Požáry v přírodě nejsou nic nového, jsou její nedílnou součástí miliony let. Jenže v posledních desetiletích je požárů mnohem víc, zasahují větší území, trvají déle, jsou intenzivnější a často hoří i tam, kde to dosud nebývalo běžné. Je jich tolik, že vědci začali toto nové období plné ohně nazývat pyrocénem (z řeckého slova pyros = oheň).
Příroda se umí přizpůsobit i ohni
V oblastech, kde se požáry pravidelně po celá staletí opakují, se jim příroda, především rostliny, které nemohou před ohněm utéct, přizpůsobila. U rostlin se vyvinula řada „ohnivzdorných“ strategií. Počínaje extrémně silnou borkou na kmenech stromů, která uchrání vnitřní pletiva před žárem, až po semena chráněná tak tvrdou slupkou, že často ani nemohou vyklíčit, dokud je nesežehne plamen. Ale jak jsou na tom živočichové, zda se i oni přizpůsobili, to donedávna nikdo moc nezkoumal.
Náročný výzkum překvapil vědce
Do náročného výzkumu se pustil mezinárodní tým vědců z mnoha oborů. Vzhledem k rozmanitosti živočišné říše a rozdílným podmínkám, v nichž požáry vznikají a šíří se, není možné, aby odpovědi přinesla jediná studie. Shromáždili a shrnuli proto výsledky více než stovky jednotlivých studií z posledních let, které se tomuto tématu věnovaly. Vědci byli překvapeni, že u mnoha druhů proběhlo jejich přizpůsobení opakovaným požárům rychleji a účinněji, než předpokládali.
Požárová naivita
Ze studie vyplynul očekávaný závěr: Mnohem lépe jsou na oheň připravení živočichové z oblastí, kde se požáry pravidelně opakují. Vyvinuly se u nich smysly, které je včas varují – cítí kouř, zvyšující se teplotu, slyší praskání ohně.
Naproti tomu v oblastech, kde jsou požáry novinkou, živočichové na varovné signály nereagují: vědci toto chování nazvali „požárovou naivitou“. Jako příklad uvádějí paještěrky alžírské (Psammodromus algirus) z jižního Španělska. Populace obývající často hořící makchiové porosty se před ohněm stačí ukrýt, zatímco populace obývající pobřežní písčiny, kde jsou požáry neobvyklé, sice kouř také cítí, ale nepřiměje je to k hledání úkrytu.
Evoluční past
Nejčastějším přizpůsobení, které zvířatům v požárových oblastech zachraňuje život, je změna chování. Jakmile je smysly před ohněm varují, utečou nebo se ukryjí na místo, kam plameny nedosáhnou. Někdy se ale toto chování stane tzv. evoluční pastí.
Do takové se dostala australská agama límcová (Chlamydosaurs kingii), která hledá bezpečí před ohněm v korunách nejvyšších stromů. Jenže v oblastech, kde se v posledních letech rozšířila až 4 m vysoká invazní tráva vousatice (Andropogon gayanus – tzv. gamba tráva), plameny šlehají až do korun stromů a mnoho agam zahyne. Jsou tak vystaveny novému evolučnímu tlaku, aby přežily, budou muset svou strategii změnit.
Změna barvy
Dalším přizpůsobení častým požárům je změna barvy. Světle zbarvení živočichové jsou totiž na černém spáleništi nápadní a snadno se stávají kořistí predátorů. Netrvá proto dlouho a v jejich populaci začnou převládat jedinci tmavé barvy. Typickým příkladem je severoamerická veverka liščí (Sciurus niger). Na spáleništích a místech, kde pravidelně hoří, je většina těchto veverek černá. Ve světlém lese je ale černá veverka příliš nápadná, proto, jakmile se začne vegetace obnovovat, převládne v populaci její světlá forma.
Oheň pro larvy
Řada živočichů se požárům přizpůsobila natolik, že jsou na nich závislí. Vědci nejčastěji zmiňují krasce ohňového (Melanophila acuminata), který požáry potřebuje pro své rozmnožování. Vajíčka totiž klade do ohněm obnažených kořenů borovic a dalších jehličnanů, a to často v okamžiku, kdy v okolí ještě stále hoří. K vyhledávání vhodných spálenišť se mu na spodní straně hrudi vyvinuly tepločivné receptory, díky kterým je schopen ucítit požár až na vzdálenost několika desítek kilometrů.
Ztráta proměnlivosti
Zcela likvidační však mohou být požáry pro druhy, které obývají jen velmi malou oblast. To je třeba případ australského pokřováčka modrohrdlého (Stipiturus mallee), který žije na velmi malém území jihovýchodní Austrálie a je vázán na porosty tzv. dikobrazí trávy (Trioda scariosa). Pokřováčci jsou navíc velmi špatní letci, takže se jim málokdy podaří před ohněm uletět. Když vědci zkoumali jejich populaci, ukázalo se, že se jejich genetická proměnlivost po nedávných rozsáhlých požárech buše snížila natolik, že to ohrožuje jejich další přežití.
Oheň i pomáhá
Ztráta genetické proměnlivosti hrozí i druhům, které sice obývaly rozsáhlou oblast, ale požáry ji roztříštily na malé izolované ostrůvky. Požáry západoamerických pobřežních pelyňkových porostů, které jsou domovem střízlíka kaktusového (Campylorhynchus brunneicapillus) rozdělily jeho populaci a znemožnily tak výměnu genů mezi nepříbuznými jedinci. I je tak ohrožuje nízká genetická proměnlivost.
Jinde naopak oheň pomůže. Populace kriticky ohroženého modráska Icaricia icarioides z Yosemitského národního parku začala po požárech vzkvétat. Nejenže se po vymizení lesa mohly propojit izolované populace, ale na vypálených místech se rozrostl vlčí bob (r. Lupinus) jehož listy se živí jeho housenky.
Pomoc s ochranou zvířat
Výsledky této studie jsou klíčové pro ochranu živočichů v oblastech, kde často hoří. V místech, kde spáleniště rozdělují a izolují malé populace, mohou vědci vytvářet koridory, které je propojí. Existují už i pokusy s vypouštěním jedinců, u kterých se již vyvinulo přizpůsobení k častým požárům, do oblastí, kde žijí populace téhož druhu, ale dosud na oheň nereagující. Jejich potomci začnou toto genetické přizpůsobení šířit a populace se ohni naučí mnohem rychleji vyhýbat.
Jak uniknout před ohněm?
Zaspat celý požár!
Zcela originální strategii, jak uniknout před ohněm, zvolily australské vakomyši rodu Antechinus. Požár přečkají ve svém podzemním doupěti v tzv. torporu, stavu podobnému zimnímu spánku, kdy sníží své tělesné pochody na minimum. Setrvají v něm po celou dobu požáru a ještě nějakou dobu poté, co plameny uhasnou. To proto, aby se vyhnuly predátorům, pro které jsou na povrchu zbaveném vegetace příliš nápadné.
