Na rozdíl od kobylek, cvrčků či sarančí, které vyluzují zvuky třením určitých částí těla o sebe (zadních končetin o křídla či křídly navzájem o sebe), u cikád lze mluvit spíš o jakési obdobě bubnování. Zvukotvorný orgán leží po obou stranách prvního zadečkového článku, tvoří ho pružná destička, tzv. tymbál.
Na každý z nich se upíná silný sval, který ho svými stahy prudce rozkmitá (dosahuje rychlosti až 600 kmitů za vteřinu) podobně, jako se úderem rozkmitá blána bubínku. Jako ozvučná komora slouží silně zvětšené vzdušnicové vaky, které vyplňují prakticky celý zadeček cikády. Každý druh cikády „bubnuje“ v trochu jiné tónině a v jiném rytmu, což zaručuje, že se k páření sejdou jedinci stejného druhu.
Pokud jste nikdy žádnou cikádu neslyšeli, poslechněte si, jak se ozývá severoamerická cikáda Tibicen tibicen (příbuzná naší cikádě viničné):
A takový „rachot“ spustí sedmnáctileté cikády, když se do zpěvu pustí všechny najednou:
U nás můžete v nejteplejších oblastech zaslechnout zpěv cikády chlumní. Tady se můžete podívat, jak vypadá a poslechnout si ji:
