Škola hrůzy

Škola hrůzy
Sdílej
 
Třináctiletý Kuba Fořt nám poslal tajemnou povídku Škola hrůzy.

Škola hrůzy

Když jsem poprvé uviděl svou novou školu, měl jsem z ní smíšené pocity. Spíše než jako škola vypadala tato budova jako její zřícenina.

Přes posprejovanou šedou zeď se táhly velké praskliny v omítce, které zdálky připomínaly zanedbávanou popínavou rostlinu. U oprýskaných dubových dveří jsem zazvonil na starodávný zvonek. Protože mi nikdo nepřišel otevřít, jednoduše jsem se zapřel do dveří, které pod mojí vahou povolily.

Ocitl jsem se v nevelké hale, osvícené několika zářivkami. Došel jsem do ředitelny, kde mě uvítal ředitel, řekl mi něco o chodu školy a odvedl mě do mojí nové třídy. Zrovna probíhala hodina mojí "velmi oblíbené" matematiky a protože se u nikoho nenašlo místo, kam bych si mohl sednout, tak mě učitelka poslala do poslední prázdné lavice.

První den mohl proběhnout celkem poklidně, nebýt toho incidentu o přestávce. Šel jsem zrovna na záchod, když mě zezadu chytil za rukáv starší kluk s piercingem ve rtu.

"Naval prachy, jestli nechceš, abych tě zmlátil," křikl na mě. Horečnatě jsem přemýšlel, co mám dělat. Rozhodně si na něj netroufnu, je o několik let starší než já.

V tom se za mnou objevil někdo další a zaburácel: "Srabe! Chceš si dovolovat na mladšího, jo?!"

Vrazil do kluka s piercingem, který zavrávoral a upadl na podlahu. Z té se co nejrychleji sebral a utíkal od nás. Podíval jsem se na svého zachránce "Asi bych ti měl poděkovat," řekl jsem zdráhavě, protože jsem se cítil trapně.

"To nic nebylo, rád jsem ti s tím grázlem pomohl. Když vidím, jak silnější ubližuje slabšímu, dokázal bych vraždit, vraždit!," rozčiloval se.

"Mimochodem, jmenuji se Kim. Jak ty?"

"Martin. Jsem tu nový. Do jaké třídy chodíš?," zeptal jsem ho.

"Mnoo, do devítky. Hele, jestli chceš, můžeme spolu dneska jít na oběd," navrhl. Souhlasil jsem.

A tak jsem si našel nového kamaráda. Byl jsem rád, že ho mám poblíž, protože tahle škola byla plná nebezpečných individuí. Zdál se mi ale trochu divný. Když jsem ho pozoroval delší dobu, všiml jsem si, že jenom nepřítomně kouká do prázdna před sebe. Taky jsem ho nikdy neviděl, aby pil nebo jedl. Když jsem se ho na to zeptal, řekl, že má vzácnou nemoc, kvůli které musí jíst a pít pouze minimálně. Bavil se jen se mnou, všechny ostatní ignoroval a oni ignorovali jeho.

Jednou mi chtěl jeden osmák sebrat svačinu a já jsem ho varoval: "Nech mě na pokoji, nebo ti Kim dá do držky!"

"Kim? Na tuhle školu nikdo s tak stupidním jménem nechodí. Přestaň si vymýšlet a dej sem to jídlo!"

Zasadil mi prudkou ránu do břicha a já se v křečích sesul na podlahu.

Ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že ten hromotluk Kima nezná? Celkem mě to překvapilo. Odpoledne jsem jako obvykle čekal na Kima před jídelnou, ale tentokrát se neobjevil.

Dnešní den byl pro školu velmi smutným; zemřel totiž její bývalý ředitel, pan Dursley. Byl to velmi přísný ředitel a za jeho časů byla škola prohlášena nejprosperitativnější školou roku ve státě. To musely být časy!

Když se Kim ani příštích několik dní neobjevoval, zašel jsem za jeho třídní, jestli není náhodou nemocný. Odpověděla mi velmi vystrašeným tónem, že prý do její třídy žádný Kim nechodí a že jsem si to musel splést. Poté rychle odcupitala do sborovny. To mě ale vyloženě rozčililo. Copak tady není nikdo, kdo by Kima znal? Začal jsem o tom přemýšlet. Jsem tu teprve týden a můj největší kamarád se zničehonic ztratí a nikdo o něm nic neví. Nebo že by mi Kim lhal?

Uprostřed mých úvah se z amplionu školního rozhlasu ozval ředitelův hlas: "Martin Dudley ať se neprodleně dostaví do ředitelny, opakuji: Martin Dudley ať se neprodleně dostaví do ředitelny!"

"Co po mě může chtít," pomyslel jsem si při cestě do ředitelny. Zaklepal jsem na dveře a z místnosti se ozval ostrý hlas: "Dále!"

Jakmile jsem vstoupil dovnitř, ovanul mě cigaretový kouř. Ředitel seděl za vysokým stolem a vedle něj stála Kimova údajná třídní.

"Ahoj, Martine," pozdravil mě ředitel.

"Slečna Doylová mě informovala, že ses jí ptal na jistého Kima."

"Ano. Je to můj kamarád, nevíte, co s ním je?," řekl jsem a nakvašeně se přitom podíval na učitelku.

"Jistě víš, Martine, že před několika dny zemřel bývalý ředitel této školy, pan Dursley. Zemřel za nejasných okolností a jeho smrt vyšetřovala policie. Při domovní prohlídce našly v jeho domě kosti nějakého člověka. Testy DNA prokázaly, že se jedná o pozůstatky patnáctiletého chlapce, který tuto školu navštěvoval před třiceti lety. Jmenoval se Kim Holmes a Dursley byl jeho poručník. Dursley byl duševně chorý člověk a ředitele mohl dělat pouze proto, že měl ty správné přátele. Dursley Kima duševně i fyzicky týral až dohnal Kima k sebevraždě. Poté jeho tělo skryl u sebe ve sklepě."

Celé jsem to vyslechl se zatajeným dechem a pak jsem omdlel. Probudil jsem se až v psychiatrické léčebně, kde ležím dodnes. Podle psychiatrů jsem se musel zbláznit. Pořád mám v mysli ale větu, kterou mi jednou nejspíš řekl Kim: "Když vidím, jak silnější ubližuje slabšímu, dokázal bych vraždit - a on skutečně vraždil."

Klíčová slova:
skola, hrůzy, povidka
 

Články odjinud