Stěží najdete někoho, kdo by neznal špice. Malí bílí chlupatí pejsci už dávno zdomácněli na venkovských dvorcích i v městských bytech po celé naší vlasti. I když jich je dnes vidět méně než dřív, určitě patří k tradičním plemenům, která není třeba popisovat. Ovšem už ne každý ví, že špic není jen ona bílá chlupatá koule, mající nejblíže špicovi německému. Špicovitých psů existuje celá řada a jsou mezi nimi jak plemena notoricky známá, tak i navýsost vzácná a neobvyklá. Jak se pozná, že se v tom i onom případě jedná o špice? Upozorní nás na to několik typických znaků: malé vztyčené uši, ocas zatočený přes hřbet, špičatý čenich, ale také hustý, někdy dokonce velmi bujný kožíšek, většinou střední velikost a kvadratická tělesná stavba bez výrazných extrémů. Většinu špiců bychom mohli označit za přírodní plemena. Znamená to, že se svými fyzickými parametry příliš nevzdálili od původního "prapsa" a že se vyhnuli příliš velkým chovatelským zásahům člověka. Většinou to bývali a dodnes jsou velmi životaschopní a nenároční psi všestranného využití - od hlídání přes lov až po tažení saní. Vyskytovali se především v chladnějších částech naší zeměkoule - proto ten hustý kožich. Ať už se jedná o severské špice, jako jsou aljašský malamut, hasky nebo samojed (a mnoho dalších méně známých plemen), o lajky nebo o japonské špice, počínaje maličkou šibou a konče velkou akita inou, jsou to vždy pejskové velmi otužilí, nezhýčkaní a pracovití. Celodenní nicnedělání jim nesvědčí ani fyzicky, ani psychicky. Kdo si chce pořídit sibiřského haskyho, neměl by tak činit jen kvůli jeho krásným modrým očím, ale i proto, že se s ním bude s chutí účastnit závodů psích spřežení. Lajky patří především do rukou myslivců. Také módní japonští špicové vyžadují hodně pohybu a pevné vedení zkušeným kynologem. Určité výjimky mezi přírodními špici představují jednak zmiňovaní špicové němečtí, kteří existují v mnoha barevných i velikostních varietách, z nichž ty nejmenší lze označit za vysloveně pokojové, a potom také známý čau-čau. I on byl výrazně poznamenán chovatelským úsilím člověka - se svým nadbytkem dlouhé srsti, zavalitým tělem a zkráceným nosem by už dnes v přírodě asi neobstál. Stal se z něj mimořádně atraktivní společenský a výstavní pes, který si však přes dlouhý vývoj uchoval svoji poněkud komplikovanou orientální povahu. Je to typický pes jednoho pána, který se hned tak s někým nespřátelí, a vůči cizím si celý život uchovává podmračenou nedůvěru. 
NEZNÁMÍ ŠPICOVÉ
Vlastí bohatou na špicovitá plemena je severní Evropa. Pocházejí odtud psi opravdu exotických jmen: lapinkoira, lapinporokoira, norský buhund, elkhund (norský losí pes), norský vallhund, laphund (švédský laponský pes), västgötaspets (västgötlandský špic), lundehund, jämthund, karlajankarhukoira (karelský medvědí pes), suomenpystakorva (finský špic) atd.
