Chléb a hry, to bylo oblíbené heslo římských císařů. Znamenalo, že aby císař mohl v klidu vládnout, bylo třeba poddané nakrmit (chléb) a zabavit (hry). Hry ve starém Římě stejně jako v zapadlých koutech římských provincií nebyly jen tak nějaká sportovní utkání. To, čím se římský lid bavil, byl skutečný boj, často dokonce na život a na smrt, který v arénách předváděli gladiátoři. Byli to otroci, zločinci, váleční zajatci i profesionální bojovníci. Gladiátorské zápasy se ale netýkaly jen lidí. Jejich nevinnými účastníky a oběťmi byla také zvířata.
Krvavá podívaná: Popravy a zápasy gladiátorů v římské aréně
Podle historických pramenů se do římského Kolosea a dalších arén dostávali divocí tuři, sloni, nosorožci, medvědi a kočkovité šelmy. Člověku, který s nimi bojoval – nebo jim byl předhozen – se říkalo bestiarius. Mohl to být odsouzený zločinec, který se provinil obzvlášť těžkým způsobem stejně jako válečný zajatec nebo křesťan v době, kdy byli křesťané Římany pronásledováni.
Tito lidé čelili hladovým a rozdrážděným zvířatům beze zbraně a víc než o zápas šlo o efektní formu kruté veřejné popravy. V pozdějších obdobích se ale z této krvavé podívané vyvinul zvláštní druh gladiátorských zápasů, kde proti sobě bojovaly buď dva různé druhy zvířat, nebo zvíře a bestiarius.
Můžeme věřit historickým pramenům?
Zápas mezi zvířetem a ozbrojeným a dobře vycvičeným (v Římě zřejmě existovaly i gladiátorské školy, které vyučovaly právě boj se zvířaty) bestiariem byl mnohem vyrovnanější. Někteří gladiátoři se navíc zápasů se zvířaty zúčastňovali zcela dobrovolně ať už pro peníze, nebo pro slávu. Občas takto do arény vstupovali i samotní římští císaři, jako byl Nero nebo Commodus.
O gladiátorských zápasech se zvířaty existuje mnoho historických záznamů, ale jak všichni tušíme, papír snese hodně. Některé údaje tak mohou být nespolehlivé, zkreslené nebo rovnou vymyšlené. To samé platí i o výtvarných uměleckých dílech s touto tematikou. Můžeme tak vůbec věřit tomu, že římští gladiátoři pro potěchu císařů i římského lidu bojovali kupříkladu se lvy?
Zřejmě ano.
Římané v Británii: Nález ze hřbitova plný gladiátorských koster
I v historii platí, že nejlepší důkaz je fyzický důkaz – třeba kostra gladiátora, kterého pokousal lev. Jak už asi tušíte, právě takovou nyní popsali vědci z britské Univerzity v Yorku. V době, kdy Británie byla pod římskou nadvládou, se tomuto městu říkalo Eboracum.
Římané jej založili nejprve jako vojenskou pevnost, z níž se později stalo centrum jejich moci na britských ostrovech. A v takovém zřejmě nemohli chybět ani gladiátoři, kteří nedaleko Yorku dokonce měli své vlastní pohřebiště. Vědci v něm v roce 2010 odkryli kostry 82 mladých mužů.
3D analýza odhalila útočníka
O tom, že na gladiátorském pohřebišti v Yorku skutečně leží gladiátoři, svědčí jak věk pohřbených, tak i to, že až do smrti byli ve výborné fyzické kondici. Mohli to být i obyčejní vojáci až na to, že mnoho z nich mělo zhojená zranění, která odpovídají tomu, co víme o gladiátorských bojích v arénách.
Jiní svým zraněním podlehli. Mezi těmi šťastnějšími byl zřejmě muž, který žil někdy v roce 200 až 300 našeho letopočtu. Na jeho pánevních kostech je několik prohlubní, které již dříve byly popsány jako možné stopy po zubech nějakého dravého zvířete.
Byl to lev
Vědci z Univerzity v Yorku nyní pořídili trojrozměrné skeny podezřelých děr v gladiátorově pánvi. Mohli je potom porovnat s těmi, jaké po sobě v kostech ulovených zvířat zanechávají zuby různých druhů predátorů. Závěr? Tento bestiarius se nejpravděpodobněji utkal se lvem.
Osteoarcheoložka (osteoarcheolog se věnuje kostem z archeologických nalezišť) Malin Holstová k tomu říká: „Stopy po poranění kousnutím pravděpodobně způsobil lev, což potvrzuje, že kostry na pohřebišti patří gladiátorům a ne obyčejným otrokům nebo vojákům, jak se původně myslelo. Jde o vůbec první osteologické potvrzení interakce mezi lidmi a velkými šelmami v kontextu boje nebo zábavy v římském světě.“
Lví špičáky v pánevní kosti: Rekonstrukce posledních okamžiků života
Lvem pokousaný bestiarius zemřel ve věku 25 až 30 let. Kost poraněná lvími špičáky nejeví známky hojení, můžeme tedy předpokládat, že muž útoku lva podlehl. Šelma se mu zakousla do oblasti pánve, což antropolog Tim Thompson označuje za neobvyklý útok – lvi obvykle útočí na krk kořisti. Je však třeba vzít v potaz, že boj v římské aréně má k přirozenému loveckému chování lva hodně daleko. A zajímavá je tu ještě jedna věc: Lev, který se zakusuje do boku gladiátora, je zobrazen i na jednom římském mramorovém reliéfu. Dílo však zřejmě vzniklo ještě dřív, než se náš bestiarius potkal se svým osudným lvem.
A co když to nebyl lev?
Jakkoli vypadá teorie o lvu, který se zakousl bestiariovi do boku přesvědčivě, vědci netají, že existují i jiné – méně pravděpodobné – možnosti. Jaké to jsou? V první řadě mohlo poranění pánve pocházet od šípů nebo hrotů trojzubce, který byl jednou ze zbraní využívaných gladiátory. Tomu však zcela neodpovídá úhel, pod kterým se otvory v kosti zužují.
Další možností je kousnutí, ale nikoli od lva nebo jiné velké kočky. V takovém případě by připadal v úvahu mimořádně velký vlk, ale stopy po kousnutí psovitým šelmám příliš neodpovídají. A konečně je tu i možnost, že lev se do těla gladiátora zakousl až po jeho smrti, že mu bylo předhozeno. Vzhled kosti v místech poranění však podle vědců vypovídá spíš o tom, že bestiarius se lvem svedl boj na život a na smrt, ve kterém zvítězila šelma.
Fakta o zvířatech v římských arénách:
-
zvířata jako popravčí četa
V období římské republiky zastávala zvířata v arénách roli popravčí čety. Za vlády Julia Caesara se pak v amfiteátrech pořádaly jakési štvanice, v nichž byla naopak zvířata zabíjena zvláštní sortou gladiátorů zvaných venatoři (od latinského slova venatio, štvanice).
-
účastnili se i diváci
Štvanic se někdy mohli zúčastnit i diváci, kteří byli ozbrojeni a vpuštěni do arény. Odměnou jim bylo maso zabitých zvířat. Jindy se o zabitá zvířata hrálo v jakýchsi loteriích.
-
zvíře versus člověk, zvíře versus zvíře
Zvířata v arénách nebojovala jen s lidmi, ale také mezi sebou – například lev s tygrem nebo slon s nosorožcem. Aby před sebou nemohla utéct a vyhnout se boji, byla k sobě někdy přivazována řetězy.
-
zápasy s býky si oblíbili už v Římsklé říši
Během vlády císaře Claudia byly oblíbené zápasy s býky. Římané tento zvyk okopírovali podle řecké Thessálie a jeho současnou obdobou je corrida – španělské býčí zápasy.
-
exotičtí zabijáci
S „arénovými“ zvířaty se čile obchodovalo na velké vzdálenosti, v římských amfiteátrech se tak vedle býků, divočáků a medvědů ocitli i lvi, levharti, tygři, sloni či nosorožci.
-
zabíjení ve velkém
Pro pobavení římského lidu přišlo o život obrovské množství zvířat. Julius Caesar údajně poslal do arény asi čtyři stovky lvů. Kam se ale hrabal na císaře Traiana, který během oslav svého válečného vítězství nechal v arénách zabít asi 11 tisíc různých šelem.
