Tahání lyžařů za vozidlem má svůj původ v severskýCH státech, kde je sněhu víc než dostatek. Nejdřív se lyžník držel koně nebo saní, později automobilu a nakonec lana přivázaného k terénní motorce.
Na rozdíl od počátků tohoto sportu se dnes motoskijering jezdí na speciálně upravených tratích a rychlost na rovnějších úsecích se často pohybuje kolem sta kilometrů za hodinu. Na startu vedle sebe stojí kolem dvou desítek závodníků za řídítky a jak oni, tak ani lyžaři si na trati nedarují ani metr. Hlavním úkolem řidiče je jet co nejrychleji a lyžař se zase snaží po dobu závodu udržet lana a zjednodušit řidičovi jeho práci. Motorky nesmí mít z bezpečnostních důvodů na pneumatikách hřeby, a proto se jezdí na běžných „drapácích“.
Lehký lyžař
Motory bývají zastíněny proti sněhu a zimnímu klimatu vůbec. Agregáty jsou přece jen konstruovány pro provoz v teplejších podmínkách, než je zima a bez stínění by motor neměl šanci dosáhnout své provozní teploty. To by jednak zkracovalo jeho životnost a jednak studený motor neběží tak, jak má a může vynechávat. Zatímco v klasickém motokrosu jsou v posledních letech dvoudobé agregáty tvrdě vytlačovány čtyřdobou technikou, motoskijering tomuto trendu odolává. Dvoutakt se totiž dokáže výrazně rychleji roztočit a zadní drapák na sněhu lépe zabírá.
Lyžař potřebuje bezpečnostní přilbu, brýle, často i chrániče, a hlavně výbornou fyzickou kondici. Umět ovládat lyže je jedna věc, ale udržet se za motorkou po celou dobu rozjížďky je věc druhá. Co se týče samotných lyží, ty by neměly být moc dlouhé, aby se na nich dalo snadno manévrovat.
Na vlastní kůži
V historii českého motoskijeringu je nejúspěšnějším jezdcem Bohuslav Svatoš, který spolu s lyžařem Radimem Novákem dosáhl v minulých letech hned čtyř titulů mistra republiky. Než se Bohuslav Svatoš dostal k motoskijeringu, měl za sebou několikaleté zkušenosti z motokrosového mistrovství světa a několik domácích titulů. Díky tomu, že mají motokrosaři v zimě volno, je pro ně motoskijering vítaným zpestřením i tréninkem a na startu se tak pravidelně schází řada známých jmen.
Pro motoskijering používá Bohuslav Svatoš dvoudobou Hondu CR 250R, jejíž motor je upraven tak, aby měl příjemnější chod a zabíral už ve spodním otáčkovém pásmu.
Ještě zajímavější zkušeností než závody sledovat je si tento zimní sport zkusit na vlastní kůži. To se mi jednoho dne díky Bohuslavovi Svatošovi podařilo.
Zábava na zimu
Nejprve jsem se postavil za motorku, v rukou lano a na nohou lyže. Instrukce byly jednoduché, před zatáčkou si lano přitáhnout a na výjezdu ho zase postupně povolovat, aby bylo stále napnuté. Jinak nic, a hlavně se držet. Právě to byl kámen úrazu a člověk, který motoskijering nikdy netrénoval, se nedokáže lana udržet déle než pár minut. Po výměně, kdy se řidič Svatoš přesunul na lyže a já za řídítka, jsem zjistil, že zádrhelem je sníh, na kterém je potřeba nebát se a pořád držet plyn. Po náročném dnu je potřeba uznat, že motoskijering je výborná zábava, která se dá provozovat na jakékoli zasněžené louce. Aby se člověk vyřádil, stačí i starší motokrosový motocykl a lyže, u kterých je vám jedno, že se skluznice občas potká s vyoraným kamenem.
Úpravy stroje
Úprav pro motoskijering na strojích není moc. Hlavním rozdílem proti stavu, v jakém motocykly jezdí motokros, je uchycení lana a zástěrka za zadním kolem. Ta je zde použita proto, aby na lyžaře nelétal nejen sníh, ale hlavně kamení, které se skrývá pod bílou vrstvou.
