Konec ledna. Krátký pohled z okna – šedivé, olověné mraky, dva stupně nad nulou. „Jak je tam?“, ptá se Kryštof. „Jako včera touhle dobou.“ „Zase ten hnus, jo?“ „Jo.“ Očima přejíždím po batohu s foťákem. Ale co už, máme se válet doma? „Co kdybychom vyrazili prozkoumat tu bažinu u rybníka, víš, tu jak jsme ji viděli v létě?“ „No proč ne, máme bídně zahynout v blátě uprostřed divočiny, nebo doma nudou doma, to už vyjde nastejno.“
Kostky jsou vrženy. Bereme si každý na záda batoh s foťákem. „Nezapomeň zase dalekohled.“ „Jo, neboj.“ Bunda, svetr, čepice, na nohy holínky (určitě tam bude mokro) a jdeme. Venku je pěkně vlezlo. Nedá se nic dělat, zahřejeme se pochodem. K místu, ke kterému míříme, je to asi jeden a půl kilometru.
Na lovu s poštolkou
„Podívej, támhle něco letí.“ „Vypadá to jako poštolka.“ „Počkej, podívám se.“ „Jo, je to ona, vyfotíme jí?“ Pomalu se přibližujeme s připravenými fotoaparáty. Na rovné louce jsme dobře vidět a poštolka o nás už určitě ví. Stojí na místě a rychle mává křídly, rozhlíží se, pátrá po hraboších. Mávání přestalo, klesla a popoletěla kousek dál od nás. Znovu se opatrně blížíme, tentokrát to vypadá dobře. Poštolka je k nám zády a zdá se plně zaujatá lovem. Nakropíme tam jednu rychlou sérii snímků a nenápadně mizíme, nechceme pronásledovat chudáka ptáka po celé louce a rušit ho při lovu. Navíc teď v zimě je mu každá troška ušetřené energie dobrá. „Je to z dálky, ale do deníku bude stačit.“, praví Kryštof, když listuje fotkami ve foťáku.
Stezka divočáků
Přicházíme na místo, před námi leží bažina s rákosinou. „Podívej, prasečí stezka.“ „Omrkneme to, jo?“ „Dobře, jdu první,“ Usekávám dvě dlouhé rovné tyče z vrbového keře. V bažině jeden nikdy neví, kdy se začne propadat, s tím už máme své smutné zkušenosti. Jdeme do toho.
Prodíráme se hustou rákosinou zapadanou sněhem. Stébla praskají, lámou se a šustí. Chladný vzduch nás štípe v nose. Máme sníh v holínkách, po kapsách i za krkem. Brrr, to je hnus! Ještěže tu divočáci vyšlapali stezku, dost nám tím usnadnili průchod. Podle stop to vypadá, že to dobře ví i ostatní okolní zvěř. Třeba srnky, jejich stopy se v blátě mísí mezi stopy divokých prasat. Jo jo, každý si rád ulehčí dřinu, když může a divoká prasata jsou silná, ta prorazí cestu rákosím raz dva.
Viděli jsme vydry!
Rákosina končí a blízko nás je břeh rybníka. Najednou uslyšíme hlasité šplouchání. Vodník? Bobr? Vylodění vorvaňů? Prodíráme se rychle zbytkem rákosiny. Stojíme na břehu a nevěříme svým očím. Dvě obrovské vydry skáčou jako delfíni mělčinou směrem od nás. „Dělej, foťák, dělej!“ No, nebyl jsem nejrychlejší, ale jeden vydří zadek na odchodu tu pro vás máme.
Vracíme se podél výpustní stoky z rybníka. V její klidné hladině se odráží vrbové keře. „Podívej, vlny!“ šeptá Kryštof. Automaticky zaklekáváme, foťák v pohotovosti. Může to být kachna, ondatra ... anebo ... Za zákrutem stoky vyplouvá vydra a pluje přímo k nám! Natáčím, ale je hrozně rychlá. Nestíhám zaostřovat, no snad tam něco bude. Nehýbáme se, připlouvá úplně blízko. Zafuní, potopí se a je pryč.
No vida, nechtělo se nám ven, a jak dobře to dopadlo. Vrátili jsme se, nezahynuli jsme v bažině, divočáci nás nesnědli a ta vydra nakonec? Super! Jasně, v české přírodě neuvidíte žirafy a krokodýly, ale žije tu všelijaká pozoruhodná fauna a flóra, která stojí za prozkoumání. „Sem by se stálo za to vrátit a dát sem někam fotopast. Třeba na ty divočáky.“ Takže příště.
