Vlkodlaka si představujeme jako člověka s nadpřirozenými schopnostmi, silou a obratností, kterého měsíční úplněk mění na zvíře podobné vlku. To je ale poměrně moderní pohled ovlivněný filmovými horory.
Dříve lidé věřili, že vlkodlak mohl vyrůst z dětí, které měly zuby již při narození, rodily se nohama napřed či přišly na svět v „podivné“ době, například za úplňku na Štědrý večer. Proto považovali za podezřelé špičaté uši, nápadný předkus nebo zvětšené zuby, husté obočí či nápadné chlupy.
Další možnost, jak se stát vlkodlakem, vypadá jako z lékařské učebnice o vzteklině. Člověk se mohl nakazit, když ho vlkodlak nebo i vlk kousl. Stačilo se napít z poháru, ze kterého před ním pil vlkodlak, nebo vody z louže, z níž pil vlk, dále sníst maso vlka či zvířete zabitého vlkem.
Čarodějové prý znali ještě jednu cestu: Budoucí vlkodlak se musel za úplňku potřít magickou mastí a přehodit přes sebe vlčí kůži. Bylo k tomu však třeba dodržet mnoho dalších magických rituálů.
Instinkt zabijáka
Ve vlčí podobě se vlkodlak řídí vlčími instinkty a často napadne i své blízké. Když se pak promění zpátky v člověka, většinou si nepamatuje, co jako vlk napáchal. Přesto i jako vlk je chytřejší než obyčejné zvíře a je těžké ho nalákat do nějaké pasti. Jako člověk je silnější a má citlivější smysly než ostatní lidé, především čich.
Typickou schopností vlkodlaka je schopnost uzdravit se i z vážných zranění. Škodí mu ale stříbro, proto ho lze zastřelit kulkou z tohoto kovu.
Celé téma si přečtete v ABC 22/2012, které je v prodeji od 23. října.
