V době, kdy se blíží polární zima, tučňáci císařští se vydávají se od životadárného mořského pobřeží do nitra kontinentu, kde se páří, kladou vejce a během nejtužších mrazů ho zahřívají. Tedy – tento náročný úkol na sebe berou samci, samice spěchají zpátky k moři, kde se po tři měsíce živí a nabírají síly na další putování. Zato samci po celou tu dobu hladovějí. A aby si v mrazech udrželi alespoň trochu tepla, srážejí se do co nejtěsnějšího houfu, v němž se vzájemně zahřívají.
Uprostřed takového shromáždění pak je mnohem tepleji než na jeho okrajích. Ale žádnou nespravedlnost v hejnu nenajdete – celé hejno se drobnými krůčky, aby jim nevypadlo vejce zahřívané v kožním záhybu na nohách, pomaličku otáčí po spirále, takže ti z okraje se postupně dostávají do středu a naopak. Všichni se tak několikrát vystřídají v teplém středu i na mrazivých okrajích hejna.
Samci během zahřívání vejce ztratí až polovinu své váhy, přesto dokážou právě vylíhlé mládě nakrmit. Pak už jen čekají na návrat samičky, které předají mládě a vydají se k moři.
Překonat vzdálenost od hnízdiště k moři není pro tučňáky snadné, jejich krátké nožky jim žádné rychlé tempo nedovolují. Ale jakmile se dostanou k vodě, změní se tito nemotorní chodci v dokonalé plavce, ve vodě doslova létají a když se z ní mají dostat zpátky na led, vystřelí z ní rychlostí torpéda.
Více než metroví tučňáci nemají v Antarktidě mnoho nepřátel. Jedním z nejnebezpečnějších je tuleň leopardí. Tito téměř tři metry dlouzí ploutvonožci jsou téměř stejně skvělí plavci jako tučňáci. V okamžiku, kdy se objeví poblíž ledu, váhající mláďata, která právě dorazila s rodiči k vodě, okamžitě následují rodiče, ve vodě mají přece jen větší šanci, že šelmě uniknou.
