Radek Štěpánek mluví o letošním roku jako o nejúspěšnějším ve své kariéře, máte to taky tak?
Věřím, že ten nejúspěšnější rok ještě přijde, a splníme si tak náš pokřik z Barcelony: „My tu mísu stejně vyhrajem.“ Jinak to byl ale nesmírně vydařený rok. Koho by na jeho začátku napadlo, že budeme v prosinci hrát finále Davis Cupu. Scházel nám poslední krůček k tomu, abychom vyhráli velkou slavnou salátovou mísu. Takhle jsem dostali jen zmenšeniny, takové misky, ale i z těch máme velkou radost. Jsou krásné.
Někdy je to teprve 24 roků, ale někdy je to už 24 roků. Nechci hodnotit, co už jsem dokázal a nedokázal. Snažím se být nejlepším v tom, co dělám, a to je hraní tenisu. Mám štěstí, že mým zaměstnáním je sport. Navíc je populární, hodně se díky němu cestuje po světě a fandí mu moc lidí.
Jaký je to pocit být součástí druhého nejlepší tenisové reprezentace na světě?
Ten pocit je úžasný. Není to tak dávno, co jsme sestoupili ze světové skupiny, pak jsme se do ní vraceli po velikém boji v Praze proti Švýcarsku. A postoupit do finále znamenalo porazit silné celky Francie, Argentiny a Chorvatska. To nebylo vůbec lehké, cesta snad ani nemohla být komplikovanější. O to víc nás to těší a vážíme si toho.
Ať je těch milionů víc
Měnila se v průběhu té cesty nálada v týmu?
Atmosféra byla vždy úžasná. Vždycky jsme se na srazy a týdenní pobyty těšili. Po samostatném putování po turnajích je to skvělá změna, užijeme spoustu společné legrace. Je něco úplně jiného být týden v partě, společně trénovat, večeřet, stále se o něco sázet, dělat legrácky. A jak jsme letos postupovali dál a dál, užívali jsme si to čím dál víc. Přestože jsem se blížili k historickému sportovnímu mezníku, nervozita ve finále se nijak nelišila od té, která byla třeba proti Francii v Ostravě. Ke každému zápasu jsem přistupovali stejně, jen tlak a zájem okolí se samozřejmě stupňoval a zvětšoval. Ale to k Davis Cupu patří.
Vypadá to, že hraní za český tým je pro vás dobrodružnější než běžné turnaje.
Každý zápas je důležitý, ale utkání v Davis Cupu jsou výjimečná. Nemáme moc možností reprezentovat a po světě nemáme tisícové davy fanoušků v hledišti. O to víc si pak užijeme, když v Ostravě plná hala skanduje: „Češi do toho!“
Co říkáte právě na Čechy, kteří vás podporovali v domácích utkáních?
Všichni naši fanoušci zaslouží obdiv a pochvalu. Také se na ně snažíme myslet, máme od semifinále své facebookové stránky Czech Davis Cup Team, kde je přes jedenáct tisíc fanoušků a kde se dozvídají informace, které si jinde nepřečtou. Pochvalu a uznání zaslouží i stovky a tisíce fanoušků, kteří s námi letos putovali do Poreče a Barcelony, tomu říkám vlastenectví.
Obrovskou lavinu jste strhli i v domácnostech, finále na ČT 2 sledovalo dva a půl milionu diváků.
Ta lavina nás těší a současně motivuje a zavazuje, ať i v roce 2010 dojdeme co nejdál a těch milionů je ještě víc.
Chtěl jsem být strojvedoucí
Takovým zájmem se můžete klidně rovnat zápasům českých fotbalistů nebo hokejistů.
Je to nesmírně příjemný pocit, nikdy by mě nenapadlo, že se u nás může tenis rovnat fotbalu či hokeji. Trochu jsme těžili z toho, že se fotbalistům a hokejistům nedařilo jako v minulosti, ale ono to přijde a my pak budeme fandit jim, jako nám v Barceloně třeba Jan Koller, Jan Železný anebo Katka Neumannová.
Co říkáte názoru, že v době, kdy jsou právě hokejisté a fotbalisté v krizi, se může tenis stát dalším národním sportem?
Tenis už národním sportem je. Podívejte se, kolik je všude tenisových kurtů. Ale budu rád, když se nezastaví příliv nových žáků do tenisových školiček, protože my s Radkem nebudeme hrát věčně. Čekat na další daviscupové finále dalších 29 let se nám nechce.
Tenis hrajete už od pěti let, věděl jste hned od začátku, že se tímhle sportem budete i živit?
Chtěl jsem být jako táta strojvedoucí. V pěti letech si ale nemůžete říct, že budete tenistou, může se stát cokoli, co kariéru zastaví. Já měl to štěstí, že se vše vyvíjelo zdárně a já nakonec nejezdím na lokomotivě, ale hraju tenis. V strojvůdcovské kabině Pendolina jsem byl jen jako host.
Stíhal jste i lumpárny, nebo jste každý den musel rovnou ze školy na trénink?
Každý kluk stíhal lumpárny, jinak by to nebyl kluk. Ze školy jsem chodil na tréninky, ale před školou, před tréninkem i po tréninku jsme stihli všechno, co kluci stihnout potřebují.
Náš diskžokej je vyplétač
Hodně profesionálních sportovců říká, že jim v pubertě bylo líto, že nemůžou s ostatními třeba do tanečních.
U tenisu to tak hrozné není. Je třeba hodně trénovat, ale vše je spojeno s častým cestováním, a tak jsem toho stíhal a viděl daleko víc než moji vrstevníci. A to včetně vrcholových sportovců.
Zatím ne a věřím, že ani nikdy nedostanu.
Jakou hudbu posloucháte? Motivujete se třeba před zápasy?
Mám rád U2, před časem jsem dokonce byl i na jejich koncertě v Barceloně. Před zápasy si pouštíme hudbu z iPodu, diskžokejem je náš vyplétač Richard Šodek, který tráví v šatnách nejvíc času. Těsně před nástupem hraje hudba z filmy Rocky.
Máte i nějaké koníčky, nebo vám tenis bere všechen čas?
Tenis a cestování s ním spojené bere času hodně, ale co by to bylo za život bez jakéhokoli volna. Mám rád auta, zajímají mě nové modely, úpravy, variace. To si rád prostuduji, prohlédnu a někdy i koupím.
Váš hlavní tenisový plán na rok 2010 je jasný, ale co jiného kromě úspěchu v Davis Cupu byste si ještě přál?
Uspět na turnajích. To znamená dojít pavoukem co nejdál, nejlépe až k vítězství. A čím větší a úspěšnější turnaj to bude, tím spokojenější pochopitelně budu.
Kdo je Tomáš Berdych (24)
- Český tenista, který spolu se starším kolegou Radkem Štěpánkem tvořil loni páteř českého daviscupového týmu.
- Tenis hraje už od pěti let, v žebříčku ATP se pohybuje v první dvacítce.
- Jeden z jeho největších úspěchů přišel na tenisovém turnaji v rámci olympiády v Pekingu, kde porazil Rogera Federera.
- Proti světové dvojce Nadalovi vloni v prosinci ve finále Davis Cupu už takové štěstí neměl.
Fotogalerie Tomáše Berdycha na kurtu
