Nemrtvé prázdniny III: Opravdoví vlkodlaci

Nemrtvé prázdniny III: Opravdoví vlkodlaci
Sdílej
 
Nemoc, která vás za úplňku promění v krvelačného vlka. Všichni známe ten příběh. Víte ale, že vlkodlactví doopravdy existuje?

 

 

Když člověk onemocní chorobou zvanou lykantropie, může se stát vlkem. Nebo dokonce neporazitelným mutantem s hrubou srstí a ostrými tesáky. O takových bytostech si vyprávěli naši předkové po celém světě a my o nich dnes točíme filmy. Přitom je na vlkodlacích víc pravdy, než si vůbec uvědomujeme.

Sám sobě vlkem

Tedy neznamená to, že by mezi námi za úplňku opravdu pobíhaly běsnící stvůry. Ovšem lykantropie je zcela skutečná nemoc: vzácná psychická porucha, při níž je člověk přesvědčený o tom, že se dokáže proměnit do zvířecí podoby. Zažívá stavy, v nichž se chová jako domnělé zvíře a nelze s ním komunikovat jako s člověkem. Lékaři popsali případ mladého muže, který začal z ničeho nic pociťovat, že se mu na rukou objevuje srst, mění se mu tvar čelistí a celé lebky, a dokonce mu narůstají tesáky. Po čase, kdy tyto pocity neustávaly, došel k názoru, že se mění z člověka ve vlka. Zavítal tedy k doktorovi, který ho ujistil, že je zcela v pořádku. Že jsou to jenom jeho iluze. Muž však nedokázal tuto pravdu přijmout, začal se sžívat se svým vlkodlačím osudem a stal se nebezpečným svému okolí.  

Dědictví předků

Jiný případ zase vypráví o ženě, která viděla v zrcadle ne svoji tvář, ale hlavu vlka. Oba tito lidé trpěli lykantropií. Jak se ale v člověku může taková šelma probudit? Odborníci na to mají spoustu teorií, od následků zažitých traumat po ztrátu osobnosti. Jedna z nich je ale obzvlášť zajímavá. Jistý slavný psychiatr tvrdil, že naši předkové při lovu napodobovali vlky nebo povolávali jejich duchy, aby měli odvahu potřebnou ke skolení kořisti. Tahle vzpomínka prý ještě pořád koluje v našich civilizovaných žilách. Ve výjimečných případech může vyplout na povrch a dát člověku kromě lidské ještě vlčí osobnost.

Krutý středověk

Příběhy vlčích lidí se objevovaly po celém světě snad odjakživa. O lykantropii psali už doktoři ve starověké Byzanci. Byli přitom poměrně rozumní: Popisovali ji jako psychickou nemoc, kterou léčili klidem a utišujícími prostředky. Vlkodlak měl díky tomu docela slušnou šanci na vyléčení choroby, nebo alespoň zmírnění jejího průběhu. Mnohem hůře na tom byli středověcí vlkodlaci v době honů na čarodějnice (15. až 18. století). Inkvizitoři je považovali za ďáblovy děti a člověk označený za vlkodlaka obvykle skončil nejprve v mučírně a pak na hranici. Přitom mohl být úplně neškodný. Vedle psychické nemoci lykantropie, která mění chování člověka, existuje i genetická porucha hypertrichóza. Těm, kteří jí trpí, roste hustá srst na obličeji a dalších místech, kde bývají lidé holí. Jinak jsou normální, ale „vlčí vzhled“ úplně stačil na to, aby inkvizitor dotyčného navždy zatratil.

Bolestivá přeměna

Dnes už víme, že ačkoli si člověk může myslet, že je napůl vlk, skutečně se proměňovat v šelmu odporuje fyzikálním zákonům i možnostem lidského těla. Kdyby při úplňku měla člověku narůst vlčí hlava s mordou plnou ostrých zubů a dlouhýma ušima, zlámalo by mu to kosti, zpřetrhalo svaly a ochromilo celé tělo takovou bolestí, že by nepřežil ani svou první proměnu. Natož aby ji prodělával každý měsíc. Nechme proto vlkodlakům jejich místo ve filmech a komiksech, kde jim to stejně sluší nejvíc.

 

 

Skuteční vlkodlaci v Americe

Skuteční vlkodlaci v Americe

Nemrtvé prázdniny II: Krvelační upíři

Nemrtvé prázdniny II: Krvelační upíři

Nemrtvé prázdniny I: Živá mrtvá zombie

Nemrtvé prázdniny I: Živá mrtvá zombie

Klíčová slova:
vlkodlak, zombie, upir, horor
 

Články odjinud

Hry