Klenot mezi loděmi
Psal se rok 1916, když Amundsen symbolicky rozbil o bok zcela nové lodi kus ledu, aby tím Maud, pojmenovanou po tehdejší norské královně, oficiálně pokřtil. V té době nejpokročilejší model arktického plavidla byl vyztužen dvěma vrstvami dubového dřeva, aby jeho konstrukce zvládla i případné prudké nárazy do ledových ker. Za vymoženost byla považována také Maudina příď, jež byla vytvarována tak, aby se o ní vlny ledového moře ztěžka netříštily, nýbrž vysouvaly nahoru, a loď se tudíž k nevoli všech námořníků nehoupala.
Mrazivé trable
Když o dva roky později vyrazil tento na bílo natřený trojstěžník na svou první arktickou plavbu, jednalo se o velkou slávu. Maud měla proplout celým Severovýchodním průjezdem, což je námořní cesta táhnoucí se podél severního a východního pobřeží Ruska. Na severu však Amundsenova posádka narazila. Nedostatek financí způsobil náhlý krach výpravy, což norský mořeplavec v danou chvíli nemohl vyřešit jinak, nežli Maudiným prodejem. Loď odkoupila nejstarší finanční korporací v Severní Americe, která se ji rozhodla využít jako zásobovací podporu a radiostanici.
Multifunkčnost za dolar
Jaký byl další osud dubového kolosu? Jakmile Společnost Hudsonova zálivu zjistila, že loď, nyní již s novým jménem Baymaud, není stavěna pro transport, začala být nově využívána jako skladiště. V roce 1931 poté klesla na dno mělčiny v Cambridge Bay. Užitek z chátrajícího vraku měli místní obyvatelé, kteří k němu přijížděli a uštipovali si z něj trámy dřeva na oheň a opékání masa. Pozornost se zpět k Maud obrátila až o osmdesát let později od jejího potopení, kdy se jí skupina nadšenců rozhodla odkoupit. A částka? Pouhý jeden americký dolar.
Záchrana ledové sochy
Samotné výdaje na vylovení Maud z kanadských vod však již byly o něco vyšší. Záchranná akce tohoto historického exponátu vyšla v přepočtu na více než 43 milionů amerických dolarů. A bodejť by taky ne! Aby mohlo dojít k bezproblémovému vytažení Maud z hlubin moře, musela být její konstrukce nejdříve podepřena ocelovými nosníky, na něž byly posléze pokládány gumové kapsle, jež loď pomalu ale jistě vyzdvihly na hladinu. Stav sto let ponořeného vraku poté překvapil i tři bratry z Norska, pod jejichž záštitou celý projekt proběhl. Mrazivé klima panující na severní polokouli Maud dokonale zakonzervovalo, takže její trpký osud by hádal jen málokdo.
Cesta domů
Svou cestu zpět domů zahájila tato norská námořní chlouba již v roce 2016 a jak jinak, než opět Severovýchodní cestou, jež ji ke kanadským břehům dovedla. Zimu poté přečkala v Grónsku, aby mohla v srpnu letošního roku nadobro zakotvit v norském městečku Vollen, kde kolem ní vyroste již třetí komplex v rámci místního muzea Oslofjord. Amundsenova Maud se tak připojí k dvěma stejně význačným lodím, jež kralovaly vodám několik let před ní – Gjoe a Fram.
