Osmý div oceánu

Osmý div oceánu
Sdílej
 
Až z Měsíce je vidět jeden z nejpozoruhodnějších přírodních útvarů naší planety - Velký bariérový útes.

Táhne se v délce více než 2000 km podél severovýchodního pobřeží Austrálie a jeho celková plocha zaujímá prostor 37 000 čtverečních kilometrů. Zdá se téměř neuvěřitelné, že tak ohromující stavba je dílem nepatrných tvorečků, z nichž většina měří jen pár milimetrů, a kteří jsou vybaveni tou nejprimitivnější nervovou soustavou.

Atol •  spi-film.cz

Žahavé buňky nestačí

Tito nepatrní tvorečkové patří do příbuzenstva sasanek, medúz nebo třeba našich nezmarů, tedy do příbuzenstva žahavců. Ale zatímco mnohé medúzy či sasanky ubrání svá měkká těla žahavými chapadly, drobní korálnatci, ač také vybaveni chapadélky se žahavými buňkami, jsou vůči predátorům mnohem bezbrannější. Aby se chránili, obalili svá tělíčka vápnitou schránkou, podobně jako se naši hlemýždi skrývají v ulitě, kterou si sami budují z uhličitanu vápenatého. A protože v množství je síla, začali se korálnatci ještě navíc sdružovat do kolonií.

Spolutvůrci útesu

Korálnatci se v kolonii množí převážně nepohlavně, pučením. Nový jedinec (geneticky totožný s původním) se odškrtí, osamostatní a začne si hned vedle svého "rodiče" budovat svou vlastní schránku, kterou s ní pevně spojí. Tím se kolonie rozrůstá, korálový útes se zvětšuje. Pro budování schránky však živočich potřebuje nejen uhličitan vápenatý, ale také dostatek energie, kterou nedokáže získat pouze z potravy. Navázal proto výhodnou spolupráci se zelenými rostlinami, drobnými řasami zooxantelami, které jsou schopné vyrábět z minerální látek jednoduché cukry, zdroj energie. Korálový polyp zase poskytuje zooxantelám bezpečný úkryt ve svém těle a také hnojivo v podobě dusíkatých zplodin svého trávení. Toto soužití má ovšem jednu podmínku - jako všechny zelené rostliny potřebují i zooxantely k fotosyntéze sluneční světlo. A to v oceánu sahá nanejvýš do hloubky 40 - 50 m.

Dům na hřbitově

Korálnatci mohou svůj útes budovat všemi směry, do stran, do výšky, dokonce i dolů. Nové přírůstky ovšem dříve či později zastiňují část útesu pod sebou a ta postupně bez světla, které potřebují ke svému životu zooxantely, odumírá. Mimo to ani skalnaté podloží, na kterém je útes vybudován, nebývá stabilní, často se pozvolna potápí, takže i tady korály, které se ocitly v hloubce větší než 50 m, odumírají. Ale noví jedinci stačí budovat svoje schránky dostatečně rychle, korálový útes tak narůstá do výšky a jeho živá část stojí na mrtvých korálech předků.

Kde žijí

Oblasti výskytu korálových útesů •  wikipedia.org


Kromě dostatku světla potřebují koráloví polypi ke svému životu také čistou vodu, jejíž teplota neklesá pod 20 oC, proudění, které jim přináší potravu, a místo chráněné před vlnobitím, které může jejich křehké stavby polámat. Takových oblastí není na světě mnoho a všechny leží v mělkých tropických nebo subtropických vodách. Nejvíc korálových útesů tak najdete v Indickém oceánu, v pásu táhnoucím se od Rudého moře až po Indonésii, na tuto oblast navazují útesy v Tichém oceánu od Filipín po východní Austrálii. Atlantský oceán naopak korálům příliš nesvědčí, daří se jim pouze v Karibské oblasti.

Proměny útesů

Velká část korálových útesů se nachází v oblastech s vysokou sopečnou aktivitou, kde se z oceánu čas od času vynoří nový ostrov sopečného původu. Jeho pobřeží je ideálním místem pro vznik nové kolonie korálů. Pokud se korálnatci šíří směrem ke břehu, vytvářejí tak tzv. lemový útes, který navazuje přímo na pobřeží. Když se ale rozrůstají do volného moře a od pobřeží je dělí širší pás hlubší vody (tzv. laguny), vytvářejí bariérový útes. Ten nemusí lemovat jen ostrovy, ale celé úseky pobřeží, jako je tomu v případě Velkého bariérového útesu. Sopečné ostrovy nebývají stálé, sopka se zvolna potápí, až zmizí pod hladinou. Pokud byl ostrov lemován bariérovým útesem, tato bariéra zůstává na svém místě a obklopuje mělkou lagunu, která vznikla na místě původního ostrova. V oceánu tak vznikl nový atol.

Ostrov může vzniknout i ze samotného útesu - vlnobití odlamuje jeho nejméně ponořené části, drtí úlomky odumřelých korálů a dalších živočišných schránek na jemný písek, který ukládá jako závěje do puklin a průlivů chráněných před vlnami, až tu náhle vznikne mělká písčina nebo dokonce nízký korálový ostrov. Mnohé z těchto ostrovů časem zarostou vegetací, osídlí je ptáci a další živočichové. Existence takového nízkého korálového ostrova však není jistá - náhlá vlna tsunami nebo silnější hurikán ho mohou zase spláchnout.

Typy korálů

Korálové útesy tvoří druhy tzv. tvrdých korálů, tj. takových, které mají vnější vápnitou schránku. Na útesu ale najdete i řadu korálnatců, kteří pevnou schránku nevytvářejí - ti patří do skupiny tzv. měkkých korálů. Přesto nejsou zcela bez opory, svou nosnou konstrukci ale skrývají uvnitř - ukládají ve svých tkáních drobné jehličky uhličitanu vápenatého, tzv. sklerity. Některé měkké korály jich mají tolik, že jsou nakonec tvrdší, než ti s vnější schránkou. Nejznámějším z nich je nepochybně korál červený, jeho vnitřní "kostra" je tak tvrdá, že se využívala (a občas dodnes využívá) k výrobě šperků.

Život na útesu

Atol •  shutterstock.com

Korálový útes je hned po tropickém pralese místem s největším druhovým bohatstvím života. Je to nesmírně pestrobarevný svět a své půvaby neskrývá tak úzkostlivě, jako tropický prales. Samotné korály se za pomoci symbiotických řas vyzdobily nejrůznějšími barvami, ale útes oživuje i množství dalších žahavců jako jsou různobarevné sasanky, pérovníky nebo medúzy, usazují se na něm barevné mořské houby, hvězdice a ježovky, množství pestrých krabů a dalších korýšů bizarních tvarů, či úchvatní mořští plži. Pozadu nezůstávají ani ryby, většina jich hýří barvami, jaké na souši jen stěží najdete. Na útes ale připlouvají i další mořští obyvatelé - doma jsou tu mořské želvy, ve stínech temných zákoutí se skrývají dravci, jako jsou kanicové či žraloci. Není divu, že většina korálových útesů světa je dnes vyhledávaným cílem turistů - amatérských potápěčů. Všichni chtějí vidět tu krásu, než zmizí...

Korály v ohrožení

Korálnatci a korálové útesy patří k nejstarším organismům na Zemi - byly tu již před 600 miliony lety. Dávné korálové útesy najdete dokonce i na území naší republiky. Zdálo by se tedy, že jsou věčné. Bohužel, není tomu tak. Ohrožují je dokonce i ti výše zmínění turisté, kteří z neopatrnosti nebo i záměrně odlamují celé kusy korálů, jež rostly třeba desítky až stovky let. Korály ale ohrožují i rybáři a lovci, kteří je prodávají turistům jako suvenýry. Největší nebezpečí pro korálové útesy však představují změny v oceánech. Jejich znečištění či oteplování moří má za následek to, že koráloví polypi odvrhnou zooxantely, bez nichž ztrácejí barvu (tzv. vybělují) a následně umírají. Většina korálových útesů je proto dnes přísně chráněná, Velký bariérový útes je zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO a všechny druhy korálů jsou zapsány v Červené knize ohrožených zvířat.

Tajemství hlubin

Maledivy tvoří typické nízké korálové ostrovy •  wikipedia.org

Moře má pro nás neustále připravené nějaké překvapení. Jedním z nich může být existence korálových útesů, které nevyžadují světlo a teplo. Právě naopak, korálnatci, kteří je vybudovali, žijí ve věčné tmě, ve vodě, jejíž teplota se pohybuje od 4 do 13 oC a kde barvy ztrácejí význam. Přesto jsou hlubokomořské korálové útesy stejně rozlehlé a bohaté na život, jako ty z mělkých vod. Protože se však vyskytují v hloubkách kolem 1000 m a možná i větších, víme o nich zatím jen málo. Koráloví polypi žijící ve věčné tmě samozřejmě nemohou využívat zooxantely k získávání živin, musejí se proto uživit vlastními silami. Vědci v posledních letech zjistili, že v jejich životě možná hrají významnou roli bakterie, které zpracovávají ze dna unikající uhlovodíky jako je např. metan. Tyto bakterie by tak mohly stát na počátku hlubokomořského potravního řetězce a být hlavním zdrojem energie pro korálnatce.

Klíčová slova:
atol, utes, ocean
 

Články odjinud