Ankari wa Kifaru - tak nazývají ve východní Africe přibližně dvaceticentimetrového ptáčka s nápadně červeným nebo žlutým zobákem, který si spokojeně vykračuje po zádech nosorožce. Tu a tam klovne do záhybu kůže, zatímco jeho druhové se prohrabávají tlustokožci v uchu, další se činí na jeho ocase nebo ve slabinách. Nosorožec stojí nepohnutě v krajině, jen tu a tam opatrně skloní hlavu a uškubne pár trsů trávy. Nechce své opeřené přátele vyplašit. 
Ankari wa Kifaru znamená v překladu strážce nosorožce, ale zoologové znají tyto podivuhodné ptáky z příbuzenstva špačků pod jménem klubák žlutozobý nebo klubák červenozobý (Buphagus africanus nebo B. erythrorhynchus). Oba druhy jsou si velmi podobné a mají nezvyklou životní strategii - veškerou potravu i další důležité prvky pro svůj život nalézají na tělech velkých savců: žiraf, zeber, prasat bradavičnatých, antilop či kaferských buvolů. Dokonce i na domácím skotu Masajů. Pečlivě prohlížejí každý kousek kůže svého hostitele a nepřehlédnou jediné klíště zakousnuté v kůži, mouchu poletující kolem hlavy ani muší larvy, které se vyvíjejí v otevřených ranách. Na hřbetech velkých savců se odehrávají ptačí zásnuby i páření, a když přijde čas stavět hnízdo, nechybějí v něm zvířecí chlupy vyškubané přímo ze zad hostitelských zvířat. K tomuto životu jsou klubáci dokonale přizpůsobeni - mají dlouhý ostrý zobák, kterým snadnou vytahují zakousnutá klíšťata či hmyz z úkrytů v srsti a záhybech kůže, a silné drápy, jimiž se na kůži savců snadno udrží.
Výhody pro obě strany
Na první pohled je zřejmé, jaké výhody plynou z tohoto soužití pro každou ze zúčastněných stran. Klubáci mají přímo pod sebou bohatě prostřený stůl, ale mimo potravu zde získávají i hnízdní materiál. Velcí savci jsou naopak zbavováni obtížných parazitů, kteří je nejen obtěžují, ale také oslabují a snižují jejich životaschopnost. Kromě toho jsou ptáci skutečnými strážci svých hostitelů: přiblíží-li se nějaké nebezpečí, okamžitě spustí pronikavý poplašný křik. Že je křik skutečně určen těmto zvířatům dokládá skutečnost, že ptáci necítí potřebu někoho varovat a zůstávají zticha pokud se nebezpečí blíží v okamžiku, kdy sedí v koruně stromu u svého hnízda. Obě skupiny se tak vzájemně dobře doplňují - klubáci poskytují svůj dokonalý ptačí zrak, savci zase střeží okolí dobře vyvinutým čichem a jemným sluchem.
"Odvšivovací stanice"
Na korálových útesech žijí malé modrobíle pruhované rybky pyskouni (rod Labroides). Jejich domovy jsou doslova magnetem pro ostatní obyvatele útesu. Připlouvají sem velké dravé ryby i drobní neškodní sousedé, ryby samotářské i ryby společenské. Po-staví se se široce roztaženými ploutvemi před domácího pána a nehybně vyčkávají. Někdy roztáhnou i skřele a dokořán otevřou hrozivou zubatou tlamu. Pyskoun se však nezalekne, dobře ví, co to znamená. Okamžitě opustí svůj úkryt a zmizí v tlamě, aby svému zákazníkovi vyčistil zuby. Pak bezpečně opustí hrozivě vyhlížející chřtán a věnuje se povrchu těla - i ryby totiž trpí řadou vnějších parazitů a malí pyskouni je jich účinně zbavují. Své čističe mají i mnozí další mořští tvorové, např. mořští ježkové poskytují drobným rybkám bezpečný úkryt mezi svými bodlinami, rybky za to nemotorného živočicha zbavují různých kazících se zbytků potravy, řas a udržují jeho brnění v čistotě.
Černí pasažéři
Ne vždy jde při soužití opeřenců a savců o symbiózu. Zcela běžný je obrázek bílých volavek vezoucích se na hřbetě slona, nosorožce či buvola. Volavky samozřejmě nepohrdnou hmyzem vyplašeným z trávy a občas sezobnou i nějaké to klíště, ale hlavní je pro ně výhled z vyvýšeného místa, který jim jejich hostitelé umožňují, a možná je využívají i jako levný dopravní prostředek. Podobní "chytrolíni" samozřejmě žijí i v mořích - vedle užitečných pyskounů tu najdeme např. štítonoše (rod Echeneis), kteří se dokonce vybavili speciální přísavkou, aby mohli rychle cestovat přisátí na tělech nejnebezpečnějších obyvatel moří, velkých žraloků. Ti jim neposkytují zdarma jen dopravu a bezpečí před nepřáteli, ale také dostatek potravy. Žraloci trhající ulovenou kořist totiž polykají jen velké kusy, zatímco množství drobných zbytků klesá ke dnu. Právě na ně štítonoši čekají - mají tak zajištěnou hostinu bez práce a riskantního lovu.
Z KLUBÁKŮ UPÍŘI?
Klubáci byli mnohokrát pozorováni při poněkud krvelačné činnosti - když objevili na těle svého hostitele zaschlou ránu, rozklovali stroupek a pak pili vytékající krev. Vědci se domnívají, že podobně mohla vzniknout i zvláštní potravní specializace upírů. Původně hmyzožraví netopýři možná lovili na tělech poraněných zvířat hmyz, který naletoval na otevřené krvácející rány. Tady upíři poprvé ochutnali krev, která se postupně stala pravidelnou součástí jejich jídelníčku, až nakonec zcela převládla.
