Korálové útesy jsou nejbohatším mořským ekosystémem, srovnatelným s tropickými pralesy. Oba jsou ohrožené a v obou mají vědci stále co objevovat.

Koráli potřebují ke svému růstu symbiotické řasy. Daří se jim proto jen v hloubce do několika desítek metrů, kde je dostatek světla. S přibývající hloubkou světlo ubývá a tím se mění i druhové bohatství živočichů. Vědci podle množství světla pronikajícího pod hladinu rozčlenili oceán do několika vertikálních zón. Tu vrchní do hloubky 200 m, kde je stále ještě trochu vidět, pojmenovali epipelagiál. Pod ním začíná zóna stmívání, známá jako mesopelagiál, na kterou pak navazuje věčná temnota bathypelagiálu.

Chytrá miniponorka

Dnes jsou korálové útesy na celém světě ohrožené znečišťováním, oteplováním i přímým mechanickým poškozováním. Vědci proto začali zjišťovat, zda organismy z povrchových vod mohou najít náhradní domov ve větších hloubkách, kde je větší klid i chladno. Ke studiu zvolili korálový útes u ostrova Curacao v Karibském moři, který zkoumali za pomoci speciální miniponorky Curasub. Ta se mohla ponořit do hloubky 309 m, setrvat tam až 8 hodin a po celou tu dobu v ní byl normální atmosférický tlak. To vědcům umožnilo pohodlný výzkum v dosud málo probádaných hloubkách.

Šlechtění korálů: Nová naděje pro útesy

Nové druhy

Během šesti let se vědci v ponorce vydali 80 krát do hloubek od 40 do 309 m. Za tu dobu pozorovali celkem 4436 ryb 71 různých druhů, z nichž 30 bylo dosud nepopsaných. Mnohem víc je ale překvapilo, že většina nově objevených druhů obývala hloubky od 130 m níž. V této hloubce už je tak málo světla, že se tu nedaří řasám, a tedy ani korálům. Zdejší živočišné společenství se natolik ostře odlišuje od společenství nad touto hranicí, že lze vodní vrstvu od 130 do 309 m považovat za jasně ohraničenou, nově objevenou oceánskou zónu.

Vzácné světlo

Tento objev vědce přiměl k tomu, aby přehodnotili dosud používané členění mořských zón. Tu nově objevenou s nepopsanými druhy ryb, pojmenovali rariphotickou (od slov rarus = vzácný a photon = světelná částice). Tím ovšem nastala nutnost přejmenovat i zbývající zóny. Nejvíc osvětlená povrchová vrstva sahající od hladiny do hloubky 39 m, která dosud ani žádné jméno neměla, dostala jméno altiphotická (od slova altus = vysoký). A mezistupeň, tj. zóna mezi 40 a 129 m, dostal jméno mezophotická.

Do tajemných hlubin: Potopení vědci uvnitř ponorky

Ze světla do šera

Genetické rozbory vzorků ryb z rariphotické zóny přinesly další zajímavé výsledky. Z 23 rodů se pouze tři vyskytují i v hlubší aphotické zóně, tedy ve věčné tmě. Převážná většina rybího společenstva ale patří do rodů typických pro mělčí vody v mezophotické či dokonce altiphotické zóně. Mnohé z těchto ryb se od svých "výše" žijících předků navíc oddělily poměrně nedávno. To podle vědců znamená, že se ryby z povrchových vod dokážou přizpůsobit i větším hloubkám a v případě potřeby tu mohou hledat útočiště.

Nové oceánské zóny

Altiphotická

Nově pojmenovaná dosud bezejmenná vrstva vod do hloubky 39 m. Dokonale prosvětlená s bohatým životem na korálovém útesu, přístupná potápěčům s běžnou potápěčskou technikou

Mesophotická

Středně osvětlená zóna v hloubce od 40 do 129 m. Maximální hloubka, ve které se ještě daří korálům a jejich symbiotickým řasám. Nejlépe prozkoumaná část oceánu

Rariphotická

Nově objevená dosud neprozkoumaná zóna v hloubce 130-309 m, kam proniká jen velmi málo světla. Přímo navazuje na spodní hranici rostoucích korálových útesů