Sportovní lukostřelba je olympijský sport. Střelci nehybně stojí v předepsaných vzdálenostech od barevných terčů, které vypadají pokaždé stejně. Vypuštění šípů z luků opatřených mířidly je pomalý a nesmírně precizní proces. Disciplína, kterou to vyžaduje, si zaslouží obdiv. S lukostřeleckým uměním dávných lovců a válečníků, pro které byla lukostřelba otázkou přežití, to ale moc společného nemá. Jejich odkaz však naštěstí uchovávají tradiční lukostřelci. Za dvěma z nich jsme se vypravili do jihočeských Netolic.
Sláma a seno
Střelnice v centru Netolic vypadá úplně jinak, než byste si asi představovali. Už proto, že se nachází na půdě historického pivovaru. Takže vrzající prkenný podlaha, masivní trámy, lehounké přítmí a občas průlet holuba. Na zadní stěně visí trojice slaměných terčů, dalšími pevnými terči jsou balíky sena, které se dají libovolně přestavovat. K přestavování terčů tu dochází velice často. Její vedoucí, Štěpán Pužej, vidí ideálního tradičního lukostřelce jako člověka schopného zasáhnout cíl za všech možných podmínek. Bez ohledu na to, jestli je vzdálený deset nebo padesát metrů. Jestli leží do kopce nebo z kopce. Jestli na člověka zrovna prší. Jestli stojí, leží nebo se hýbe.
Pohyblivý terč, pohyblivý střelec
I pohyblivý terč na Střelnici na půdě najdete. Je umístěný na rameni kyvadla a zasáhnout jej není nic lehkého. Stejně tak si tu můžete vyzkoušet opačnou situaci, kdy terč stojí, a hýbete se vy. Přesněji řečeno, hýbe se "kůň" - trám zavěšený na lanech, na kterém sedíte. Štěpán jej rozhoupe, vy střílíte. Trefit se je kupodivu jednodušší než střelba na kyvadlo. Jinou variantou pohyblivého střelce je houpačka. Prkno přibité na dřevěný půlkruh, na kterém během střelby vyvažujete rovnováhu. Sportovnímu lukostřelci by z toho všeho možná vstávaly vlasy hrůzou, ale náš lovec či válečník by z takového tréninku musel být nadšený.
Tvar luku
Střelnici Na půdě provozuje společnost Lučištnice. S jejím zakladatelem Petrem Kratochvílem si povídáme o vybavení tradičních lukostřelců. Na prvním místě je samozřejmě luk, který bývá obvykle odvozený od nějakého historického vzoru. Tady hodně záleží na tom, co se komu líbí: U někoho jsou to dlouhé dřevěné luky, kterými se proslavili středověcí lučištníci z Anglie. Tvar dlouhého luku – v podstatě tětivou ohnutý klacek – je také zřejmě prvním typem luku, jaký byli lidé schopni zhotovit. Někdo zase dává přednost kratším a různě zprohýbaným lukům, které se vyrábějí lepením vrstev a tvarově vycházejí z jezdeckých luků asijských nomádů.
Jak si vybrat
Pro výběr luku má Petr jednoduchou radu: Nevybírejte jen podle obrázku a popisu, luk byste si měli před nákupem osahat a nejlépe i vyzkoušet. Jeho rukojeť vám musí pohodlně padnout do dlaně a musíte jej být schopni opakovaně natahovat. Sílu, kterou k nátahu potřebujete, udává takzvaná libráž – číslo v librách, které bývá napsané přímo na luku. Dětem se obvykle doporučuje maximálně 20-25 liber. Problém s libráží však je, že se udává pro nátah 28 palců. Pokud máte nátah kratší či delší, vzniká odchylka. Skytský luk, který používá autorka tohoto článku, má 23 liber. Se svým nátahem z něj však dostane jen 21 liber.
Stejné, ale jiné
Dalším problémem je to, že dva konstrukčně odlišné luky se stejnou libráží se nebudou natahovat stejně snadno. Pokud víte, že na jezdeckém luku se zahnutými konci, které fungují jako páka, utáhnete řekněme 25 liber, vůbec to neznamená, že si v této libráži můžete bez obav koupit dlouhý luk. K vybranému luku by vám prodejce měl doporučit vhodné šípy. Takto by se nemělo stát, že budou "plavat" ve vzduchu nebo se lámat jako sirky.
Pokud opravdu nemáte možnost si luk vyzkoušet a nic jiného než nákup přes internet vám nezbývá, volte raději slabší než silnější luk. Možná z něj šípy nebudou létat tak rychle a s takovým svištěním, ale nezničíte si záda a neutaháte ruku už po několika výstřelech. A to je důležité. Tradiční lukostřelba by vás totiž měla především bavit.
Střelnice na hradech
Pokud si chcete tradiční lukostřelbu letmo vyzkoušet, udělejte si během zbytku prázdnin výlet na jihočeské hrady Rabí nebo Velhartice. Společnost Lučištnice, se kterou jste se mohli setkat i na ábíčkovské akci Páni kluci, má na nich střelnice, kde si vyzkoušíte střelbu z luku i další historické zbraně. Opravdovou lahůdkou je střelba z repliky dobývacího stroje trebuchetu ve Velharticích. Místo kamenných koulí se nabíjí koulemi z plsti, ale i ty doletí až na 40 metrů daleko! Více informací o hradních střelnicích najdete na www.lucistnice.cz.
Jak se střílí
Především bezpečně. To znamená nikdy nemířit tam, kde by se mohli pohybovat lidé či zvířata. Dávat si pozor na možný odraz šípu a nestřílet viditelně poškozenými šípy, které se mohou skoro "rozprsknout" do všech stran.
Technika tradiční lukostřelby se v zásadě neliší od té sportovní – k cíli stojíte bokem, váha těla je rozložená na obě nohy, tětivu natahujete k obličeji se zdviženým loktem, ramena nevyskakují. Kotvíte, to znamená, že se při nátahu snažíte rukou dotknout pokaždé toho samého místa na obličeji. Je tu však větší prostor pro individualitu a každý střelec si postupem času obvykle vypěstuje svůj vlastní styl, který mu vyhovuje a který je funkční.
