Venuše - Skleníkové peklo

Venuše - Skleníkové peklo
Sdílej
 
Venuše byla pojmenována podle starořímské bohyně lásky. Romantické představy o nevlastní sestře Země vzaly zasvé, když se zjistilo, jaké poměry na ní ve skutečnosti panují. V minulosti se Venuše pravděpodobně Zemi podobala.

Byla na ní asi i voda, ale prodělala katastrofický vývoj. Voda byla vypuzena z povrchu a z atmosféry nebo rozložena na vodík a kyslík. Vodík unikl do kosmu, kyslík se usadil v horninách. Dnes na Venuši panují suché a tvrdé poměry.

Většinu povrchu tvoří dávno přetavená a ztuhlá vrstva čedičové lávy, s malým množstvím kráterů po meteoritech. Zato mívají značný průměr. Z povrchu planety se zvedají dvě mamutí vrchoviny, které jsou podobné pozemským kontinentům. Ishtar Terra (Ištařina zem) s gigantickými Maxwellovými horami (výška až 11 km nad okolí) a Aphrodite Terra (Afroditina zem), rozlohou srovnatelná s Jižní Amerikou. Většina povrchových útvarů na Venuši nese ženská jména.


Výbušná kráska


Vnitřek Venuše je podobný vnitřku Země: má mohutné železné jádro, roztavený kamenný plášť a mocnou kůru. Hlavní rozdíl je v masivní vulkanické činnosti - na Venuši jsou stovky až tisíce činných sopek, které zalévají povrch lávou a vyvrhují do atmosféry množství oxidu uhličitého a sloučenin síry. Magnetické pole Venuše je slabé a nechrání planetu před slunečním větrem a kosmickým zářením.

Jitřenka i Večernice

Dráha planety Venuše leží mezi drahami Merkuru a Země , je téměř kruhová. Venuše se k nám ze všech planet přibližuje nejvíce: při tzv. horní konjunkci, kdy je Venuše přesně mezi Zemí a Sluncem, se přiblíží až na 41 milionů kilometrů. Pokud je nad obzorem, je Venuše nejjasnějším objektem na našem pozemském nebi - hned po Měsíci. Lidé ji proto pozorovali od pradávna. Protože je logicky vidět vždy v sousedství Slunce (úhel mezi Sluncem a Venuší je nejvíce 47,8°), objevuje se na ranní obloze (Jitřenka) a na obloze večerní (Večernice). I slabším dalekohledem můžeme na Venuši rozeznat fáze osvětlení, tj. postupně se měnící srpek. První je pozoroval Galileo Galilei v roce 1610. Někdy lze Venuši spatřit pouhým okem i za dne.

Pomalá planeta


Venuše má pomalou zpětnou rotaci - na rozdíl od ostatních planet se točí od východu na západ (objev z roku 1964). Pravděpodobně je to následek srážky s asteroidem v minulosti; pomalost rotace způsobují slapové síly Slunce. Den na Venuši (243 pozemských dní) je delší než jeden venušanský rok (225 pozemských dní). Rotace Venuše je podél její oběžné dráhy synchronizována - to znamená, že při nejbližším přiblížení se natáčí k Zemi vždy stejnou stranou. To je vysvětlováno slabými, ale pravidelnými slapovými silami pocházejícími od Země.

Pro život... nevhodná!

Venuše je kamenná planeta podobná Zemi. Je jí podobná i velikostí a vnitřním složením hornin a přitažlivou silou. Co ji zásadně od Země odlišuje, je hustá, žhavá a chemickým složením pro život nepřívětivá neprůhledná atmosféra se silným skleníkovým efektem. Ten planetu zahřívá až na 400-500 °C. Atmosféra Venuše je 100x hmotnější než atmosféra Země a je tvořena hlavně oxidem uhličitým a malým množstvím dusíku, dále sloučeninami síry (oxid siřičitý, kyselina sírová). Tlak na povrchu je víc než 90x vyšší než na Zemi (podobný tlak panuje na Zemi v hloubce 1 km pod hladinou moře).

Povrch Venuše je teplejší než povrch Merkuru, přestože Venuše obíhá 2x dále od Slunce a proti Merkuru přijímá jen 25 % slunečního záření. Díky pomalému proudění v husté atmosféře a pomalé rotaci planety se teplota na denní a noční straně Venuše vyrovnává. Větry v horní vrstvě atmosféry jsou mnohem rychlejší - obletí planetu za 4 (pozemské) dny (rychlostí přes 300 km/hod).

Nemračte se, slečno

Povrch planety zakrývají husté a vysoké mraky a pásma mlhy hlavně z oxidu siřičitého a kapek kyseliny sírové nebo fosforečné. Vrcholky mraků mají teplotu kolem -45 °C. V roce 1965 se ukázalo, že směrem k povrchu teplota stoupá nad 300 °C. Dnes víme, že teplota na povrchu nikdy neklesá pod 400°C. Při ještě vyšších teplotách se taví některé kovy a také část hornin se mění v magma nebo lávu. Vysoká vrstva mraků odrážejí většinu slunečního svitu zpět do vesmíru, takže na Venuši panuje věčné šero. Bez skleníkového efektu, způsobeného velkým množstvím CO2, by se teplota povrchu Venuše podobala teplotě na Zemi.




Nepřežijí ani sondy

Do první poloviny 60. let panovaly o Venuši romantické představy, v nichž Venuše často vypadala jako Země v prvohorách či druhohorách, jako mladší sestra Země. Ale radarová pozorování a pak přímý průzkum pomocí automatických sond vyslaných bývalým Sovětským svazem (Veněra, Vega), americkou NASA (Mariner, Pioneer, Magellan aj.) a Evropskou kosmickou agenturou/ESA (Venus Express) odhalily prozaickou skutečnost. Na rozdíl od Marsu, kde přistávací moduly pracují i několik let, panují na Venuši tak agresivní podmínky, že žádná sonda nedokázala na povrchu přežít déle než dvě hodiny, pak se porouchala elektronika.

1962 první průlet kolem Venuše - Mariner 2
1966 březen na Venuši pasivně dopadla Veněra 3
1967, říjen sestupný modul Veněry 4 odvysílal první údaje z atmosféry Venuše, zjistil 95 % oxidu uhličitého
1970 15. prosince první úspěšné přistání na povrchu Venuše, Veněra 7 zjistila teploty 457-474 °C

1972 22. července na Venuši přistála Veněra 8 a ukázala, že hustá oblačnost končí asi 35 km nad povrchem, analyzovala složení povrchových hornin
1975 22. října Veněra 9 se stala první umělou družicí Venuše, pozorovala atmosféru, radarem mapovala povrch. Sestupový modul po přistání pořídil první fotografie povrchu. Zjistil, že oblačnost Venuše se skládá ze tří vrstev
1978 program Pioneer Venus poskytl družici (Orbiter) a přistávací modul s více pouzdry (Multiprobe), z nichž každé vydrželo pracovat 45 minut po dosažení povrchu. Pioneer Venus Orbiter pracoval do r. 1992
1978 - sondy Veněra 11 a 12 objevily v mracích vysoký obsah chlóru. Zaznamenaly i silné blesky
1982 sondy Veněra 13 a 14 přinesly barevné snímky, jejich průzkumné vrty objevily horninu podobnou vulkanickému čediči.

1983 sondy Veněra 15 a 16 zkoumaly radarem s rozlišením 1-2 km z polární dráhy povrch a atmosféru. Objevily štítové sopky několika druhů
1985 - sondy Vega 1 a 2 měly kromě přistávacích modulů i francouzské balóny, které 46 hodin pluly ve výšce 53 km, urazily asi 1/3 cesty kolem planety
1990 - 1994 - sonda Magellan byla přelomem v radarovém mapování - zmapovala 98% povrchu s přesností 100 m
2006, duben - evropská sonda Venus Express obíhá Venuši, dodnes provádí průzkum atmosféry




Mrtvá planeta?

Kvůli skleníkovému efektu, agresivní atmosféře a povrchovým teplotám cca 480 °C nelze o možnosti existence života na povrchu uvažovat.

Totéž by extrémně ztížil o pokus o příp. terraformaci planety (změna životního prostředí směrem k podmínkám na Zemi). Není však vyloučena možnost vznášejících se mikrobů v chladnějších oblacích vysoko v atmosféře, „živících se“ sloučeninami síry.

Venuše

Průměr planety: 12 103,7 km (0,949 průměru Země)
Vzdálenost od Slunce: 108 208 926 km
Hmotnost: 0.8149 hmotnosti Země
Průměrná hustota planety: 5,204 g/cm3
Sklon osy rotace k rovině oběžné dráhy: 177°.3
Povrchová teplota: kolem 480°C
Počet měsíců: 0



WWW linky:

(Česky o Venuši)


(Novinky z výzkumu)


(Fakta nejen podle NASA)


(Česky o sondě Venus Express)







Planety

(1. díl Merkur ABC 22 )


2. díl Venuše ABC 23
3. díl Mars ABC 24
4. díl Jupiter ABC 25-26
5. díl Saturn ABC 1/2009
6. díl Uran + Neptun ABC 24

 

Hry