Mám „divné“ zájmy

Ahoj Mourrisone, chtěla bych si potvrdit otázku, jestli jsem divná nebo ne. Podle toho jak se na mně okolí dívá, si přijdu, že divná jsem. Moje koníčky, to co mně zajímá, to jak se vyjadřuji a chovám ve společnosti, může lidem připadat a připadá divné. Lidé, kteří jsou se mnou v bližším kontaktu, by se mne nejraději spíše stranili, pokud bych jim o sobě pověděla víc, než je nutnost. Vím to, protože se mně straní vlastní máma, se kterou bydlím a děsím ji,(což mi sama párkrát již zpětně řekla). Abych to třeba trochu specifikovala, děsí ji moje zájmy a chování, jako kdybych byla psychopat. Mám ráda zbraně, druhou světovou válku, velmi se zajímám o gore, chirurgii, pitvu a mnoho dalšího spojeného s násilnými činy a smrtí jako třeba jatka. Avšak černý humor mám také velmi ráda, což je problém protože občas dělám strašné vtipy i když se to fakt nehodí. Mámu nejvíc zneklidňuje to, že spíme ve stejné místnosti a tím, že ji skoro celý den nevidím (práce, škola atd..) tak s ní chci mluvit alespoň v ten večer, ale nemám moc o čem, protože ona už nemá sílu odpovídat na klasické otázky, a tak začnu mluvit o tom, co mně zajímá a co jsem viděla. Umím velmi dobře popsat a rozebrat události až do podrobna, takže jsem jí byla schopna velmi VELMI moc dobře popsat třeba video, kde byla kráva na jatkách, nebo když jsem se jí zeptala: ,,víš, jak se zabíjí psi v Číně?'' a ona odpověděla: ,,ne, nevím'' popsala jsem jí všechny způsoby a pak i našla a snažila se ukázat jí video. To je jeden z příkladů co ji děsí. Nejvíc ji na tom děsí to, že se u toho víc než dost usmívám a mění se mi hlas na tzv. jak ona říká pěkně hodně perverzní a strašidelný. Zajímám se také o holokaust, ráda kreslím obrázky obsahující krev, smrt, orgány a duševní bolest. Jsem introvertní člověk, ve společnosti více lidí vydržím být beze slova, jen dávat krátké odpovědi na otázky. Mám obavy, že kdyby se o mně dozvěděli všechny mé zájmy, poslali by mně rovnou k Chocholouškovi. Ani tady jsem neřekla ty zájmy, které se považují za, podle rodiny, nejhorší. Mám dvě kamarádky, ale moc se s nimi nevídám, protože každá chodíme na jinou střední školu. Z mojí školy se s nikým moc nebavím a raději stojím opodál než s nimi. Mám poměrně posunuté hranice ohledně toho, co beru jako normální a co už za normální neberu. Částí je to nejspíš i prostředím v kterém jsem ''vyrůstala'', jako malá jsem měla ten typ otázek jako: „ono není normální, že se doma bijou navzájem a řvou?'' ,,proč lidem vadí, že člen rodiny bere dr*gy?'' ,,vy jste o víkendu jako děti nebyli s rodiči od rána do večera v baru? '' našlo by se toho víc, ale už jsem jako starší pochopila, že tohle ne a ne, tohle je špatně. Ale stejně to mám v podvědomí normalizované. Myslíte si, že to spolu vše nějak souvisí? U psychologa jsem nikdy nebyla, i přesto že mám noční můry a celkem dost neumím rozlišit realitu od snu. Často se mně ptají, s kým jsem to mluvila? Když jsem tam byla sama. A občas se mi zdá, že je se mnou někdo v pokoji, ale když se na to místo podívám, nikdo tam není a jsem díky tomu strašně paranoidní. Celkem dost chytím úzkost a nemůžu dýchat anebo neumím být šťastná, cítím se pak jako bych žila za sklem. Jsem tedy divná nebo něco horšího? Nejhorší je, že mi přijde, že jsem obyčejná a poměrně normální i kamarádka mi říká, že jsem milá, umím naslouchat a poradit, jenom jí je líto, že mně nemůže obejmout, protože nesnáším kontakt a že ji občas děsím. Na základní škole nás obě ostatní šikanovaly a já ji pak obraňovala a trochu se změnila na bitkaře, který se rád mstí zpět a má rád strach druhých. Kamarádce to však nevadí, na lidi co mám ráda, bych ruku či špatná slova nikdy nevztáhla. A vlastně i zvířata se mě bojí! A je jedno, jestli je to domácí mazlíček nebo nějaké cizí zvíře, vždycky se plaší, štěkají nebo se snaží dostat pryč ode mě. Omlouvám se za tak dlouhý text, ale myslím si, že z pouhých pár větiček se nedá nic moc zkoumat. Ohledně vzhledu - nosím výhradně černé oblečení, vysoké šněrovací boty, koženou bundu kdykoliv je na to počasí. A samozřejmě choker a pár párů náušnic a piercing v uchu. Takový mix rock-punk-goth a mám krátké vlasy. Možná i tím můžu někomu přijít nesympatická hned od prvního dojmu. Často si mě pletou s klukem, ale to nejspíš jen kvůli postavě a vlasům a zároveň nepoužívám tunu make-upu a podobných věcí. Doufám, že celý ten popis, skoro až slohovka není moc nesrozumitelná tím, že furt přidávám nové a nové body. Ach, abych nezapomněla, úplný tupec taky nejsem, podle učitelů jsem na svůj věk byla vždycky vyspělejší a IQ se pohybuje kolem 120, takže žádný podprůměr doufám. Ten test jsme ve škole měli již pár let zpět a dělali ho všichni povinně.

Odpověď

Milý anonyme, respektive anonymko, hned v úvodu tě musím ujistit, že jsi naprosto normální a nejsi divná. Každý z nás jsme originál a každého z nás ovlivnilo a ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstáme. Jak píšeš, tvoje zájmy jsou netradiční, ale jestli jsem to správně pochopil, tak s nimi nikomu neubližuješ, nikoho neomezuješ, ani neobtěžuješ, takže máš na ně plné právo. Třeba tě zrovna nasměřují na tvé budoucí povolání, například veterináře, detektiva a podobně. Z tvého dopisu cítím, že máš v sobě zmatek a trochu tápeš. Píšeš, že jsi nikdy u psychologa nebyla. Zkus to. Jeho návštěvu ti doporučuji. Mohla bys před ním vyslovit všechno to, co jsi mi napsala a spolu byste přišli na odpovědi na tvoje otázky. Není na tom vůbec nic špatného. Naopak. Abychom mohli a uměli pochopit druhé, musíme poznat a pochopit především sebe. A to je daleko těžší. Ale když se to podaří, je to dar. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak ses rozhodla. Mourrison

Říkají, že jsem divná

Jsem asi divná

Sdílej
 
 

Táta mě mlátí, ve škole se mi posmívají. Řežu se a chci z domova!

Ahoj Mourrisone, prosím pomoc mi, nevím, co mám dělat a nemám nikoho, komu bych se svěřila. Jsem holka, 12 let a kluci si ze mě furt dělají srandu asi tak rok nebo dva, někdy mají jen hloupé poznámky ale minulý rok po mě i házeli různé papírky s no... ne moc milým textem nebo se sešli a posmívali se mi za moje kresby (a to i kluci, který jsem nikdy neviděla). Snažila jsem se to říct tátovi (matku nemám), ale ten mi jen řekl, že dokud mě nemlátí, tak že je to v pořádku, a že to jen přeháním. Letos to začala „řešit" učitelka ale v podstatě i řekla, je to má vina, a že si za to můžu sama. Jeden den jsem to už nedala a zhroutila jsem se na záchodech, o čem se pak učitelka dozvěděla, a tak trochu zmírnila a byla víc milá, ale i když mě donutila jít příští den do školy s tím, že dostanou 2 z chování atd, tak se jen museli neupřímně „omluvit" před třídou, ale to to jen zhoršilo. Doma to není o moc lepší, žijeme v 1 domě, ale máme to tu rozdělený na 3 byty, v jednom bydlí strýc a na vrchním patře spím já, ve 3. otec společně s takovou zlou ženskou, s kterou má styk a která tu bydlí 2 roky zadarmo. U táty funguje vše v pořádku, ale nám (já + strýc) tu nejde teplá voda, topení, zásuvky, strop je taky celkem v háji a praskají nám tu zdi, já musím spát na posteli, která je rozbitá a bolí mě z toho záda. Táta se vždy opije nebo zhulí a pak mě nadává, vyhazuje tu jeho ženskou z domu, nebo mě začne mlátit, jednou se to zvrtlo, ji vyhodil a do mě začal kopat, tak mě řekla, ať přes můj mobil zavolám policii a říkala mi, co jim říct. Obrátila to proti mně, aby mě dostala z domu, zamkl se u nich (jen on) na 3 dny a já jsem musela lízt oknem pro svačinu do školy nebo jen jídlo pro nás či pro její make-up. Nezvládám to, tohle se děje pořád. Ve škole se mi začaly smát i holky, a kdyby to skončilo jen u slov. Jsem beznadějná, nejradši bych utekla z domu a ztratila se, abych nemusela za spolužákama. Hroutím se a někdy, když musím jít do školy, tak si vymýšlím, že je mi špatně, abych tam nemusela, chodím v hodině tak často na záchod, protože to ve třídě nezvládám (a taky se tam řežu), až že se mě začala učitelka ptát, jestli nemám problémy s močákem, jak jsem zmínila, řežu si ruce a všem, kdo se ptá, tak říkám, že mě poškrábala kočka, doma si toho nikdo nevšiml. Přemýšlím, jak snadné by to bylo, kdybych tu už nebyla, nemusela bych nic řešit a možná by si i uvědomili, že mě mají rádi, no jsem asi jen naivní, haha. Prostě jen chci pryč. Řežu se, už jen proto, že nemám nic dělat a taky mě to trochu baví – lidi se někdy aspoň trochu zajímají. Prosím o jakoukoliv radu či pomoc. Děkuji

Pomoc! Viděla jsem strašidelný film a bojím se i sama doma!

Ahoj Mourrisone, viděla jsem strašně strašidelný film a bojím se být sama i doma. Neříkej mi, že jsem se na něj neměla dívat, protože nám ho učitelka pustila ve škole o supla a mně bylo trapný říct ne. Prosím pomoz mi, Mája

Mám sen 100 000 odběratelů na YouTube, ale rodiče mají jiné nároky

Ahoj Mourrisone. Měl jsem sen, že na YouTube dosáhnu 100 000 odběratelů a že v budoucnu budu pilot dopravního letadla, ale rodiče oba studovali VŠ, táta ČVUT a máma práva, a proto mají, co se týče školy, mají velké nároky. Když jsem přinesl 3 ze školy, tak hned mi říkali kecy, že budu pracovat u pásu v továrně a nebudu mít peníze. Vím, že to myslí dobře, ale já jsem teď demotivovanej se učit a dělat YouTube a prakticky cokoliv. Teď jsem v depresích, že nikdy ničeho nedosáhnou. Prosím, pomoc mi. Vojta, 13

Jak poznám, že se někomu líbím?

Ahoj Mourrisone, mám na tebe otázku, jak poznat, že se někomu líbím. Tomáš, 10 let

Chci vibrátor, ale nemůžu si ho koupit. Čím ho nahradím?

Ahoj chtěla bych nějaký vibrátor na uspokojení, ale nemůžu si ho koupit, můžu ho něčím nahradit??

Šikanuje mě spolužačka, co mám dělat?

Co mám dělat, když mě šikanuje moje spolužačka?

Jak se mám seznámit s holkami? Mám šanci, ale nejde mi to

Ahoj Mourrisone, odpověď na tuto otázku znatelně spěchá, a tak na ni odpověz nejpozději do této neděle večer prosím. Chci se seznámit s dvěma holkami, co chodí o třídu níž. Chodíme do stejného novinového kroužku a máme šanci se poznat. Ale já jsem odjakživa velký stydlín, a tak než jsem je dokázal oslovit, uběhl měsíc a půl. Ale dnes jsem to dokázal konečně. Nicméně to nedopadlo dle mých představ. Měl jsem nějaký plán, o čem se s nimi budu bavit, ale skončil jsem jen u toho, že jsme si navzájem řekli, o čem budeme psát a tam to skončilo. Chtěl jsem jim říct, jak se jmenuju a taky jsem si chtěl předat kontakt nějaký, ale vzhledem k okolnostem to nevyšlo. Ty holky byly samy překvapené, že je oslovuji, ale myslím si, že na to čekaly. Nicméně asi už ten prvotní dojem nebyl moc dobrý, protože jsem vždy např. čekal před školou, abych je mohl doprovodit domů, a na poslední chvíli jsem to nezvládl a odešel. A takovýchto situací bylo třeba 5. A nevím, jestli vůbec mají zájem se kamarádit. Pozitivní bylo, že se zasmály jedné věci, co jsem říkal paní učitelce, která řídí noviny. Nicméně pak jsem nevyužil příležitosti pokračovat v rozhovoru (učitelka něco vysvětlovala, ale neposlouchali všichni a mohl jsem pokračovat) a ony pak rychle odešly. A já počítal s tím, že si předáme kontakty a ony se pak se mnou budou samy od sebe chtít kamarádit. Ale tím, že jsme si skoro nic neřekli, tak nevím, jak pokračovat. Jak dál pokračovat v navazování vztahů, tak, aby to nevypadalo hloupě. Takže kdyby tě cokoliv napadlo, tak mi to prosím napiš. Sorry za tak dlouhou zprávu, ale potřeboval jsem se vyjádřit, abys plně pochopil tuto situaci. Já chodím do druháku a ony do prváku. Díky moc Lukáš

Může se rodit v cizině?

Ahoj Mouri. Může moje budoucí partnerka rodit v cizině? Můžu jí tam zapsat do porodnice? Potřebuju nějaké speciální pojištění? A co když to nebude v Evropské unii?

Říkají, že jsem WEEB: Kdo to je a co to znamená?

Ahoj Mourrisone, potřebuju poradit. Kamarádi se se mnou poslední dobou nechtějí bavit a říkají, že jsem weeb. Hledal jsem si, co to znamená, ale moc tomu nerozumím. Prosím o pomoc, Filip.

Kamarádka není na holky, ale líbí se mi. Mám jí to říct?

Ahoj Mourrisone, mám otázku. Líbí se mi moje nejlepší kamarádka a nevím, jestli jí to mám říct. Vím, že určitě není na holky, ale myslím, že má právo, to vědět. Díky za odpověď Bella 15 let