Mám „divné“ zájmy

Ahoj Mourrisone, chtěla bych si potvrdit otázku, jestli jsem divná nebo ne. Podle toho jak se na mně okolí dívá, si přijdu, že divná jsem. Moje koníčky, to co mně zajímá, to jak se vyjadřuji a chovám ve společnosti, může lidem připadat a připadá divné. Lidé, kteří jsou se mnou v bližším kontaktu, by se mne nejraději spíše stranili, pokud bych jim o sobě pověděla víc, než je nutnost. Vím to, protože se mně straní vlastní máma, se kterou bydlím a děsím ji,(což mi sama párkrát již zpětně řekla). Abych to třeba trochu specifikovala, děsí ji moje zájmy a chování, jako kdybych byla psychopat. Mám ráda zbraně, druhou světovou válku, velmi se zajímám o gore, chirurgii, pitvu a mnoho dalšího spojeného s násilnými činy a smrtí jako třeba jatka. Avšak černý humor mám také velmi ráda, což je problém protože občas dělám strašné vtipy i když se to fakt nehodí. Mámu nejvíc zneklidňuje to, že spíme ve stejné místnosti a tím, že ji skoro celý den nevidím (práce, škola atd..) tak s ní chci mluvit alespoň v ten večer, ale nemám moc o čem, protože ona už nemá sílu odpovídat na klasické otázky, a tak začnu mluvit o tom, co mně zajímá a co jsem viděla. Umím velmi dobře popsat a rozebrat události až do podrobna, takže jsem jí byla schopna velmi VELMI moc dobře popsat třeba video, kde byla kráva na jatkách, nebo když jsem se jí zeptala: ,,víš, jak se zabíjí psi v Číně?'' a ona odpověděla: ,,ne, nevím'' popsala jsem jí všechny způsoby a pak i našla a snažila se ukázat jí video. To je jeden z příkladů co ji děsí. Nejvíc ji na tom děsí to, že se u toho víc než dost usmívám a mění se mi hlas na tzv. jak ona říká pěkně hodně perverzní a strašidelný. Zajímám se také o holokaust, ráda kreslím obrázky obsahující krev, smrt, orgány a duševní bolest. Jsem introvertní člověk, ve společnosti více lidí vydržím být beze slova, jen dávat krátké odpovědi na otázky. Mám obavy, že kdyby se o mně dozvěděli všechny mé zájmy, poslali by mně rovnou k Chocholouškovi. Ani tady jsem neřekla ty zájmy, které se považují za, podle rodiny, nejhorší. Mám dvě kamarádky, ale moc se s nimi nevídám, protože každá chodíme na jinou střední školu. Z mojí školy se s nikým moc nebavím a raději stojím opodál než s nimi. Mám poměrně posunuté hranice ohledně toho, co beru jako normální a co už za normální neberu. Částí je to nejspíš i prostředím v kterém jsem ''vyrůstala'', jako malá jsem měla ten typ otázek jako: „ono není normální, že se doma bijou navzájem a řvou?'' ,,proč lidem vadí, že člen rodiny bere dr*gy?'' ,,vy jste o víkendu jako děti nebyli s rodiči od rána do večera v baru? '' našlo by se toho víc, ale už jsem jako starší pochopila, že tohle ne a ne, tohle je špatně. Ale stejně to mám v podvědomí normalizované. Myslíte si, že to spolu vše nějak souvisí? U psychologa jsem nikdy nebyla, i přesto že mám noční můry a celkem dost neumím rozlišit realitu od snu. Často se mně ptají, s kým jsem to mluvila? Když jsem tam byla sama. A občas se mi zdá, že je se mnou někdo v pokoji, ale když se na to místo podívám, nikdo tam není a jsem díky tomu strašně paranoidní. Celkem dost chytím úzkost a nemůžu dýchat anebo neumím být šťastná, cítím se pak jako bych žila za sklem. Jsem tedy divná nebo něco horšího? Nejhorší je, že mi přijde, že jsem obyčejná a poměrně normální i kamarádka mi říká, že jsem milá, umím naslouchat a poradit, jenom jí je líto, že mně nemůže obejmout, protože nesnáším kontakt a že ji občas děsím. Na základní škole nás obě ostatní šikanovaly a já ji pak obraňovala a trochu se změnila na bitkaře, který se rád mstí zpět a má rád strach druhých. Kamarádce to však nevadí, na lidi co mám ráda, bych ruku či špatná slova nikdy nevztáhla. A vlastně i zvířata se mě bojí! A je jedno, jestli je to domácí mazlíček nebo nějaké cizí zvíře, vždycky se plaší, štěkají nebo se snaží dostat pryč ode mě. Omlouvám se za tak dlouhý text, ale myslím si, že z pouhých pár větiček se nedá nic moc zkoumat. Ohledně vzhledu - nosím výhradně černé oblečení, vysoké šněrovací boty, koženou bundu kdykoliv je na to počasí. A samozřejmě choker a pár párů náušnic a piercing v uchu. Takový mix rock-punk-goth a mám krátké vlasy. Možná i tím můžu někomu přijít nesympatická hned od prvního dojmu. Často si mě pletou s klukem, ale to nejspíš jen kvůli postavě a vlasům a zároveň nepoužívám tunu make-upu a podobných věcí. Doufám, že celý ten popis, skoro až slohovka není moc nesrozumitelná tím, že furt přidávám nové a nové body. Ach, abych nezapomněla, úplný tupec taky nejsem, podle učitelů jsem na svůj věk byla vždycky vyspělejší a IQ se pohybuje kolem 120, takže žádný podprůměr doufám. Ten test jsme ve škole měli již pár let zpět a dělali ho všichni povinně.

Odpověď

Milý anonyme, respektive anonymko, hned v úvodu tě musím ujistit, že jsi naprosto normální a nejsi divná. Každý z nás jsme originál a každého z nás ovlivnilo a ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstáme. Jak píšeš, tvoje zájmy jsou netradiční, ale jestli jsem to správně pochopil, tak s nimi nikomu neubližuješ, nikoho neomezuješ, ani neobtěžuješ, takže máš na ně plné právo. Třeba tě zrovna nasměřují na tvé budoucí povolání, například veterináře, detektiva a podobně. Z tvého dopisu cítím, že máš v sobě zmatek a trochu tápeš. Píšeš, že jsi nikdy u psychologa nebyla. Zkus to. Jeho návštěvu ti doporučuji. Mohla bys před ním vyslovit všechno to, co jsi mi napsala a spolu byste přišli na odpovědi na tvoje otázky. Není na tom vůbec nic špatného. Naopak. Abychom mohli a uměli pochopit druhé, musíme poznat a pochopit především sebe. A to je daleko těžší. Ale když se to podaří, je to dar. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak ses rozhodla. Mourrison

Říkají, že jsem divná

Jsem asi divná

Sdílej
 
 

Mám se řídit intuicí?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na něco, co jsem u sebe vypozoroval. Vždycky, když se mám nějak rozhodnout, tak mi něco v hlavě říká jak. A třeba to je něco úplně jiného, než mi radí spolužáci nebo rodiče. Někdy to v tý hlavě ani neumím přečíst, jen mám takový pocit. Řekneš mi k tomu něco? Mám se řídit svou intuicí? Dík, Dušan

Nebaví mě doma uklízet, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, máma mě nutí si každej den uklízet pokoj a mě to nebaví. Co mám dělat? Lukáš

Chtěla bych být paní učitelka

Ahoj Mourrisone, až budu velká, tak bych chtěla být paní učitelka. Co mám udělat? Alenka (9 let)

Bratr je lakomý

Ahoj Mourrisone, mně je jedenáct a mýmu bráchovi 7. Skoro vůbec si spolu nemůžeme hrát, protože je hrozně lakomej a vůbec mi nechce půjčovat svoje hračky. Cyril

Všude vidím jen násilí

Ahoj Mourrisone, bydlím v malý vesničce na Moravě a moc se mi tu líbí. Doma máme hodně zvířat, o který se spolu s rodičema staráme. Vadí mi ale, jak se chovaj některý kluci ve třídě a co pořád vidím v televizi. Všude se jen perou, zabíjejí a ubližují si. Co mám dělat, aby mi to nevadilo? Bob

Do kolika let se chodí k dětskému lékaři?

Ahoj Mourrisone, chtěla jsem se tě na něco zeptat. Od narození chodím k jedné paní doktorce a teď mi bude 15, kam pak budu chodit? Lenka

Je mi 13 a klukovi, který se mi líbí 19 let

Ahoj Mourrisone, strašně jsem se na škole v přírodě zamilovala do asistenta, který s námi byl. Chodí na peďák a je mu 19. Myslíš, že mám u něj šanci? Dík, Věrka (13 let)

Nedostal jsem se na gymnázium

Ahoj Mourrisone, nedostal jsem se na gympl a připadám si na nic. Všichni moji kámoši se dostali a já teď musím zůstat ve třídě s těma, se kterýma se nekamarádím. Bruno

Jsem v karanténě a nemůžu si užít víkend

Ahoj Mourri, kvůli tomu blbýmu covidu jsem v karanténě a nemůžu jet se třídou na společný víkend. Ach jo. Táňa

Zoufale neumím chytat

Ahoj Mourrisone, prosím nemohl bys mi nějak pomoci? Chodím na gymnázium kdesi na Moravě, a zoufale neumím chytat. Mám sice silný ruce, ale chytat vážně neumím, a tak pořád schytávám hrozný rány. Už mě kvůli tomu několikrát bolelo břicho, prsa nebo hlava. A nechtěla bych nikam chodit, ani prosit někoho ze školy nebo kamaráda, aby mě to naučil. Nejlepší kámošku jen v krajní nouzi. Možná rodinu, ale nemůžu se to naučit sama? (asi ne, co? :D) a jak dlouho by mi to mohlo trvat? Díky, Darka, 13 let