Někomu se líbí spíš lev, jinému tygr. Když ale někomu ukážete sněžného levharta, můžete se vsadit, že ho prohlásí za vůbec nejkrásnější velkou kočkovitou šelmu. Sněžný levhart neboli irbis totiž vypadá tak nějak snově. Jako z fantasy. Záhadně. A záhadný skutečně je.
Dobře utajená kočkovitá šelma
Irbis (Panthera uncia) obývá pohoří střední Asie, kde se zdržuje v nadmořské výšce 2000 až 6000 metrů. Má obrovská teritoria a jeho šedobéžová srst dokonale splývá se skalnatým povrchem, takže bývá prakticky neviditelný. To vše zoologický výzkum irbise dost znesnadňuje.
A se zkoumáním historie jeho druhu je to ještě horší, protože až dosud neexistovaly téměř žádné fosilní nálezy pravěkých sněžných levhartů. Vědci se tak mohli dlouhou dobu jen dohadovat, kde se nejkrásnější kočka vlastně vzala a jak se vyvíjela do své současné podoby.
Příbuznost s tygrem
Molekulárně genetické studie tentokrát také nebyly příliš nápomocné. Ačkoli je irbis napohled ze všech velkých koček nejpodobnější levhartům skvrnitým (Panthera pardus), jeho nejbližšími příbuznými jsou zřejmě tygři. Vývojové linie těchto dvou velkých koček se od sebe oddělily asi před 3 miliony lety.
Stavba těla, chování a způsob života se ovšem u tygrů a sněžných levhartů výrazně liší. Samotná molekulární genetika proto dost dobře nevysvětluje, jak irbis přišel ke svým jedinečným přizpůsobením, jako je dlouhý ocas, velké tlapy nebo výrazně zakulacená lebka a silné čelisti se zuby, které jsou na průřezu téměř kulaté.
Kořist z posilovny
Z výše uvedeného logicky vyplývá, že pokud chceme poznat evoluci sněžných levhartů, bez fosilií se neobejdeme. Byl si toho vědom i mezinárodní vědecký tým, který shromáždil velký počet fosilií levhartů skvrnitých z Evropy a Asie. A mezi nimi se vědcům podařilo identifikovat fosilie pěti irbisů, kteří žili před méně než jedním milionem let.
Vědci je od levhartů rozlišili na základě několika unikátních prvků. Levharti skvrnití jsou stavěni tak, aby byli schopni ulovit rychlou a hbitou kořist v částečně zalesněném terénu. Irbisové se naproti tomu přizpůsobili lovu v horském prostředí, kde jsou býložravci robustně stavění a svalnatí. Silné čelisti a mohutné tlapy jsou uzpůsobené k tomu, aby dokázali strhnout k zemi a zdolat i takovou kořist.
Sněžní levharti vyrážejí
Ze sněžných levhartů se ale stali dobyvatelé hor a velehor i díky vylepšenému binokulárnímu vidění (vidění oběma očima současně, umožňuje vnímat hloubku prostoru), úpravě spánkové kosti pro lepší sluch, silnějším končetinám, které tlumí dopad prudkých skoků a dlouhému ocasu, který slouží jako pokrývka proti chladu i k vyrovnávání rovnováhy při skocích a prudkých změnách směru.
Důležité bylo i zakulacení lebky a zkrácení čenichu, aby se lépe ohříval chladný vzduch. Tato přizpůsobení se u sněžných levhartů vyvíjela během čtvrtohor, a to zejména v chladnějších obdobích doby ledové. A právě tehdy sněžní levharti vyrazili dobýt nová území.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
