Na první pohled vypadají neškodně – mají měkké tělo, pohybují se pomalu a tápavě, nemají žádná kusadla, bodce či jiné zbraně. Ale jejich způsoby lovu jsou hororové. Jen si to představte – procházíte nočním pralesem, když tu na vás cosi plivne odpornou lepkavou slinu. Ta vás obalí a ztuhne, takže se nemůžete ani hnout. Pak se zvolna za mávání dlouhých tykadel přivlní podivný tvor, něco mezi housenkou a stonožkou, a kousnutím do vás vpraví trávicí šťávy. Vaše tělo se zevnitř začne rozkládat a to stvoření pak jeho tekutý obsah vysaje.
Posel dávných časů
Takový tvor skutečně existuje. Je prastarý, starší než většina jiných živočichů na Zemi a v prakticky nezměněné podobě tu žije téměř 550 milionů let. Člověk se ho naštěstí bát nemusí, největší druhy drápkovců jsou nanejvýš 15 cm dlouhé. Jeho kořist této velikosti odpovídá, loví stejně velké nebo o málo větší bezobratlé: hmyz, pavouky, červy či měkkýše. Na lov se vydává za tmy a vzhledem k pomalému pohybu ho jeho kořist obvykle zpozoruje, až když je pozdě. Díky své nezvyklé lovecké taktice zdolá i živočichy, kteří jsou vybaveni modernějšími zbraněmi, jako jsou ostrá silná kusadla nebo jedovaté žihadlo.
Nové druhy čekají
Přestože nemají nic společného s červy, v angličtině se jim podle vzhledu pokožky říká sametový červ nebo také červ plivající lepidlo. České jméno drápkovci zase odkazuje na dvojici drápků na každé panožce. Nedávno byl popsán nový druh objevený ve Vietnamu, který se od ostatních liší neobvyklým tvarem chloupků pokrývajících jeho tělo. Zoologové, kteří ho popsali, jsou ovšem přesvědčeni, že na své objevení čeká mnohem víc druhů, než je dosud popsáno (zatím je jich něco přes dvě stě), protože žijí nesmírně skrytě a na špatně dostupných místech.
Úkryty ve vlhku
Drápkovci dýchají podobně jako hmyz vzdušnicemi, na rozdíl od něj je ale nemohou uzavírat. Aby jejich tělo skrz průduchy nevysychalo, žijí v lesích ve spadaném listí, v tlejícím dřevě, pod kameny či kládami a na dalších vlhkých místech. Mnozí jsou samotáři, ale řada druhů žije společensky. Skupinu tvoří až 15 příbuzných jedinců, kteří obývají společný úkryt a společně loví. A protože vhodných úkrytů s optimální vlhkostí není ani v pralese nazbyt, každá skupina si ten svůj tvrdě hájí a je mimořádně agresivní vůči členům cizích skupin.
Nelezte mi na záda!
Společenský život drápkovců je docela komplikovaný. Vůdčí samice je ve skupině nejagresivnější, na společném úlovku proto hoduje jako první. Teprve pak se mohou do jídla pustit podřízené samice, po nich samci a až nakonec mláďata. Své postavení si musí každý drápkovec vybojovat. Soupeři se navzájem pronásledují, koušou a silnější nakonec vyšplhá na záda podřízenému jedinci. Jen mláďata mají výjimku, protože se boje o dominanci neúčastní. Dospělým členům skupiny proto mohou lézt na hřbet, jak se jim zachce, a ti jim to tolerují.
Zoologická záhada
Přírodovědci se dlouho nemohli shodnout, kam drápkovce zařadit. Některé znaky mají společné s měkkýši či červy, jiné zase s členovci. Dnes tvoří samostatný živočišný kmen (Onychophora), který je blízký členovcům a želvuškám. Má dvě čeledi, drápkovcovité (Peripatidae) a drápkonošovité (Peripatopsidae). Původně se drápkovci začali vyvíjet ve vodním prostředí, odkud se ale brzy rozšířili na pevninu. Ještě před vznikem prakontinetnu Pangea obývali celý tehdejší svět. Po jejím rozpadu na severní Laurasii a jižní Gondwanu se v Laurasii natolik změnilo podnebí a životní podmínky, že zde vyhynuli a přežili pouze na jižní polokouli, kde žijí dodnes.
