokonalovacích kúrách používají dodnes, na sebe nenechala dlouho čekat. Jejich vývoj začal již na sklonku šedesátých let. A prostředky
NEJEN Z RAMENE
Jaké typy přenosných protitankových raketových kompletů se v současnosti nejvíce používají? V mnoha armádách na světě lze najít americký komplet BGM71A TOW. Zrodil se sice již během šedesátých let, avšak díky zdokonalením je dodnes tak říkajíc "in". Používá se jak s masivním stojanem, tak i namontovaný na vozidle (kupříkladu Hummer či Bradley), a dokonce i na vrtulnících. Řízená raketa má účinný dolet až 3750 m, což TOW řadí mezi systémy dlouhého dosahu. Americká armáda ovšem zavedla do výzbroje také lehkou zbraň M47 Dragon s dosahem jen 1000 m, která se při vypouštění opírá o rameno střelce. Jeho nástupci jsou systémy Predator a Javelin, které jsou schopny zničit obrněný cíl až na vzdálenost 600 m, respektive 2000 m.
ÚDER SHORA
Značnou popularitu si získal také západoevropský systém MAPATS středního dosahu s názvem Milan. Našel si totiž cestu do armád téměř pětačtyřiceti států. Jeho řízená raketa má dolet až 2000 m. Další systém, HOT, byl vyvinut jako protějšek amerického těžkého kompletu TOW. Proto se může pochlubit dosahem 4300 m při odpálení z vrtulníku. Naopak pro ničení tanků na krátkou vzdálenost je určen další komplet ze starého kontinentu, pojmenovaný Eryx. Může se vypouštět jak opřený o rameno střelce, tak i ze stojanu, a raketa bezpečně zasáhne cíl do vzdálenosti 600 m. Technicky vyspělý protitankový systém středního dosahu vyvinula rovněž švédská firma Bofors. Označuje se RSB-56 BILL a jeho řízená raketa s doletem až 2200 m útočí na tanky unikátně shora.
RAKETA, KTERÁ VIDÍ
Do kategorie MAPATS významným dílem přispěly zbrojní podniky bývalého SSSR a nyní Společenství nezávislých států. Jejich komplet Konkurs s dosahem 4000 m, považovaný za východní obdobu systému Milan, je ve výzbroji také naší armády. Mezi nejnovější ruské zbraně tohoto druhu se řadí komplety Metis a Šturm, které útočí na tanky ze vzdálenosti 5500 a 5000 m. A konečně ve stručném výčtu nelze zapomenout na izraelské příspěvky do kategorie MAPATS: systémy Gill a Spike. Předností toho druhého je nejen dosah 4000 m, ale především aplikace optoelektroniky. Díky ní střelec "vidí" na cíl až do okamžiku jeho zničení.
***
OVLÁDÁNÍ SYSTÉMU
Rakety první generace systémů MAPATS se řídily víceméně jako létající modely páčkami na konzole střelce. Příslušné signály se k nim přenášely pomocí mikrovodičů odvíjejících se z cívek na zádi rakety, což je ovšem charakteristický rys i většiny systémů druhé generace. Střelci tam však usnadňuje práci tzv. polosamočinné navádění rakety na cíl po záměrné (princip SACLOS - Semi-Automatic CLose-toSight). Stačí tedy sledovat cíl v hledáčku zaměřovací jednotky, o vlastní řízení rakety se postará elektronika naváděcí jednotky.
Některé systémy MAPATS používají také navádění po laserovém paprsku a aktivní či pasivní samonavedení například na tepelné vyzařování cíle. A protitankové systémy třetí generace? Tam stojí za pozornost například spojení snímacího čidla rakety se zaměřovací a naváděcí jednotkou střelce prostřednictvím optického vlákna. Tím se přenáší obraz cíle po dobu letu, což výrazně zvyšuje přesnost zásahu. Navíc se střelec může rozhodnout pro zničení jiného cíle, a tak se hovoří o režimu "odpal, prohlédni a aktualizuj".
Protitanková řízená raketa Spike má v přídi čidlo CCD, které snímá obraz cíle. Pak následují blok elektroniky a přední kumulativní bojová náplň pro zničení tzv. reaktivního pancéřování tanku. Letový raketový motor na tuhé pohonné látky má dvě výstupní trysky. Střední část trupu obsahuje akumulátor, gyroskop systému letového řízení a křídla. Za těmito díly jsou hlavní kumulativní bojová náplň a jisticí zařízení.
Záď rakety je vyhrazena startovacímu motoru a cívkám s optickým vláknem, řízení letu zajišťují pohyblivé plochy. Raketa je před odpálením uložena v přepravním a vypouštěcím kontejneru. Téměř shodné konstrukční uspořádání používá většina protitankových řízených raket druhé generace s tím, že místo optických vláken používá mikrovodiče a nemá v přídi sledovací čidlo. Naopak na zádi nese zdroj intenzivního infračerveného záření, pomocí kterého naváděcí soustava zjišťuje polohu rakety během letu.
