V indickém Himálaji ve výšce 4200 metrů nad mořem leží vesnice Kargyak. Žije v ní všeho všudy kolem 150 obyvatel. Nejbližší velké město je vzdáleno 2–3 dny chůze a v zimě se nedostanou prakticky nikam. Jde o místo tak izolované, že do něj přes léto zabloudí jen několik evropských dobrodruhů s baťohem, které vesničané rádi přivítají, pohostí a s pýchou jim ukáží na stavbu, která leží jen kousek pod budhistickou svatyní. Je to Sluneční škola, kterou zde postavil český inženýr Jan Tilinger.
Túra do školy
Honzovi Tilingerovi se Indie a konkrétně Himálaj stala osudnou od prvních chvil, kdy se do ní vypravil. Tehdy to bylo ještě společně s inženýrem Ondřejem Cundrem a baťohy, ve kterých si doslova nesli celý domov. Nebyla to však romantická samota Himálají, která je uhranula, ale zjištění, že děti vesničanů z vysoko položených a odlehlých oblastí nemají dostupné ani základní vzdělání. Tedy – dostupné by bylo. Stačilo do nejbližší školy jít tři až pět dní. Cestovatelští inženýři se proto rozhodli postavit v Kargyaku základní školu.
Nutnost vzdělání
Stavět školu nebo libovolnou budovu v Indii není nic jednoduchého. Čeští inženýři si navíc práci zkomplikovali tím, že se rozhodli používat výhradně lokálně dostupné přírodní materiály, tedy žádný beton nebo kov, ale jen kameny, jíl, slámu, písek a samozřejmě dřevo. Pro klády ale museli stavaři dojít v zimě za teplot hluboko pod bodem mrazu do 5 dní vzdálené oblasti Ičar. Proč v zimě? Protože jedině tehdy jsou řeky v horách zamrzlé a dají se po nich smýkat neskladné a těžké klády.
Celoroční komfort
Sluneční škola je zcela pasivní budovou. To znamená, že není zapojená do elektrických ani jiných rozvodů. Jižní stěna budovy absorbuje celoročně sluneční světlo a vyhřívá vzduch uvnitř domu. Ten na základě rozdílu tlaků a proudění cirkuluje větracími šachtami a vyhřívá všechny místnosti. Kvůli tomu je možné udržovat teplotu kolem 15 ºC včetně krutých himálajských zim, kdy teploměr ukazuje minus čtyřicet.
Není to jen o stavbě
Zkušenosti, které Honza Tilinger nabral při stavění Sluneční školy, si nenechal pro sebe. Po návratu do České republiky jako konzultant monitoroval stavby v Asii a Africe. Mimo jiné vysvětloval, že musí vyhovovat místnímu prostředí i kultuře. Právě v tom je totiž velký háček: Nestačí někam přijet, vykopat základy a postavit. Stavba musí být v souladu s uvažováním místního obyvatelstva, aby ji přijalo za svou a nebojkotovalo ji, jak se tomu často stává. Je to zkrátka věda.
ČVUT má zájem
Zkušenosti s porozuměním cizí mentalitě a stavbou budov v Asii či Africe nyní Tilinger začal vyučovat na stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. Předmět se jmenuje Stavební inženýrství v rozvojových zemích a dozvíte se na něm nejen, jak přenést znalosti stavařiny do exotických zemí, ale právě také jak přemýšlet o daném prostředí a materiálech, které jsou pro něj charakteristické a praktické. Například namísto betonu používat nepálenou hlínu či univerzální bambus a střešní krytinu neřešit bramakem, ale palmovými listy.
Chcete stavět v cizině?
Stavební inženýrství v rozvojových zemích před vámi otevírá možnosti, o nichž jste dosud neměli tušení – pakliže vás zajímá práce ve vzdálených krajinách. Třeba i díky tomuto předmětu pochopíte, že africké „chatrče,“ ve kterých žijí domorodí obyvatelé, jsou ve skutečnosti luxusně připravené domy pro místní prostředí, anebo že stavba vesnice do poschodí na svazích marockých hor má své bezpečnostní i sociální odůvodnění. A kdo ví – třeba pak po získání diplomu vyrazíte do světa a proslavíte stavební fakultu ČVUT jako jedni z jejich úspěšných inženýrů, stejně jako se to povedlo Honzovi Tilingerovi.
