Můžeš i ty! Jak se stát dobrodruhem

Můžeš i ty! Jak se stát dobrodruhem
Sdílej
 
„Až budu dospělý, budu dobrodruhem!“ Zdá se vám to naivní, dětinské, nereálné? Myslíte, že současnost už nenabízí taková dobrodružství jako v 19. století? Omyl! Cestovatel Dan Přibáň je živým důkazem, že to jde.

 

 

 

 

Dana jsem poprvé potkal před patnácti lety, kdy jsme oba jako novinářští neználci nastupovali do redakce ábíčka, aby se z nás stali redaktoři. Občas se vídáme i dnes a vypadá to pokaždé skoro stejně. Dan na místo schůzky dorazí na motorce, která vypadá jako kolo s výfukem. Po hodině mívám pocit, že mi bouchne hlava. Přibáň je totiž živel: Mluví nahlas, rychle a z jedné historky odskočí do pěti dalších. Je ale také chytrý, zábavný, upřímný, šťouravý, nezdolně optimistický a vytrvalý. Díky tomu – a možná protože všechny okolo nakonec utahá – se stal známým dobrodruhem. Tím nejvýraznějším u nás.

 

Dane, dneska tě zná celá republika jako toho blázna, který se svým žlutým trabantem dojede snad i do pekla a zpátky. Jak k takové pověsti člověk přijde?

Jednoduše. Sedneš do auta a jedeš. Hlavně nesmíš dát na ty, co tě odrazují. Myslím, že existují tři typy lidí. Buď tě takové dobrodružství prostě neláká, pak nikam nejedeš a jsi spokojený tam, kde jsi. Nebo tě to láká. A pak jednoduše můžeš. Když samozřejmě nemáš nějaký vážný problém, třeba zdravotní. Jenže takových bláznů je ve skutečnosti dost málo. Daleko víc je lidí třetího typu, které to láká, ale neudělají to, protože se bojí. Když dojde na věc, najdou si tisíc důvodů, proč to neudělat. A pak se užírají, že nic dobrodružného nikdy nezažili. Je důležité si uvědomit, že když jsi dospělý, můžeš se svým životem naložit, jak chceš.

 

Motto tvých expedic je: „Říkali, že to nejde. Tak jsme to prostě udělali.“

Už když jsme vyráželi s jedním trabantem na expedici po Hedvábné stezce, prorokovala nám spousta lidí neúspěch a smrt. A mně se to líbilo. To je přece dobrá reklama, když někdo říká, že to nejde a ty to dokážeš. A takhle to pak bylo i s Afrikou, jen byli tihle proroci ještě zatvrzelejší. „Tentokrát už konečně zhynete.“ „Tohle je moc i na takového magora, jako je Přibáň.“ A my jsme to dali celkem v pohodě a po návratu nám přibyli noví fanoušci. Před Jižní Amerikou už nám pak věřili víc.

 

S fanoušky umíš pracovat opravdu efektivně a máš davy obdivovatelů, na druhé straně tě někteří lidi nesnášejí kvůli tvé zatvrzelosti.

Říkají o mně, že jsem despotický egoista. To nepopírám. Jsem. A když mě za to někdo nesnáší, docela tomu rozumím. Jsou ale i lidi, kteří mě „nemusí“ jen ze závisti. Říkají, že celé to moje cestování je podfuk, že si z toho dělám byznys atd. Že by to byl podfuk, je samozřejmě nesmysl. To bych podváděl sám sebe. Já přece chci všechno tohle prožít. Naostro a se vším všudy! To je moje pravá motivace. A že si z toho dělám byznys? Předně, tohle se moc nedá dělat se záměrem vydělat peníze. A pak? Jsem přece novinář. Tak o tom píšu, fotím, natáčím filmy, pořádám přednášky a rozšiřuji komunitu na Facebooku. Hanzelka se Zikmundem dělali to samé. Jen neměli Facebook, tak využívali rozhlas. To k tomu přirozeně patří. Já si dokonce myslím, že když výpravy nezaznamenáš, ztrácejí význam. Lidi se pak s tebou můžou podívat, kam by se jinak nepodívali. Zažít aspoň zprostředkované dobrodružství. To je přece taky vzrušující. A pak některé lidi taky inspiruji, aby uspořádali podobně švihlou expedici. To je super, ne?

 

Mourrisonova poznámka... • 

 

Kdo inspiroval tebe? Četl jsi třeba cestopisy?

Je to zvláštní, ale cestopisy jsem nečetl. Já jsem sbíral verneovky a ty jsem opravdu hltal. Ve slovenštině! Hodně z nich totiž v češtině tehdy ani nevyšlo. Byl jsem ale přímo uhranutý různými zprávami o cestovatelích. Expediční Tatry, Dakar, Camel Trophy. Prostě všechno s dobrodružným cestováním auty. Prožíval jsem i dobrodružství na vlastní kůži. Jezdil jsem na letní tábory a později s kamarády na vandry. Pak už jako dospělý jsem vyrazil s holkou do Chorvatska. Poprvé autobusem. A tehdy jsem se zařekl, že tahle cestovat už nikdy nebudu, protože to byla strašná zkušenost. Další cestu jsme už naplánovali autem.

 

To všechno zní dost obyčejně. To ještě není Dan Přibáň, dobrodruh s velkým D.

Taky že jo. Potřeboval jsem impulz. A nejlepší impulzy jsou ty negativní – problémy v lásce nebo s prací. Anebo pro jistotu obojí jako v mém případě. Tehdy jsem si řekl, že projedu asijskou Hedvábnou stezku. Nejdřív jsem na to sháněl terénního Land Rovera. Když jsem zjistil, že na to nemám peníze, rozhodl jsem se, že pojedu trabantem. Prdlej nápad, ale už jsem ho nedostal z hlavy. Trabant je na první pohled asi to nejblbější auto pro jakoukoliv expedici, takže to už od začátku vypadalo jako sebevražedná mise. Ale pořád se to dalo udělat.

 

Vím, že si kdysi dělal bojové sporty, jako sportovce tě ale určitě neznám. Jak to jde dohromady s tak fyzicky náročnými expedicemi?

Já jsem kavárenský povaleč. Ale když se podíváš na životopisy známých českých cestovatelů, většina z nich neměla se sportem nic společného. Vlastně ani netušíš, co v tobě dříme fyzické síly, dokud ji na místě nepotřebuješ. Jsem automobilový cestovatel. Rád se vozím a baví mě se v autech vrtat. Vůbec mě neláká jet někam jenom s batůžkem nebo na kole. K mému cestování zkrátka patří auto. Paradoxní je, že nejsem ani nijak zvlášť dobrý mechanik. Jsem samouk a vlastně tomu moc nerozumím. Když je ale na cestě problém s autem – a to bys nevěřil, kolik jich bývá – tak ho prostě řeším, až ho vyřeším. Stejně je to s tou fyzičkou. Musíš opravit most, abys projel, tak vezmeš sekeru a opravíš ho.

 

Při expedicích jdeš z jednoho problému do druhého. To musí být i psychicky vyčerpávající.

Naopak. V západní civilizaci jsou dospělí lidi zvyklí řešit neustále několik problémů najednou. Vyděláváš, nakupuješ, rekonstruuješ byt, máš auto v servisu, dítě ve škole atd. Hlava ti jde kolem a není divu, když to s tebou jednou praští. Na cestě se přepneš do úplně jiného módu. Do sériového řešení problémů. Přijde problém, ty ho řešíš, a dokud s ním neskončíš, žádný jiný problém neexistuje. Když se vrátím k tomu mostu: Opravuji díru v mostovce, protože jinak neprojedu. A to, že o 200 metrů dál cestu odplavila voda, to mě v ten okamžik nezajímá. Proč taky, když se tam nedostanu, dokud neopravím most? To je osvobozující. Sebevětší průšvih, který jsme na cestě doposud řešili, byl vlastně v porovnání s našimi běžnými problémy osvěžující. Vlastně relax.

 

Mnohé země, do kterých jsi zavítal, děsí spoustu lidí svou pověstí. Kam bys nikdy nejel?

Nejel bych na Mars, i když bych se tam podívat chtěl. Štvalo by mě ale, že není vymyšlená cesta zpátky – musel bych tam dřepět do konce života a to by byla dost nuda. Tady na Zemi bych jel asi všude, i když jsou státy, kde bych váhal. Hodně zemí ale vypadá zvenčí děsivěji, než ve skutečnosti jsou. Poznáš, že v Íránu jsou ochotní a veselí lidé, že indiáni v Amazonii jsou zvědaví, ale přátelští, že divoké šelmy v africké buši vlastně vůbec nezajímáš. Mnohé africké země jsem civilizovanější, než si přes nějaké své předsudky dokážeme připustit. Líbí se mi cestovat bez GPS jenom s papírovou mapou. Tak tě spousta věcí může překvapit a zpestřit ti cestu.

 

Má vůbec cenu cestovat? Vždyť všude už někdo byl.

Na internetu najdeš kompletní videozáznam jízdy vlakem po transsibiřské magistrále. Stačí jen týden v kuse sedět a koukat. Je to důvod tam nejet naživo? Pro někoho asi jo. Je taky třeba se zeptat, co to je to cestování. Jsem cestovatel, když se nechám autobusem dovézt k pyramidám, tam desetkrát cvaknu foťákem na důkaz, že jsem tam byl a šup zpátky do autobusu? Pro mě je samotná cesta cíl. Když jsme předloni projeli Jižní Ameriku, dojeli jsme na nejzazší místo, kam se na jihu po vlastní ose autem můžeš dostat. Nebylo tam nic. Opuštěná vojenská základna s majákem, který hlídal jeden vykulenej týpek. Nic. Ale za sebou jsme měli čtyři měsíce cesty a 24 000 ujetých kilometrů přes velehory, pouště, stepi a tropickou džungli. Má cenu cestovat? Nejde ti z toho mráz po zádech?

 

Tak to má vypadat! • 

 

Dan Přibáň: Milovník ozubených koleček

38 let, milovník ozubených koleček, novinář, filmař a cestovatel. Autor dokumentárních cestopisných filmů, zakladatel o. s. Underfilm podporující nezávislé filmaře, vytrvalý propagátor vědy a techniky, a hlavně člověk, který rád dokazuje, že když se chce, tak to jde. S minimálním technickým vybavením trabantem projel Hedvábnou stezku, celou Afriku a Jižní Ameriku. Jeho film Trabantem napříč Afrikou se stal nejúspěšnějším dokumentem roku 2011 Československé filmové databáze (ČSFD.cz) a nejlépe hodnoceným českým filmem od roku 2013.

 

 

Staň se dobrodruhem! Trabantem až na konec světa

Staň se dobrodruhem! Trabantem až na konec světa

Žlutá kolona trabantů přejela Jižní Ameriku

Žlutá kolona trabantů přejela Jižní Ameriku

Trabantem napříč Afrikou: kdo říká, že to nejde?

Trabantem napříč Afrikou: kdo říká, že to nejde?

Klíčová slova:
trabant, dobrodruzstvi
 

Hry