Život ve starověkých Pompejích nečekaně přerušila živelná katastrofa. Výbuch nedaleko ležícího Vesuvu zničil vzkvétající město, ulice a domy ukryl pod několikametrovou vrstvu popela a sopečných hornin.
Díky tomu se však dochovaly až do dnešních dnů a my se můžeme dozvídat nové střípky, jak fungovala antická města na počátku našeho letopočtu. Přibližně třetina lokality stále leží neprozkoumaná a archeologové tak mají o práci postaráno.
Zásobování vodou ve starověkých Pompejích
Mezi nejčerstvější zjištění patří, že voda ve veřejných lázních, které byly mezi tehdejšími obyvateli oblíbené, byla značně znečištěná. Výzkum vedený vědci z Univerzity Johannese Gutenberga v Mohuči se zabýval tím, jak bylo město Pompeje zásobováno vodou.
K prozkoumání vodního kamene, který zůstal usazený v různých částech vodovodní infrastruktury, využili metodu založenou na hmotnostních rozdílech atomů (izotopovou analýzu). Vzorky uhličitanových usazenin odebírali jak ze studní, kde se voda získávala, tak z potrubí, jež zásobovalo veřejné lázně, a ze samotných koupališť.
Doplňování vody do lázní dalo zabrat
Na dně i stěnách bazénů v nejstarších pompejských lázních, které vznikly okolo roku 130 př. n. l., našli vědci důkazy, že byly z dnešního pohledu dosti znečištěné. Voda se v nich málokdy vyměňovala, protože ji bylo nutné načerpat ze studní. Z nich se dostávala pomocí zvedacího stroje poháněného jednoduchým mechanismem, který si můžeme představit jako šlapací kolo.
Doplnění vody do koupališť tedy vyžadovalo náročnou lidskou práci a její množství bylo navíc omezené. Voda tehdy nebyla nijak chemicky čištěna, Římané na koupalištích nepoužívali filtraci ani dezinfekci.
Hygiena v Římské říši: Pot, moč a kovy
Geochemické analýzy odhalily, že voda byla také kontaminována těžkými kovy. Olovo, měď nebo zinek se pravděpodobně uvolňovaly z kovových součástí vodovodního systému. Vědci v bazénech nalezli rovněž stopy lidského potu a moči.
Návštěvníci se před vstupem do antických lázní často nesprchovali ani nemyli mýdlem. V průběhu procedur se natírali oleji, které ze sebe spolu s odumřelou kůží stírali škrabkami. Tyto zbytky se pak dostávaly zpět do vody a ještě více ji znečišťovaly. Mizerná kvalita vody mohla dokonce představovat zdravotní riziko!
Římský akvadukt přinesl revoluci v čistotě
Výraznou změnu přinesl přechod na zásobování města vodou z římského akvaduktu. Ten byl vybudován v 1. století n. l. a přiváděl s pomocí gravitace do Pompejí výrazně větší množství vody, než bylo možné dříve získat z hlubokých studní. A to zhruba padesátkrát, přestože se voda z něj používala i jinde!
Vodu v bazénech tak šlo doplňovat i vyměňovat častěji, čímž se veřejné lázně staly hygieničtější. Vhled do jejich provozních podmínek se podařilo získat díky rozdílům ve složení vody – zatímco studny čerpaly vysoce mineralizovanou podzemní vodu, akvadukt byl napájen krasovými prameny.
Veřejné lázně jako centrum antické kultury
Veřejné lázně v antice nesloužily pouze k očistě těla, ale byly především místem pro setkávání. Jednalo se tedy o rušnou společenskou událost, nikoliv klidnou relaxaci, jako ji vnímáme ve 21. století. Zajímavostí je, že části určené pro pány a dámy byly ve veřejných lázních striktně rozdělené.
Objev století:
Největší soukromé lázně v Pompejích
V Pompejích byl v nedávné době při archeologických vykopávkách odkryt nový městský blok, ve kterém se nacházela prádelna, pekárna a soukromá rezidence s lázeňským komplexem. Právě ten představuje naprostý unikát – jedná se o dosud největší objevené privátní lázně v Pompejích. I v tak prosperujícím městě měli bazén přímo doma opravdu jen ti nejbohatší.
Archeologové se domnívají, že rozlehlý dům mohl patřit vlivnému politikovi nesoucímu jméno Aulus Rustius Verus. Jeho rodina a hosté pravděpodobně začínali návštěvu v šatně s koupelnami, odkud pokračovali do místnosti s velmi teplým vzduchem, dnes bychom řekli sauny. V navazujícím prostoru se potírali různými oleji. Zážitek završili zchlazením ve více než metr hlubokém bazénu, do kterého se vešlo až třicet osob.
