Mikrosvět hmyzu je stejně bohatý a pestrý jako svět velkých zvířat. Mezi hmyzem a dalšími drobnými živočichy - bezobratlými i obratlovci - najdeme dravé šelmy ibezbranné oběti, samotářské podivíny i rozsáhlá společenství s komplikovanou sociální strukturou. Za jedněmi z nejschopnějších hmyzích dravců, svižníky, nemusíme jezdit nijak daleko.
Mikrosvět hmyzu je stejně bohatý a pestrý jako svět velkých zvířat. Mezi hmyzem a dalšími drobnými živočichy - bezobratlými i obratlovci - najdeme dravé šelmy ibezbranné oběti, samotářské podivíny i rozsáhlá společenství s komplikovanou sociální strukturou. Za jedněmi z nejschopnějších hmyzích dravců, svižníky, nemusíme jezdit nijak daleko.
Konečně ho vidím. Splývá s barvou písku a připomíná jeden z mnoha okolních kamínků. Přesto na své maskování nespoléhá a natočen hlavou ke mně mě bedlivě pozoruje. Je k tomu výborně vybaven, složené oči zaujímají téměř polovinu hlavy a umožňují mu dokonalý přehled o všem, co se hne v jeho blízkosti. Teprve teď, zblízka, je patrné, že domnělá moucha je ve skutečnosti brouk - jemně stavěný, s dlouhýma nohama, na nichž neklidně pobíhá po písku. Světle hnědé krovky lehce opalizují do zelena, svítí na nich bílá kresba. Brouk se po chvilce uklidní a začne se věnovat okolí. Pobíhá po písku, zastavuje se a rozhlíží. Pak prudce vzlétne a vzápětí zase padá k zemi - jako dravá šelma dopadá na nic netušící saranči a chvilku s ní zápasí, než jí mohutná kusadla doslova ustřihnou hlavu... Prudký skok po kořisti větší, než je on sám, dal broukovi v mnoha jazycích jméno "tygří brouk". My mu pro jeho hbité pohyby říkáme svižník a odborníci ho znají pod půvabným latinským jménem Cicindela.
Svižníci jsou samostatnou skupinou střevlíkovitých brouků ( Carabidae ). U nás jich žije osm druhů, které jsou si vzhledem dost podobné - mají charakteristický tvar těla, dlouhé běhavé nohy, velké oči a v poměru k velikosti hlavy doslova obrovská kusadla. Všichni střevlíci jsou draví, ale svižníci jsou mezi nimi loveckou elitou, málokterý střevlík je k lovu vybaven tak všestranně a dokonale.
Na rozdíl od velkých střevlíků (rod Carabus ) jsou svižníci denní lovci, kteří se orientují výlučně zrakem (střevlíci čichem). Zatímco velcí střevlíci neumějí létat, svižníci jsou hbití letci, kteří za letu skutečně připomínají mouchy. Ale nevzdali se ani rychlého pohybu po zemském povrchu - rychlý běh je ostatně pro všechny střevlíkovité typický. Oba způsoby pohybu přitom svižníci využívají při lovu. Dokonale létat však umí i mnoho malých střevlíčků, stejně jako svižníci loví ve dne a výborně běhají... Ale jen málokterý z nich je vybaven tak strašlivými kusadly, s jejichž pomocí uloví i mnohem větší kořist, než jsou oni sami (s výjimkou velmi blízce příbuzných krajníků - rod Calosoma -, kteří ovšem loví především housenky v korunách stromů).
Svižníci doslova milují slunce - jakmile se sluníčko ukryje za mrak, rychle ztrácejí zájem o cokoliv, a pokud je mrak větší, začnou se stahovat do svých podzemních úkrytů. Nejaktivnější proto bývají okolo poledne - ráno své úkryty opouštějí teprve ve chvíli, kdy se půda prohřeje, a když slunce odpoledne začne ztrácet sílu, znovu se do nich vracejí. Z téhož důvodu jsou jejich domovem taková místa, kam má slunce volný přístup - okraje lesů a lesní paseky, cesty a osluněné meze a stráně, ale také zdánlivě nehostinné pískovny, písčité břehy potoků a řek (některé druhy svižníků žijí i na mořských plážích), železniční náspy ap. Kromě tepla jim podobná místa navíc umožňují rozhled potřebný k lovu - jakmile začne místo zarůstat trávou nebo dokonce křovinami, většina druhů svižníků je opouští. Kromě nezarostlého terénu je však podmínkou i vhodná půda - svižníci musejí být schopni vyhrabávat v ní své úzké nory, hutná jílovitá půda těmto křehkým broukům proto příliš nevyhovuje. Ideální je pro ně jemný sypký písek, většinou však musejí volit nějaký kompromis - písčitohlinité půdy, lehké hlíny a spraše, písčité oblasti borových lesů... Právě na takových místech se u nás se svižníky nejčastěji setkáme.
SMRTELNÁ PAST V PÍSKU
Larvy svižníků jsou stejně dravé jako jejich rodiče, mají však zcela jinou strategii lovu. Nejsou totiž příliš pohyblivé (na rozdíl od larev ostatních střevlíků, které běhají a kořist aktivně hledají), a navíc jsou měkké a snadno zranitelné. Svá tělíčka proto ukrývají v úzkých chodbičkách v písku či zemi. Jedinou silně obrněnou částí jejich těla je hlava s mohutnými kusadly sloužícími jako železa (dnes zakázaná past na zvěř). Hlavou larvy pevně uzavírají chodbičku a navrch se často ještě maskují vrstvičkou písku. Běda však živočichu, který nastraženou "past" přehlédne a příliš se přiblíží nebo dokonce na skrytá "železa" vstoupí - obrovská kusadla ho uchvátí a vtáhnou do země.
Larvě slouží k ochraně ještě jeden patent - z její chodbičky ji prakticky nelze vytáhnout. Larva má totiž zvláštní tvar - je v hrudní části jakoby zalomená a sklerotizovanými články se vzpírá o protilehlé stěny chodbičky. Zalomení larvy ale zároveň funguje jako pružina - v případě potřeby může larva vymrštit přední část těla z chodbičky a uchvátit ikořist, která nastraženou past minula.
PARADOXY
Pro svižníky (zejména C. hybrida ) milující nezarostlá písčitá místa jsou ideálním domovem mnohé vojenské úvozy - neustále rozrývaná zem zbavovaná porostu. A tak postupné odzbrojování a likvidace vojenských cvičišť paradoxně škodí svižníkům - ubývá tak míst vhodných pro jejich život.
NEPŘÁTELÉ SVIŽNÍKŮ
Svižníci, ač sami dravci, slouží jako kořist mnoha živočichům. Na stejných místech obvykle žijí i teplomilné ještěrky, které se nijak nezdráhají pohltit dravého brouka. Také mnozí hmyzožraví ptáci mají svižníky na svém jídelním lístku - mohutná kusadla jsou svižníkům iv tomto případě k ničemu a tenké pružné krovky je také neochrání.
NAŠI SVIŽNÍCI (r. CICINDELA)
Ze zmíněných osmi druhů svižníků lze čtyři považovat za běžné. Až na výjimky nemají naši svižníci česká jména.
* C. sylvatica - velký čokoládově hnědý svižník s bílými skvrnami na krovkách a kovově fialovým až zelenofialovým tělíčkem obývá paseky v borových lesích v písčitých oblastech našich pískovcových oblastí
* C. silvicola (svižník lesní) - druh podobný předchozímu, krovky však mají zelenavý nádech. Obývá teplé lesy v podhůří a v pahorkatinách
* C. campestris (svižník polní) - náš nejrozšířenější druh má svítivě zelené krovky s bílými tečkami. Žije v otevřených biotopech od nížin po hory, na lesních i polních cestách, na mezích, náspech ap.
* C. hybrida - má béžové krovky s bílými skvrnami a jeho domovem jsou výhradně suché nezarostlé nebo málo zarostlé písčiny, vřesoviště ap.
* C. arenaria - zbarvením podobný předchozímu, ale drobnější vzácný druh obývající teplá písčitá místa
* C. soluta - teplomilný druh z podunajských písčin, k nám zasahuje jen na jižní Moravu
* C. germanica - drobný, zeleně zbarvený druh, jehož domovem jsou na rozdíl od našich ostatních svižníků hlinité zatravněné půdy v teplých oblastech - pastviny, okraje polí ap.
* C. littoralis nemoralis - druh, který je sice řazen do naší fauny, doma je však spíš v jižní Evropě, obývá písečné pláže, často i mořské.
