Když něco začíná slovy "Bylo nebylo...", můžete vsadit boty, že to je pohádka, kde se nejspíš objeví mnoho nadpřirozených bytostí, hrdinové budou čelit nejrůznějším nebezpečenstvím, ale nakonec všechno dobře dopadne. Zatímco pohádky se ale většinou odehrávají "někdy dávno" a "kdesi daleko", děj Nepohádky je zasazen do současnosti a přesouvá se z Prahy do Plzně anebo do Krkonoš, zkrátka na místa, která dobře známe - jenom nás třeba nikdy nenapadlo, že ještě dnes bychom tam mohli potkat skřítky a víly, nebo dokonce samotného Krakonoše (i když notně otráveného přívalem turistů).
Bez fantasie to nejde
Člověk se s fantastickými bytostmi potkává neustále, jen si jich málokdy všimne. Aby je mohl vidět, potřebuje fantazii, potřebuje umět snít, jako to umějí většinou jen děti. Hrdina Jáchym je už sice dospělý, jeho syn má ale
rakovinu a Jáchym, aby ho rozptýlil, mu vypráví vymyšlenou báchorku o skřítkovi, kterého potkal. Tahle jiskřička fantazie stačí na to, aby se mu jeden takový skřítek zjevil a začal mu dělat ze života peklo. Nejdřív mu slíbí, že v pohádkové zemi Utopii najdou lék na rakovinu, pak se ale ukáže, že Jáchyma potřebuje i kvůli něčemu jinému. V Utopii se kují pikle, chystá se revoluce, král ztratil syna a situace v zemi spěje k tragédii. Pomoc ze světa lidí je možná poslední naděje.
Zamotané čtení
Příběh se bude líbit milovníkům městské fantasy, kde se realita prolíná s vybájeným světem nadpřirozených bytostí. Chvílemi je sice docela náročné se v ději zorientovat (prolínají se tu dva různé příběhy), ale jinak má švih a místy i vtip. Je znát, že autor má zkušenosti spíš s psaním povídek než dlouhých románů. Mnohé z kapitol tvoří jakoby samostatné příběhy, které v celkovém ději vlastně ani nemají význam. Ale i když má kniha několik slabších míst, celkově se čte dobře.
Ilustrovala Jiřina Kmínková, vydalo nakladatelství Straky na vrbě, 384 stran
