Táto, mámo, já chci hrocha

Sdílej
 
Je to ještě domácí mazlíček? Touha mít doma nějaké zvířátko patří k dětem. Jen málokteré z nich se ale spokojí s nenáročnou akvarijní rybkou, křečkem či morčetem, případně želvičkou. Když už, tak chtějí psa nebo kočku, jako mají kamarádi ze sousedství, často ale touží po koni nebo oblíbených zvířatech z pohádek a filmů pro děti. Jenže představa, že opice, medvídě, lvíče nebo třeba hroch jsou ideálními domácími tvory, je asi tak nesmyslná jako představa, že do školy je nejlepší létat raketou. Nevěříte? Pak čtěte dál.

Chovatelství je staré téměř jako lidstvo samo. Kdy ale základní potřebu člověka chovat zvířata jako "živé konzervy" nebo jako zdroj mléka, srsti, kožešin a dalších užitečných produktů nahradila touha vlastnit živého tvora jen tak, pro radost, asi nezjistíme. Jisté je, že již před mnoha staletí či dokonce tisíciletími drželi panovníci na svých dvorech ta nejstrašnější a nejsilnější zvířata jako důkaz moci a síly, zatímco prostí chudí lidé se spokojili se zpěvnými ptáčky v proutěných klíckách, malými psíky a kočkami. Chovatelství dostalo postupně jistý řád, který dělí živočichy na ty, které je vhodné chovat, na ty, kteří jsou na samé hranici přijatelnosti, a nakonec na ty, které se doma či na zahradě mít nesluší. Většina lidí je ochotna tolerovat psa nebo kočku, které považuje za užitečné (hlídač domu, lovec myší), a mezi celkem přijatelná zvířata patří i kanárek, andulka nebo akvarijní rybky. Již mnohem méně lidí chápe chovatele morčat a křečků, a myšky či potkani většinou neprojdou vůbec. Úplný rozvrat v tradičním smýšlení přinesl nástup teraristiky - chov ještěrů, hadů či všelijakých želv. Má-li někdo doma pár terárií a v nich třeba jen zcela neškodné gekony nebo užovky, neměl by se tím moc chlubit na ulici nebo u sousedů. Stane-li se jeho koníček věcí veřejnou, začne společnost považovat jinak docela normálního a slušného občana za podivína, ne-li nebezpečného blázna. I sklípkan velký jako dlaň se může stát rodinným miláčkem se vším všudyNaprostým extrémem pak jsou lidé, kteří se rozhodnou pro nějaké zcela neobvyklé zvíře, jako je pštros, tygr, medvěd nebo antilopa. Ano, podobné chovatele najdeme i u nás a nejsou zase takovou vzácností. Jezdí za nimi na reportáže televizní nebo rozhlasové štáby, píše se o nich v časopisech, jejich příhody se lavinovitě šíří do dalekého okolí. Lidé si o nich povídají buď jako o bláznech, nebo o jako milionářích (pro mnohé je to totéž), kteří rozhazují jen proto, aby se předvedli, a jako zásadní řešení navrhují tvory zabavit a majitele zavřít do Bohnic. Na druhou stranu je pravda, že právě mezi nimi najdeme nejvíce rádobychovatelů, lidí, kteří si pořídí neobvyklé zvíře skutečně hlavně pro zvýšení prestiže, zlepšení osobního nebo firemního image a vůbec si neuvědomují, jak náročný a zodpovědný je chov zvířat vůbec a některých velkých druhů a šelem obzvláště. Zvíře pro ně má stejnou cenu jako zlaté řetězy kolem krku nebo drahé auto.

NEPSANÁ PRAVIDLA A PSANÉ ZÁKONY

Chovat exotická zvířata u nás nelze zcela bez omezení, i když to tak v některých případech vypadá. Nezbyt-nou podmínkou úspěšného chovu je láska a úcta ke zvířatům a znalost jejich životních potřeb. Stojí-li na prvním místě snaha vyniknout nebo představa o snadném výdělku z prodaných mláďat, je to cesta k problémům. Zákony na ochranu zvířat (zákon 246/1992 Sb. a 193/1994 Sb.) zcela jasně definují, za jakých podmínek může být zvíře držené. Týká se to odpovídajícího prostoru, hygieny, krmení atd. Pokud tyto podmínky chovatel nesplní, může být pokutován orgány ochrany přírody až do výše 50 000 Kč, při opakovaném prohřešku do 200 000 Kč. Zvířata mu také mohou být odebrána a léčena na jeho náklady. Bohužel, právě zde platí to známé "kde není žalobce, není ani soudce". Jinou otázkou je, jaká zvířata a kde může člověk chovat. Značné omezení pramení již z občanského zákoníku. Chov zvířat nesmí obtěžovat ostatní lidi, a to ani hlukem, ani třeba zápachem. Zvláštní ustanovení vycházející z výše uvedených zákonů se vztahují na chov zvířat jedovatých a člověku nebezpečných (např. šelem). Jejich chov mimo zoologické zahrady registrované státem podléhá schválení příslušnou okresní nebo veterinární správou. V případě, že chovatel chov nebezpečných zvířat neohlásí, může mu být uložena pokuta do výše 10 000 Kč, při opakovaném prohřešku až do 15 000 Kč. A samozřejmě opět mu hrozí zabavení chovaných zvířat. Třetí významné omezení vychází ze zákonů na ochranu volně žijících zvířat, a hlavně o obchodu s nimi (zákon 16/1997 Sb. a vyhláška 82/1997 Sb.). Washingtonská konvence CITES, a zvláště její přílohy vyjmenovávají druhy či skupiny zvířat a rostlin, s nimiž (a s jejich částmi a výrobky z nich) není možné obchodovat, případně se kterými je obchodování na mezinárodní úrovni povoleno jen za určitých podmínek. Jejich chov proto musí být oficiálně registrován. Pokud se tedy majitel rozhodne chovat některý z ohrožených druhů zvířat uvedených na seznamech CITES (ten je součástí vyhlášky 82/1997 Sb.), musí spolu s ním dostat od předchozího majitele (dovozce, chovatele) veškerou potřebnou dokumentaci. Zvíře samo musí být trvale označeno (tetováním, nesej-mutelnou značkou či kroužkem, mikročipem atd.) číslem či kódem, pod kterým je vedeno ve všech dokladových materiálech, jejichž kopie musí být uložené na odborech životního prostředí příslušných magistrátů.

 

Hry