Mourrisone, znáš někoho, kdo to taky zažívá?

Ahoj Mourrisone, já nevím, jak to říct, ale někdy mi přijde, že jsem nějaká divná. Cítím se prostě trochu divně. Když jsem s více lidma, stává se, že se nedokážu ovládat svoje pocity anebo že dělám nevhodné vtipy. Pořád někomu skáču do řeči a otravuji ostatní třeba, i když mi říkají, že je to nevhodné. Nedokážu se zastavit. Před měsícem jsem kvůli tomu odešla i ze skautu, protože mě tam nechtěli. Teď mám zase problém v baletu, protože jsem se se sestrou pohádala a odmítla s ní tancovat. Ale já taková v jádru nejsem, když jsem se svojí nejlepší kamarádkou či s méně lidma, nechovám se tak a jsem úplně jiný člověk. Nevím, proč to dělám, ale jsem zoufalá. Plno lidí si myslí, že jsem jen taková, jakou mě vídávají ve třídě, ale já JSEM PROSTĚ JINÁ, v duchu jsem nešťastná či smutná, ale to mě ještě více popohání k tomu se předvádět. Snažím se to trochu změnit, ale někdy se fakt nedokážu krotit. Mamka to nechápe, jediný kdo to ví, jsi ty a moje nej kamarádka. Jsem zoufalá a nevím co dělat. Pomoz mi a odpověz!!!! Znáš někoho, kdo to zažívá taky??? Je to normální?

Odpověď

Milý anonyme, děkuju ti moc za hodně upřímný dopis, ve kterém trefně popisuješ svoje pocity a emoce. To by dokázal málokdo. Zkusím vzít tvůj dopis po částech. V té první se popisuješ, jako divná a že se neumíš chovat ve větší společnosti. To se hodně stává lidem, kteří si málo věří a trpí malým sebevědomím. Aby svůj stud a malou sebedůvěru schovali, častokrát nenechají druhého domluvit (chtějí reagovat okamžitě), snaží se být vtipní a podobně. A někomu zkrátka větší společnost vyvolává špatné pocity, nedělá mu dobře (má rád soukromí). Svoje chování si uvědomuješ (to je první krůček k úspěchu), takže na něj můžeš myslet. Až zase objeví podobná situace, zaměř se na to, abys druhého nechala domluvit – třeba začni v duchu počítat anebo měj v kapse malé gumové kolečko, které budeš mačkat. Tím se uklidníš. Píšeš také, že jsi v duchu smutná a nešťastná. Zkus se zamyslet a pojmenovat si, co tvůj smutek způsobuje. Jsi nespokojená se svým vzhledem? S kamarády? V rodině? Až to budeš vědět, můžeš se na to zaměřit – změnit účes, začít cvičit, promluvit si s kamarády, s rodiči atd. Každý den si večer vzpomeň na to, co bylo hezké a co se ti povedlo. Věřím, že se brzy všechno změní. Mourrison

Sdílej

21. března 2017

Rodiče mě nutí lhát, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na takovou tajnou věc. Máma a táta říkaj, že nemáme žádný peníze a že děda je bohatej. Vždycky, když něco chci, tak mi říkaj, ať zavolám dědovi, ale že nesmím říct, že to říkali oni. Děda jim někdy peníze dá a někdy nedá a já nevím proč. Mám dědu rád a nechci mu lhát, ale když tu věc fakt chci, tak mu lžu. Pak mě to to trápí. Co mám dělat?

Chci pracovat v zahradnictví, ale nechci zklamat rodiče

Ahoj Mourrisone, máma a táta mají vysokou školu a strašně by si přáli, abych ji taky vystudovala. Jenže mně se nechce učit, navíc mám hrozně ráda kytičky a chtěla bych pracovat někde v zahradnictví. Vždycky když jdu ze školy, tak se zastavím v jednom u našeho baráku a je mi tam dobře. Co mám dělat, když nechci naše zklamat? Gábina

Mohu si vydělávat prodejem svých výrobků?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se na něco zeptat. Chtěla bych si vydělat na dárky na vánoce, a tak jsem začala dělat takové malé andělíčky z korálků. Myslíš, že bych je mohla prodávat? Ptám se proto, že tady píšeš, že brigády jsou u nás povolený od 15, a mě je teprve 14. Díky, Fanynka

Na chvíli jsme se rozešli a já to nezvládla

Ahoj Mourrisone, Mám takového kamaráda, budeme mu říkat Lukáš. Lukáš je hrozně vřelý člověk, a můj nejlepší kamarád. Abych zkrátila příběh, asi před rokem a půl jsme se nějak víc začali bavit, a asi před 10 měsíci mi řekl, že mě miluje (předpokládala jsem, že platonicky) a od té doby to často říkal. Já jsem nechtěla nějak spěchat a nejdřív jsem si to chtěla promyslet. Ale on mě tak často objímal, byl ke mně tak milý, že bylo nemožný se nezamilovat. Tak jsem mu to řekla taky. Chvíli to bylo fakt super. Ale potom jsem si začala všímat, že je ovlivněn spolužáky, a dělá si srandu z jiných a děla absolutně neakceptovatelný „vtipy". Vždycky jsem mu to řekla, on se omluvil a pak zase. Jednou to ale opravdu přehnal a tak jsem mu napsala. A tentokrát mi fakt neslušně napsal, ať se do toho nepletu a že jsem... Hodně mě to zamrzelo a hodně jsem brečela, a litovala jsem, že jsem se kdy zamilovala do takového idiota. Ale nebavit se s ním mi fakt nedělalo dobře, nemohla jsem spát ani jíst, smát se, a obecně jsem byla úplně bez energie. Chyběl mi. A dneska už jsem byla úplně na pokraji sil, a řekla jsem si, kašlu na to, a o přestávce jsem za ním šla a řekla jsem mu, že mi chybí. On mě objal, řekl mi, že mě miluje a wow všechno bylo vyřešeno. Ale mně to přijde šíleně nedořešený, a mám pocit, že jsem to úplně pokazila. Mám pocit, že mě doopravdy nemiluje, že to jen tak říkal, protože celou dobu co jsme se nebavili, to vypadalo jako by mu to bylo úplně jedno. Mrzí mě ta situace, a myslím si, že jsem to vyřešila špatně, ale zároveň to bez něho vůbec nedávám. Omlouvám se za dlouhý vzkaz. Maruška, 14 let

Archív